Jdi na obsah Jdi na menu
 

12. kapitola - Ať to stojí cokoliv

 
Kawai Kenji - Fuyu no yousei
 
Draca pomalu pohlcovala černá nicota a padal stále hlouběji. Vroucí temnota ho dychtivě objala. Pálilo to. Dýchat zapomněl už dávno; tělo mu drtila slizce vazká žhavá láva tmavší než nejtemnější noc. A on celou svou duší chápal, že je konec. Že už není nic, co by mohl udělat.
Jeho existence byla soustředěná jen na tu tupou pulsující bolest uvnitř něj. Jen letmo cítil, jak z jeho přízračného těla vyletují černé kamenné koule ukrytých vzpomínek a jen marně vzpomínal na jejich laskavé teplo, když je rudé zornice tavily na prach.
Nebyl žádný způsob, jak těm očím uniknout.
Když Voldemort uviděl jeho vzpomínky na noc strávenou s Harrym, krutě se zasmál. Bylo to jako by Draca probodávaly nože. V tom zvuku zazněl všechen odpor, který choval sám k sobě, i všechna vina, kterou cítil vůči Severusovi.
Čím by si snad mohl vysloužit plachou lásku Nebelvírského hrdiny? Zlatého chlapce?
Neznamenal nic. Nebyl nikdo. Opuštěný zrádce. Zapomenutý.
Ne, zašeptal najednou tichý mnohohlas odněkud zevnitř něj a odporoval, nevěř, braň se, vezmi si zpátky. Udeř.
A k čemu by to bylo, pomyslel si Draco, utopený hluboko v nihilistickém vyčerpání.
A kvůli komu bys to dělal, prohlásil tichý syčivý hlas temnoty kolem něj. Kvůli těm, kteří tě tu opustili? Už zase? Viděl jsem, co je uvnitř tebe. Nemusíš lhát.
Ne, stále naléhavěji odporovaly šeptavé hlasy v jeho hlavě, máš tu úkol. Máš důvod žít. Ochraňuj, spojuj, dávej, ber. Žij.
Já… já… začal váhavě Draco, já… Umlknul a zachvěl se, já už nemůžu. Nevím, kudy dál. Jsem na konci. Tak prosím… Z jeho duše náhle vytryskl silný proud touhy protkané ostrým zoufalstvím. Ani nevěděl, koho prosí. Kdo by mu pomohl?
Žhavé rudé spáry se znovu zaťaly do jeho přízračného těla a Draco cítil, jak se zbytky jeho já rozpadají pod drtivým náporem Jeho vůle.
A kolem už nic nebylo, ani Severus, ani Harry, ani svět. Byl jen On, všude a všechno byl On. Byl alfou i omegou, počátkem i koncem. On jediný ho znal úplně a beze zbytku.
Možná by bylo snazší… zapomenout? Zatratit se v Něm?
Ano, přesně tak, napovídal vtíravý sykot, zapomeň na Pottera.
Potter… Harry, proběhlo mu hlavou a s jeho bezcitným prázdnem znovu svedla boj náhlá prudká lítost, která ho nutila k pohybu. Z posledních sil ukryl vzpomínku na Harryho s přeměněnou tváří do posledních chráněných záhybů své duše.
Temná vůle už se drala proti němu a trhala ho na cáry. Předhodil jí poslední zmatené stíny vzpomínek, které mu zbyly. Políček od nějakého hnědovlasého děvčete, když byl ve třetím ročníku; chuť dýňového koláče na Všechny svaté; sny, které se mu zdály – jak s nějakými dvěma hromotluky rybařil u Bradavického jezera; jak hrál s oranžovou lasičkou a nějakým prvákem famfrpál a stále prohrával; jak splýval v nekonečné temné vodě a nad hlavou měl jen měsíc v úplňku. Tak jasný a zářivý. Tak krásný. Obklopil se tím obrazem, nechal se jím vtáhnout.
Musel se usmát. Nakonec umřu hezky, napadlo ho.
Bílý měsíc jako by zesílil svou zář. Náhle byl jasnější. Zvětšil se a vystoupil z plochého obrazu. Šedé stříbrné světlo Draca celého obklopilo. Bylo stále jasnější, až nemohl udržet oči otevřené. I za víčky viděl tu bílou rozpálenou výheň.
A náhle pochopil, že to vidí znovu. Že to už jednou zažil. A že není tak bezmocný, jak si myslel. Že má za sebou ještě jedny dveře, které může otevřít.
V pořádku, pomyslel si, ať to stojí cokoliv.
Projela jím bolest. Strašnější než kdy mohl být Cruciatus. A Draco bezhlesně vykřikl tak moc, až měl dojem, že se náhle mříže temnoty kolem něj otřásly. Ale bolest neustávala. Bílé světlo ho pohltilo a on cítil, jak se rozpadá. Na kousky, na kousíčky.
Až z něj nezbylo víc než měsíční prach.
A náhle byl vytržen ze svého ztraceného těla a zbaven rozbité mysli. Zalila ho milosrdná útěcha. Nějaká vyšší vůle převzala jeho tělo a on viděl, jak to jasné světlo zahání zkapalněnou temnotu. V tom světle tála jako sníh v létě. A s každým nově vybojovaným kouskem bylo světlo stále jasnější.
Draco si nebyl jistý, jestli kdy viděl něco krásnějšího. Ta zář nebyla bílá, ale šedá tak třpytivě, až Draco myslel, že to nemůže vydržet. Esence hvězdného nebe, srdce Luny. Cítil, jak jím ta síla protepává a razí si nové a nové cestičky skrz jeho tělo.
A jeho srdce náhle puklo a on měl dojem, že je nesen na křídlech milosti někam daleko. Zbavený bolesti i strachu. Cítil se lehce a klidně. Bylo to tak dobré! Uvědomil si, že po tvářích se mu koulí slzy vděčnosti. A jen malou částečkou své mysli viděl, jak jasné světlo vybuchlo a vytlačilo všechnu temnotu pryč.
A jeho konečně zalil požehnaný chlad bezvědomí.
 
Když otevřel oči, tiše zasténal. Tohle bylo desettisíckrát horší než kocovina. Jeho tělo bylo jako jediný stahující se uzlík bolesti, hlava bolela tak, že téměř neviděl a podlaha byla tak studená, až mu zuby hlasitě drkotaly.
,,Draco… Draco,” šeptal nějaký hlas nad ním a nějaká studená ruka ho hladila po vlasech. Zvedl oči.
Jeho otec ho držel u sebe, oči skelné, třpytící se nevyslovenými city.
„Co se…?“ zeptal se chraptivě Draco. I krk ho bolel jako by byl sedřený od nelidské křiku.
„Překonal jsi… Nějak jsi dokázal překonat jeho nitrozpyt,” odpověděl tiše jeho otec, hlas přetékající emocemi. Ale Dracovi drkotaly zuby a mysl mu padala zpátky do mlžného oparu.
„Zima, tatínku, je tu taková zima,” šeptal a úlevně se usmál, když na něj jeho otec v rychlosti seslal několik neverbálních zahřívacích kouzel.
Ucítil, jak na jeho tvář dopadlo několik horkých kapek. Stisknul svému otci ruku. Byla studená, ale teď už to bylo v pořádku.
A ještě než jeho mysl úplně odplula na vroucích vlnách horečky do bezvědomí, zahlédl tmavou postavu, jak se nedaleko od něj vztyčila, hrozivá ve své výšce.
„Nezabíjejte ho,” syčel Voldemort na někoho za Luciusem. „Ten kluk je můj. Ať je to kdokoliv, je můj.”
 
 
Draco střídavě upadal do horečnatých mdlob. Probudil se, když ho nesli zpět do kobky. A přestože jeho celé tělo bylo jako v jednom ohni, cítil vítězoslavný pocit. Dokázal to. Uhájil ho. A s tím jeho mysl znovu potemněla.
Když ho znovu přinesli do temné kobky, okolní vlhký chlad ho nedostihnul. Otcova kouzla stále působila a on se vznášel v blažené necitlivosti.
Hrůza na něj padla, až když za ním zavřely dveře. Objala ho neprostupná tma a on už se zase na okamžik topil v té žhavé černé mysli Pána. Vyděšeně třeštil oči do tmy. Bylo to stejné jako by je měl zavřené.
Zoufal si. Kde je? Kde to je? Neodkázal se ani pohnout, jen hlasitě dýchal, zuby mu cvakaly o sebe a panika hrozila, že ho znovu pohltí.
Vysvobození přišlo s teplýma rukama, které se kolem něj obtočily. Byly jemné a voněly člověkem, kterého Draco dobře znal. Harry. Byl to Harry.
Schoulil se do dalšího pláště, který mu opatrně rozložili přes rameno. A ještě než znovu upadl do sladkého nevědomí horečky, ucítil vedle sebe další teplé tělo.
Dávali mu všechno teplo, které jim zůstalo.
Tohle je doma, uvědomil si konečně Draco.

Kawai Kenji - Eirei Chinkon (Lacrimosa)

 
Něco je špatně, pochopil s děsivou neodvolatelností Severus, když náhle ucítil, jak bradavické ochrany vzplály kolem hradu jako zlatý požár. Naléhavým pohledem přeletěl celou Síň; Harry nebyl nikde poblíž. Měl dojem jako by mu nějaká studená ruka prudce sevřela žaludek.
Ten okamžik utopil ve stříbrné rtuti. Zhluboka se nadechl.
Harry je v pořádku. Bez pochyb. Jen není právě teď v dohledu.
Otočil se a střetl se s pohledem s Brumbálem. Ten stál jako kamenná socha před svým místem u učitelského stolu. Jeho nehybnost trvala jediný okamžik.
Tleskl o sebe rukama.
„Ticho,” zvolal a jeho magií zesílený hlas se rozlehl po celé Síni. Hudba se okamžitě zastavila a k němu se otočily desítky nechápavých hlav.
„Tohle je stav nouze,” promluvil pevně ovládaným hlasem. „Prosím zachovejte klid,” a jeho postava vyzařovala v tu chvíli takovou autoritu a majestát, že studenti zůstali stát na svých místech a v tichu naslouchali.
„Co se stalo, pane?” ozvalo se z davu a Severus poznal znepokojený hlas Hermiony Grangerové. Její tvář byla bílá jako stěna – zjevně i ona musela cítit magii kolem hradu.
„Bradavické ochrany se aktivovaly,” odpověděl ředitel a Severus pevně zatnul ruce v pěst, aby sám dokázal zachovat klid – Harryho stále nikde neviděl. Soustředil se raději na proudy magie, kterými Brumbál posiloval obranu Zakladatelů a pomalu očima procházel dav studentů.
Tak kde jsi, Harry?
„Prosím, vraťte se do svých kolejí. Prefekti dohlédnou na pořádek. Cokoliv podezřelého okamžitě hlaste s pomocí duchů. Neopouštějte kolej za žádných okolností,” vydal Brumbál rozkazy a v Síni nastal chaotický ruch, jak se jednotlivé kolejní příslušnosti srocovaly do čtyř stejně barevných chumlů.
Zmijozelští stáli blízko něj.
Uvědomil si, že tu nikde není Draco ani Ewan. Se vztekle semknutými rty se rozhlédnul kolem. Kde ti dva mohli v takovou dobu být, promerlina?
„Pane?”
Otočil se a pohlédl na Rebecu Blackwoodovou.
„Můžeme odvést všechny na kolej?” zeptala se a Severus si uvědomil, jak se Pansy snaží marně seřadit ostatní do zástupu a Daniel Smith, prefekt pátého ročníku, se snaží uklidnit mladší žáky. Polknul ostrou poznámku. Bez Dracova respektu nebo Ewanovy autority to prostě nemohli zvládnout. Kde ksakru jsou?!
Musel najít Harryho. O všechno ostatní bude čas se postarat později.
„Slečno Blackwoodová, buďte tak laskavá a pomozte ostatním prefektům co nejrychleji všechny dostat do sklepení.”
Rebeca jenom přikývla a vykročila k ostatním.
„Slečno,” oslovil jí ještě Snape kontrolovaně neutrálním hlasem. Otočila se.
„Viděla jste tu někde pana Garsidea nebo pana Malfoye?”
Viděl, jak se jí náhlým překvapením rozšířily čokoládové oči. Pak se překvapení změnilo ve strach a Severus viděl, jak se kousla do rtu. Ovládla se.
„Ne, pane. Naposledy vím, že Ewan šel za Dracem do mrzimorské zahrady.”
Srdce mu zahalil mrak temných tušení.
„Děkuji vám,” odpověděl úsečně a ona jen přikývla. S překvapivou obratností se začala proplétat davem a vydávat příkazy. Severus si nemohl nevšimnout, že jí bez řečí poslechli. Tady to bude muset být v pořádku, rozhodl se a zamířil k ostatním profesorům, kteří už stáli okolo Brumbála.
„Kde je Harry?” zeptal se ho Albus okamžitě, hlas naplněný obavami. Severusovi znovu po zádech přeběhly studené prsty hrůzy.
„Nikde jsem ho nenašel,” odpověděl tiše, hrdlo stažené strachem.
„Muselo to být přenášedlo. Jinak se odsud dostat nejde,” uvažoval nahlas.
„Přenášedlo?” nadechla se zprudka Minerva. „Ale kam? A odkud?!”
Severus si dovolil jen na jediný okamžik propadnout panickému strachu.
„Zahrada?” navrhl rychle a prostě se otočil na podpatku a pospíchal k zahradě. Brumbál a několik profesorů se vrhli za ním.
Severus v náhle opuštěné magické zahradě ucítil Harryho stopu. Ten uklidňující, laskavý pocit, který za sebou zanechávalo jeho magické jádro, nikdy nemohl přehlédnout. Bez zpomalení se za ním vydal. Zarazil se až pod velkým stromem, kde stála kamenná lavička. Zvednul hůlku, aby vyvolal kouzla zkoumající magii.
Ale jeho nitro už odpověď znalo. Cítilo to. Jen mysl se bránila. Příliš naivní, než aby byla ochotna uvěřit pravdě, která pro ni byla příliš hrozná.
Netrvalo dlouho a k jeho zaklínadlům se přidala i Albusova síla.
Ruka s hůlkou poklesla. Skrz hradbu jeho rtuti prošel bezejmenný děs spolu s ředitelovými slovy:
„Byli tu tři lidé. Harry, Draco a pravděpodobně i Ewan. A bylo tu aktivováno i přenášedlo. Pak jejich stopa mizí v meziprostoru.”
Svět se propadl do hrůzné temnoty v jeho nitru.
 
Fénixův řád byl svolán okamžitě přímo do Bradavic. Ale chladný strach, který se rozšířil mezi profesory, byl jako nakažlivý. Severus mohl vidět zarudlé oči profesorky McGonagallové. Kdyby si přál, mohl by slyšet i její myšlenky – vzali nám je, naše děti. To, co jsme vždycky chránili. To nejvzácnější. Naše děti, opakovala by stále.
Bylo to jako černý sen, který vykročil z nejtemnějších propastí jeho vlastních nočních můr přímo sem, do jeho světa. A od přílivu paniky ho dělila jediná tenká stříbřitá vrstva rtuti.
Neopouštěl Brumbálův bok. Cítil, jak ze starého muže vyzařuje síla a autorita. A on ji sbíral, opřený o jeho magii, čerpal klid, mír a rozvahu. Ale cítil z něj i vztek, nový neznámý pocit. Vyzařoval z Albuse v pevně ovládaných vlnách, byl hluboký a děsivý. Tu nenápadnou změnu vnímali všichni.
Nikdo by se mu neodvážil zastoupit cestu.
 
 
Černá tma kolem byla jako nějaký nekonečný sametový vesmír, uvažoval Draco, zatímco se vznášel na hranici bezesného spánku. A byla tak teplá! Cítil jemné, příjemné teplo jako by byl zavrtaný až po bradu ve své posteli v pokoji na panství Malfoyů.
Myslí mu krátce probleskl obrázek jeho otce.
Ale ten je pryč, protože ho Draco zradil. Nemůže být ve svých starých komnatách. Není ani ve své posteli. A když otevřel oči, tma kolem něj se nezměnila.
Prudce se mu zrychlil tep. A teplo na jeho pravém boku se neklidně zavrtělo.
Kousnul se do rtu. Pochopil. Vzpomněl si. Kdyby to k něčemu bylo, prosil by ještě o vteřinku sladkého nevědomí.
Ale to byl nesmysl. Nebyl nikdo, kdo by ho vyslyšel.
Jeho úvahy přerušilo prudké oslepující světlo. Bylo tak jasné, i když zavřel oči! Prudká bolest, kterou mu to způsobovalo, mu roztančila před očima jiskry.
„Hej, vy dva! Pojďte, máte schůzku,” odporně se zachechtal nějaký hrubý hlas v tom jasném světle. Trvalo několik vteřin, než to Dracovi došlo.
Všechno teplo z jeho těla vyprchalo. Hmátnul už do prázdna a ztratil rovnováhu. Vedle sebe slyšel zrychlený dech. To byl Harry! Cítil jeho strach, jeho ochromující paniku, která ho požírala zevnitř a bránila mu udělat jediný krok.
„Pojď, Thomasi. Půjdeme,” ozval se někde nad ním vyděšený, ale pevný hlas. Ewan. A Draco spíš cítil, než viděl, jak se Harry vedle něj pohnul a chytil se natažené ruky.
„Ať to bude stát cokoliv.” Harryho hlas se zatřepetal poblíž jeho ucha.
Když ti dva vcházeli do světla, nechávali tu Draca samotného, prázdného, ztraceného. Ve tmě. A když se za nimi zabouchly dveře, ten otřesný zvuk proťal jeho duši. Nebylo nic. Nezbylo nic. Jenom hloupá a jako závoj slabá naděje, utkaná ze zoufalých proseb a zatvrzelé neschopnosti se vzdát. Zimničný strach ho znovu roztřásl – nebylo kam jít nebo co udělat. Nebylo nic.
Kromě jediného.
Bože, promlouval v duchu Draco a oči se mu plnily slzami, ať to stojí cokoliv, zachraň nás. Udělej už konečně něco. Nechávej nás tu, pomoz nám! Prosím! Prosím.
 
 
Uběhly už téměř dvě hodiny od chvíle, kdy Harry zmizel. Scéna byla odporně podobná té v červnu na Grimmauldově náměstí. Celý řád se shromáždil v menší postranní místnosti vedle Velké síně. V krbu hořel oheň a nějaký pozorný skřítek připravil čaj. Molly Weasleyová plakala, dokonce i oči Tonksové plavaly v slzách.
Severus měl dojem, že v jeho nitru není pro pláč žádné místo. Byla tam jen ta děsivá obava, hrůza, skrývající se jako příliv za přehradou stříbrné rtuti, hrozící a šeptající. Mluvila o tom, co se s Harrym právě teď děje. V jakém stavu najdou Dracovo tělo.
Ale nejstrašnější nebyly ty děsivé, mučivé myšlenky. Nejhorší bylo to ticho, Harryho zavřená nitrobrána. Iskariot mlčel. Měl dojem, že ji kontroloval snad tisíckrát, jako by se celá jeho duše točila jenom kolem ní. Středobod vesmíru. Srdce jeho světa.
Byla tak studená! Nemohl jí otevřít, ať se snažil jakkoliv. Bylo to proto, že na druhém konci už nic nebylo? Žádný Harry, který by ho pustil dál? Byl mrtvý? Ucítil by to?
Poslední myšlenku, která roztrhala jeho duši na kusy, skryl v šálku s horkým čajem. Popálil mu hrdlo, ale to nevadilo.
A když zvedl hlavu, pochopil, že jediný s kým v tuhle chvíli sdílí tu černou dusivou prázdnotu, byl jeho nejstarší nepřítel. Sirius Black měl stejné vytřeštěné oči, stejně divoce se mu leskly.
Střetli se pohledem. A oba dva věděli, že přestože ostatní se o Harryho, Draca i Ewana velmi bojí a jsou vyděšení, jsou to jen světy každého z nich, které se otřásají v základech.
Dva vesmíry, uprostřed kterých stál Harry. Nejmilovanější hvězda na nebi. Jen oni dva byli zavření v téhle bezejmenné hrůze. Spolu.
 
Severus se přinutil silou vůle poslouchat odvíjejícím se rozhovorům a spřádaným plánům i přesto, že jeho vlastní uši odmítaly.
„Musíme vyslat týmy, které se pokusí najít základnu Smrtijedů, kde je drží,” prohlásil Dedalus Kopál třaslavým, ale odhodlaným hlasem. V rukou nepřítomně točil buřinkou.
„Souhlasím,” prohlásil Brumbál pomalu, jeho myšlenky propočítávaly každý možný tah.
„Najít místo, kde je drží, je naše priorita,” shrnul tichým hlasem a sám se napil ze svého čaje.
Máme vůbec nějakou šanci, vyslal Severus svou nejtemnější obavu k Brumbálovi.
Naděje je vždycky, můj chlapče, odpověděl mu laskavě jeho starý přítel a učitel. Ale tentokrát jeho světlo nebylo tak klidné a přátelské. Bylo ostré, jasné, a vzdouvající se. A Severus náhle pohlédl na svého přítele, jako by ho viděl poprvé. A uvědomil si jeho vztek, děsivé pohoršení bouřící jeho žilami, skryté za maskou stáří, ovládnuté jeho ocelovou rozvahou.
Jak mu tom mohl udělat?! Je to jeho syn, zavířilo kolem něj zlaté světlo – jasné, tvrdé, spravedlivé, ozařující, trestající.
„Remusi, tuší někdo z vlkodlaků, kde se Voldemort skrývá?” zeptal se Brumbál a světlovlasý muž zakroutil hlavou. Vypadal unaveně a strhaně. Ale když zvednul hlavu, aby odpověděl, jeho oči zářily stejně jako ty Siriusovy.
Stejně jako ty jeho, uvědomil si Severus.
Všichni měli něco, co chtěli chránit. Ať to stojí cokoliv.
„Pravděpodobně ne. Šedohřbeta vyzvedávají k jednání sami Smrtijedi a přemisťují ho na určené místo. A ostatní o tom nemají ani nejmenší tušení. Jsou mu jen slepě oddaní,” odpověděl vlkodlak.
„Severusi,” pokračoval Brumbál, „nemůžeš získat nějaké informace ty?” Snape dobře chápal, na co ředitel naráží. Mohl by získat informace od nevýznamných Smrtijedů, které s pomocí nitrozpytu a černé magie ovládal. Jako by to sám už nezkusil.
„Pán zla se často zdržuje na panství Malfoyových, Thillhurstových nebo v sídle Macnaira. Ale pravděpodobně to nebudou jeho jediné základny. Každopádně žádné setkání zatím nebylo svoláno,” vyložil Severus a jeho hlas mu samotnému zněl cize a drsně.
„Což můžeme považovat za dobré znamení,” odpověděl Brumbál a přelétl pomněnkovým pohledem celou místnost. A pak jim vyložil jejich plán.
A pomněnkové oči zářily. Jejich vůdce, přítel, otec šel do války a byl odhodlaný vyhrát. Za každou cenu.
 
 
Když vás mučí, napadalo Draca, bolí to. Strašně. Trhají vám tělo na kusy. Je to nelidsky bolestivé. Ale když mučí někoho kvůli vám, je to jako kdyby vám duši cupovali na malé kousky. Nemají na to žádné kletby, ale to nevadí. Stačí vina, strach a nenávist vůči sobě samému. A Draco měl dojem, že mu tyhle tři biče rozdírají duši do krvava. A v té tmě nebylo žádného úniku.
Mohl jen sedět a čekat.
Opíral se o hrubou kamennou stěnu a zíral nevidomýma očima do té všepohlcující černé. Obával se vůbec myslet – musel by se ptát, jestli to ti dva vůbec mohou přežít. Jestli to Harry zvládne a jestli Ewan dokáže udržet tajemství jeho identity i bez nitrobrany.
Ne, odpověď byla příliš jasná. Tak se neptal. Protože to by znamenalo, že se vzdá – a vzdát se v téhle tmě jediného světla uvnitř vás znamenalo jistou smrt. Něco horšího. Šedou pláň zoufalství a bolesti, stejně nekonečnou jako je jeho vlastní odolnost proti šílenství. Což nebylo moc.
Usmál se do tmy. Nakonec je to v tom trochu ironie. On už šílený přeci byl – začal si s vlkodlakem. V duchu mohl vidět Remusovu tvář, jeho štíhlé krásné ruce. Jeho vlasy pocuchané větrem. Slabou vůni jeho pláště. Vybavoval si jeho hlas.
A nyní ve tmě se vzpomínka na něj zdála tak krásná, jako sladký polibek jiného světa. Byl milý a příjemný, staral se o něj. O něj. Ne jako o Malfoye, ne o zmijozelského kamaráda Harryho Pottera, ne o jeho informace a přínos ve válce. O něj. A chtěl ho. Draca. Chtěl s ním být, chtěl jeho úsměv, jeho radost, jeho lásku, jeho tělo.
Musel se sám nad sebou usmát. Chováš se jako zamilovaná třeťačka, prohlásil v duchu sám k sobě, ale ironie v tom už nebyla. Žádný výsměch světlu. Ne tady a ne teď.
Být mudla možná může být fajn, říkal si. Nemají žádnou moc, jejich život je těžký, brzy umírají. Ale svět, kde nemusí vzdorovat Smrtijedům a Temnému pánovi, musí být krásný. Vlastně musí být velmi šťastní. Můžou sdílet roky svého života s těmi, které milují. Nakonec je jim dán jen krátký čas, ale… možná nakonec dostanou víc než kouzelníci s jejich kouzly a magií.
Draco předpokládal, že tu umře. Za každou cenu si ale přál zachránit Harryho a Ewana. Harry musel žít, protože on jediný mohl Voldemorta porazit, protože… svět bez Harryho by byl jako… svět bez slunce, květin nebo vody. Něco nepostradatelného by bylo ztraceno.
Cítil, jak z něj stále vytéká slaboučký pramínek magie proudící do Harryho přeměněné tváře. Ale bylo to tak letmé. Spíš tušení než jasný pocit. Měl dojem, že snad už stokrát proklel ochrany, které ležely na tomhle místě.
Stále přemýšlel nad Harrym, jeho zelenýma očima i širokým úsměvem. A musel se usmívat i on sám. Bylo to přeci úplně snadné.
Mohl Harryho milovat. Byl pro něj někdo výjimečný, někdo drahý. Ale proto s ním nemusel chtít chodit nebo se ho snažit vlastnit. Stačilo vědomí, že on někde je a když bude Draco potřebovat, vždycky přijde. Stačí zavolat. A Draco byl šťastný, že Harry bude moct být se Severusem, protože ho miluje.
A tady, zírajíc do tmy, pochopil jednu důležitou věc. Láska neznamenala, že jedna plus jedna se rovná dva. Láska bylo něco většího. Vyššího. Důležitějšího. Bylo to o sdílení, přijetí a důvěře. A bylo to konejšivé vědomí, které ho posilovalo. Že láska uvnitř něj se o matematiku ani trochu nezajímala.
Prostě jen byla.
 
 
Bylo už odpoledne. Slunce už klesalo níž k obzoru a vydávalo ze sebe poslední teplo, které ještě před zimou dokázalo nashromáždit. Ale Severuse zahřát nedokázalo. A ani všechna zahřívací kouzla světa by to nesvedla. Žádná magie nemohla vzdorovat té studené nitrobráně ani mrtvolnému chladu, který naplňoval celé jeho nitro.
Příčetnost si udržel jen tím, že v ředitelně s ním byl Black. Stejně mlčenlivý, stejně vyděšený. Nenáviděl ho. Kdysi dávno, ve světě, kde byl Harry.
Pátrači se stále nevraceli. Ani on sám nedokázal nic najít. Snad tucetkrát sledoval jejich stopu v meziprostoru, zlikvidoval magipasti, stál na místech, kde museli stát oni. Zjistil, že ti tři se dostali z vlivu přenášedla a snažili se utíkat, jak to jen šlo. Ale jejich stopa v Japonsku končila. Dál nic nebylo. Jen slabá stopa matoucích kouzel. Potvrzení jejich nejhorších domněnek.
Celou noc se snažil skrz ovládnuté Smrtijedy zjistit co nejvíc. Ale o Pánovi zla nikdo nevěděl, nikdo netušil, kde by mohl být, ani co právě dělá. Pro ně to musel být obyčejný den – Severus je nutil, aby se vyptávali všude, kde to bylo možné. Ale nikdo nic nevěděl. Ani slůvko o Harrym nebo Dracovi.
Měl pocit, jako kdyby zmizeli z tohoto světa. Žaludek se mu stáhl do malé bolestné kuličky. Napil se z šálku čaje a střetnul se pohledem s Brumbálem.

Kawai Kenji - Kodoku no Junrei

 
„Severusi, co si myslíš o..." začal ředitel, ale v tu chvíli Severus vydal přidušený výkřik. V mžiku byl na nohou. Harryho nitrobrána uvnitř něj se zahřála.
„Harry! Harry!” vykřikl jako ve snu a natáhl celé své vědomí k Iskariotovi, který se znovu probouzel k životu.
Severusi, slyšel jakýsi vzdálený zkreslený hlas. Musel to být Harry. Pomoz nám, prosím.
Jeho vyděšená slova se zaťala jako spáry přímo do jeho duše – a ten pocit byl strašný. Ale nutil ho běžet, najít Harryho, konečně z něj strhl závoj ledové bezmocnosti, který ho paralyzoval.
Harry, přijdu, řekni mi, kde jste, úpěnlivě odpovídal.
Já nevím, Severusi. Harryho hlas nabýval na síle a on stále jasněji cítil jeho vlastní přítomnost uvnitř sebe. Teď konečně zadoufal, že to dobře dopadne. Že to vůbec nějak může dopadnout.
Alespoň něco, Harry, vzpomínej, jak to tam vypadá, kam vás přenesli, vyptával se Severus chvatně a všechno svou lásku a útěchu, kterou v sobě dokázal najít, vysílal k Harrymu.
Přenesli nás na nějaké nádvoří, nebylo velké. Vypadalo to jako veliký temný hrad. Zavřeli nás do kobky, která blokuje všechny naše kouzla, odpovídal Harry a lačně se natahoval po všech pocitech, které mu Severus posílal. Bylo to jako znovu ho sevřít v náručí.
Výborně, nevzpomeneš si ještě na něco, Harry, povzbuzoval ho Severus. Uvědomil si, že Sirius i Brumbál stojí blízko něj a třesou s ním.
„V pořádku,” vyštěknul jenom. „Spojení mezi mnou a Harrym bylo obnoveno.”
Ne, už mě nic nenapadá, promiň. Dostaňte nás odsud co nejrychleji. Draca odvedli k Voldemortovi a on ho tam mučil. Nevíme co dělat. Má vysokou horečku a pořád se třese. Teď nás s Ewan vedou jinam. Nevíme, co se bude dít, chrlil ze sebe Harry a Severusovi se hrůzou svíralo srdce.
Ale Draco mi kouzlem upravil tvář a zdá se, že ještě neví, kdo jsem, pokračoval Harry a Severus se zhroutil do nejbližšího křesla. Před ním se objevila naděje jako východ slunce. Měli čas, ještě maličko času, aby ho mohli zachránit.
To bude v pořádku, Harry, neboj se, dostaneme vás odsud. Vydrž, ano, ubezpečoval ho Severus, šílený strach uzamčený pod hradbou stříbrné rtuti.
Bojím se, Severusi, bude to jako Tara, viď, Harryho vyděšený hlas pohnul něčím hluboko uvnitř Severusovy duše. Byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu, aby toho Harryho ušetřil.
Ochoten udělat cokoliv.
Neboj se, znovu se to nestane. Pomůžu ti. Věříš mi, že ano, promlouval k Harrymu, myšlenky pečlivě oproštěné od svého vlastního strachu.
Vždycky, odpovídal Harry a opatrně, jako by zacházel s nějakým vzácným pokladem, pronesl: Miluji tě.
Něco uvnitř Severuse se zlomilo. Zatlačil celou silou svého strachu na nitrobránou, napjal každičkou špetku magie, která v něm kolovala k Iskariotovi. Skrz celý prostor. Bez zaklínadel, jen vahou svého vědomí.
Vykřikl. A brána se pomalu otevřela, aby přemostila jakoukoli vzdálenost mezi ním a Harrym.
Pojď, vykřikl a vyslal celý proud chladné rtuti k Harrymu; bylo to jako stříbrné moře, které se valilo tmou beztvarého prázdna.
Severusi, slyšel Harryho hlas, teď silnější a jasnější než kdy dřív. A pak přišel ten dotyk a Severus chápal, že už nikdy nemůže být bez Harryho Pottera. A žádná cena za to není příliš vysoká. Bylo to lehké, jako by se ho dotknul motýl, a přece to přesahovalo vše, co kdy zkusil. Dotyk vědomí v něm probudil takovou lásku, že ztratil slova.
Ale Harry ho cítil. Stejně jako on tu jeho.
Možná ještě svět mohl být v pořádku.
 
Magie totiž není dar. Je to obchod; každé kouzlo něco stojí. Většinou vaši sílu, někdy vaše srdce, někdy splácíte dluh bolestí. Jako právě teď. Severus cítil, jak jím otřásá Crucio. Jeho vlastní tělo se v Brumbálově kanceláři kroutilo bolestí. Ale Harry nic necítil, byl hluboko uvnitř něj, zabalený ve stříbřité rtuti. Necítil nic.
A to bylo důležité.
„Takže, kdo jsi?” ptal se znovu a znovu nějaký maskovaný smrtijed.
„Thomas McFarthy,” odpovídal znovu zřetelně Severus Harryho ústy. Snažil se, aby jeho hlas zněl vyděšeně. Aby byl uvěřitelný.
Chtěl dodat ještě něco zoufalé, ale Harryho ústa se zaplnila krví.
Došlo mu to o okamžik později. Další ráně se ztěžka vyhnul. To už na něj začaly dopadat rány a kopance. Dokonce na něj i plivali. Harry stále nic necítil, skrytý hluboko v Severusově nitru, a to mu dávalo sílu snést to ponížení a nezlikvidovat Smrtijeda na místě stínovou magií.
Nebylo to tak hrozné. Zažil už mnohem horší. Mnohem.
Teď musí tohle představení dohrát do konce.
 
Loučení s Harrym bylo těžké. A přestože ho od nejhorších bolesti uchránil, věděl, že návrat do pohmožděného těla mu i tak způsobí spoustu utrpení. Příliš mnoho. A Severus tohle pomyšlení nenáviděl.
Nesli ho zpátky do té cely, o které mluvil Harry. Věděl to, protože už odsud mohl cítit silnou magickou bariéru. Nechtěl se ho vzdát. Nechtěl ho tu nechat.
Ty víš, že tě miluji, viď, pronesl tichý Harryho hlas uvnitř něj. Musel cítit něco z jeho emocí, došlo Severusovi. A přestože v jeho stříbrné rtuti byl ukolébán ke klidnému spánku, teď byl vzhůru.
Ano, vím. Já tebe taky, odpověděl Severus. Teplo, které se rozlilo uvnitř něj, byla směsice radosti a vděčnosti, vášně i nejistoty. Byl to Harry Potter uvnitř něj, zářící bezeslovnou radostí.
Ano, svět ještě mohl být v pořádku.
 

Kawai Kenji - La sola

 
Když Ewana a Harryho přinesli zpátky, Draco brečel. Vysílením, zimou a zoufalstvím. Jasné světlo, hrubý smích a zaskřípění dveří – to se stalo jeho novou noční můrou. A on věděl, prostě věděl, že jim nikdy nedokáže odpustit.
Pohodili jejich těla na studenou zem a zase za sebou zabouchli. Ohavný zvuk naplnil celou místnost.
Ale zároveň byl podivně vděčný. Ještě žijí. Znamenalo to, že Pán zla nic z jejich tajemství neodhalil. V té černé tmě se to rovnalo téměř zázraku.
 
„Harry?! Ewane!“ zvolal Draco. Žádná odpověď.
Měl dojem, že Harry je na tom lépe. Mohl slyšet, jak klidně dýchá a ačkoliv si tím jistý nebyl. Ewan naproti tomu chrčel. Jeho dech zněl jako bortící se staré měchy. Ten zvuk se děsivě rozléhal a Draco si uvědomoval, že v tuhle chvíli není nic, co by pro něj mohl udělat. Po čtyřech dolezl k Harrymu, to samotné ho stálo spoustu sil. Měl dojem jako by jeho tělo bylo z olova.
Ale zvuk jejich dechu v temnotě mu pomáhal pokračovat.
 
Prohlédl je jemným hmatem. Na Ewanovu oblečení našel krev. Byla mazlavá a měla nepříjemnou kovově kyselou vůni. Draco beznadějně třeštil oči do tmy. Nevěděl, co by měl udělat. Obával se s Ewanem pohnout, aby nezpůsobil ještě víc škody než užitku.
„Jediné,” supěl pro sebe, když opatrně posouval Harryho tělo k Ewanovi, „co pro ně můžu udělat, je to samé, co oni udělali pro mě,” opakoval to stále dokola jako podivnou mantru. Pomáhalo to. Cítil, jak se mu v duši rozhořívá vztek. Ne na Temného pána, ačkoliv se ho bál a nenáviděl ho, ale vztek na ty malé lidi. Na ty odporné hlupáky, kteří se mu poddají. Zuřivost vůči těm, kteří tak ochotně trápí ostatní. Jsou ti nejhorší. A Jeho nejlepší zbraň.
A i kdyby tuhle válku skutečně vyhráli, takový druh nikdy neporazí.
Dotáhl Harryho až k Ewanovi, odhodlaný udržet je oba v teple. Přimknul je co nejblíže k sobě a rozprostřel pod nimi Harryho široký plášť. Neměl už žádnou lásku, kterou by jim mohl dát. A tak je zkusil zahřát svým vztekem.
 
Vedle něj se ozvalo zasténání. V prvním okamžiku to Draca naprosto vyděsilo. Přišlo to od Harryho. Prudce se vztyčil a zašeptal:
„Harry?”
„Draco,” vydechl jeho přítel bolestně.
„Jsi v pořádku?”
Další zasténání.
„Mám dojem jako by mě přejel parní válec,” odpověděl Harry slabě.
Draco nechápavě mrkal do tmy.
„Cože?”
„Ach, mudlovská věc. To je jedno. Bolí mě celé tělo, jako kdybych spadl z koštěte.”
Draco mu stisknul ruku a pohladil ho.
„Tak odpočívej.”
„Jak je Ewanovi?” zeptal se Harry; dech jejich přítele byl stále slabší. Odpověď zraňovala Dracovu duši.
„Já nevím,” přiznal a ani se nesnažil potlačit bezmoc a zoufalství, které zaznívalo v jeho hlase. Harry nic neřekl, jen mu stisknul ruku a pomalu se přesunul na druhý Ewanův bok. Několikrát mu přitom unikl bolestný vzdech.
Nic víc než teplo mu nakonec nemohli dát. A Draco tohle pomyšlení nenáviděl.
Měl dojem, že během desítek minut, které uplynuly do okamžiku, kdy se Harry probudil, zestárnul o sto let. Ewanův dech byl stále horší a horečka mu stále stoupala. Na čele se mu perlil pot. A oba dva, Draco i Harry, se začínali obávat nejhoršího. Nemluvili o tom, nezbývalo jim síly, oba dva to věděli.
Draco si už úplně rozkousal rty bolestí, kterou cítil. Přece tu Ewan neumře? Tady, v téhle tmě. Přece to nedopustíš, Bože. Že ne?
A Dracovi zbývala jediná věc, kterou mohl udělat. Nic víc.
A tak se modlil a prosil o zázrak.
 
 
________________________________________________________________
 
A/N:
Milí přátelé a čtenáři,
omlouvám se za zpožděné vydání, ale když píšu tuhle poznámku je ještě před dvanáctou. :-) Měl jsem nějaké problémy s připojením na internet, takže omluvte malou technickou komplikaci.
Je to vlastně téměř symbolické. Rád bych totiž ohlásil organizační změnu. Po tom, co Alice skončila s Elysejským klíčem, jsem i já reálně zvážil časové možnosti mého rozvrhu. Takže jsem se rozhodl pro změnu termínu vydávání. Nová kapitola bude jednou za čtrnáct dní, vždycky ve středu. Teď to možná vypadá trochu chaoticky, ale příští kapitola tedy bude 27. dubna.
Určitě se také vyplatí sledovat Daily slash, kde bude každá nová kapitola Nebeského mostu avizována.
 
Musím vás také požádat o určitou shovívavost s gramatickou stránkou této kapitoly. Náš milý gramatický anděl kakin a zachránce (jiní mu říkají beta-reader, ale já jedině takhle :-) čelí návalu práce před maturitou a já se ho ani neodvažuju zatěžovat další. Na to je pro mě příliš drahý. :-) Předpokládám, že to chápete a odpustíte mi všechny nedostatky, které jsem v textu nechal.
(Vždycky říkám, že já jsem nakonec obklopený anděly. Jeden takový konkrétní mi zcela nečekaně vypomohl i s tímhle a patří mu za to můj obrovský dík!)
 
Pak bych rád dodal pár věcí k Severusovi a jeho nitrobraně. Pojal jsem to možná trošku jinak než je zvykem a nevím na kolik jsem se na konec odchýlil od předlohy, tedy Elysejského klíče. Nitrobrana jak jí vnímám já je jakýmsi „zhmotněním“ vůle a soustředění, které dokáže její uživatel nashromáždit a použít. Volně se prolíná s nitrozpytem.
A k prolomení brány mezi Severusem a Harrym bych chtěl říct asi tolik: Severus je výjimečný mistr nitrobrany. Pravděpodobně se dostal do nikdy neprobádaných oblastí, například s výzkumem Iskariota. Ale pro mě to v praxi znamená, že právě Iskariot Harrymu a Severusovi dovoluje určité sdílení myšlenek. Ale to, co udělal Severus, bylo, že svou magií překlenul obrovskou vzdálenost mezi nimi, na co by i za normálních podmínek, kdyby byly fyzicky vedle sebe, musel použít Legilimens.
Ano, všímáte si dobře, je to podivné.
 
V příští kapitole konečně dojde k rozuzlení. (I když kdo ví?) A myslím, že vás bude příště čekat víc než jedno překvapení. Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a přeji příjemné prožití dalších dnů, ačkoliv nám předpovídají nějaký sníh. :-)
Merlin s vámi!
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: .

(Ian, 14. 4. 2011 23:11)

Děkuju moc! :-) Taky se těším na rozuzlení, především kvůli tomu, co na něj budete říkat.
A doufám, že se bude líbit!

no to snad ne?

(kakin, 13. 4. 2011 14:21)

nadherna kapitolka...cely vikend jsem cekal, ze se mi v postovni schrance objevi kolonka Ian s kapitolkou a ono nic...rikal jsem si, tak treba mu ani ty dva tydny nestacily k napsani dilu a ejhle, Ian na me myslel a "neobtezoval"...klidne muzes obtezovat, protoze ja i kdyz se ucim, tak na druhy den si nepamatuju temer nic...takze to vysledek nijak menit nebude...muzes posilat...jinak jsi hodny, ze si me chtel usetrit jedne povinnosti, ale klidne posilej dal

Re: no to snad ne?

(Ian, 13. 4. 2011 19:04)

Díky.
Omlouvám se za nedostatek komunikace z mé strany. Byl to tady trochu fofr, ale zněl jsi mi v minulém mailu opravdu hodně unaveně. A tak jsem si řekl, co je pro mě důležitější, jestli můj oblíbený beta-reader odpočinutý nebo opravená kapitola.
Příští určitě pošlu. Budeme na to mít také víc času - nasadili jsme velké tempo a je čas to trochu zklidnit. :-)
S učením si nedělej žádné starosti! Dobře to dopadne. Hlavně si odpočiň - odpočinutá hlava je nejefektivnější způsob učení.
Jsem tedy rád, že je vše v pořádku. Zatím se měj co nejlíp!
(Ještě mě napadá... Jak to jen Alice mohla zvládnout ve dvojnásobném množství a bez beta-readera? Ne, to si vážně nedovedu představit.)

Re: Re: no to snad ne?

(kakin, 14. 4. 2011 8:28)

bud klidnej, ja to taky nechapu xD

ooOoo

(Nade, 13. 4. 2011 18:18)

Úžasné! Úplně jsem se v tom ztratila. Draco to nakonec dokázal a ochránil Harryho identitu. Mě by zajímalo, co to způsobilo Voldemortivi a co si teď myslí. Asi byl překvapený a doufám, že mu z toho bylo aspoň šoufl.
Snad se zachráncům podaří přijít včas, Ewana by mi bylo líto.
Díky, těším se na další kapitolu.

Re: ooOoo

(Ian, 13. 4. 2011 19:07)

Díky, Nade, tvého komentáře si moc vážím. :-)
Je to zajímavé přemýšlet, co si Voldemort teď asi myslí. A ano, řekl bych, že je zmatený. Neví. A myslím, že to je pro něj nenáviděníhodný pocit.
(Taky mu to trochu přeju. :-D)
Doufám, že se příští kapitola bude líbit stejně! Děkuji a měj se krásně!

...

(marci, 13. 4. 2011 7:55)

Krásná kapitola.
Nevadí, že bude aktualizace ob týden - hlavně že bude :-) A alespoň bude čas si povídku přečíst znovu od začátku :-)
Díky
M

Re: ...

(Ian, 13. 4. 2011 11:02)

Díky moc. :-)
To je milé. Doufám, že si tohle "opakování" Mostu užiješ.
Doufám, že i další kapitoly se budou líbit.

Jsem první?

(Mája, 13. 4. 2011 1:34)

Díky Iane, krásná kapitola. Dráčkovo prozření je povzbující, reakce Luciuse dává naději, že najde sílu postavit se Voldemortovi pro záchranu svého syna a Severus nezklamal, je to zlatíčko... Nevadí, že budeš přidávat méně často, potřebuješ čas na promyšlení svého občas dost myšlenkově komplikovaného příběhu. Moc se těším na další pokračování.
Mája

Re: Jsem první?

(Mája, 13. 4. 2011 7:52)

Povzbuzující - samozřejmě :-)
v půl druhé ráno už jsem na to moc neviděla... :-)

Re: Jsem první?

(Ian, 13. 4. 2011 11:00)

Díky Májo, tvůj komentář potěšil. Jeho pozdní doba těší o to víc. :-) Jestli se kapitola líbila jsem naprosto spokojený.
Je to tak. Času není tolik, kolik bych si přál a zdá se, že týdenní aktualizace je nad moje síly. I proto, že si přeji, aby byl Most co nejlepší. :-)
Děkuji! A měj se krásně!