5. Tam venku
Bylo takové ticho, že ševelení trávy znělo jako řinčení válečných polnic. Žádný zvuk nikdy nebyl děsivější.
Šum, nekonečné moře šelestících stébel trav, tančících ve větru, ohýbaných pohybujícími se hábity, plížily se nocí, tráva šuměla. Harry zděšeně létal pohledem po celém prostranství, snažil se proniknout neprodyšnou tmou, přicházejí, už jsou tady?; ve skutečnosti to vidět nechtěl. Mihlo se támhle něco?! Visel ve vzduchu. Magipouta kradla sílu, špičky trávy lechtaly na bosých chodidlech. Co chtějí udělat?! Tep vybičovaný k zběsilému tempu, ohlušoval ho vlastní dech. A tráva.
Neutuchající šumění sytě zelené trávy.
Harry se prudce posadil, v panice bojoval s pouty, studené, hladké, satén. Jen přikrývka. Klid! Vymanil se z omotané peřiny, vztekle ji skopal k nohám lůžka, jsem v bezpečí, jenom sen, pitomej sen!
Freneticky dýchal. Hutná tma v místnosti klid nepřidávala. Ale byl v místnosti, že ano? No jasně, byl ve své posteli, kousek od něj bude Snape… Bude? Proč tu už není, vždycky tu už přece býval… Jsou tady.
Smrtijedi.
Jsou tady.
Mají ho? Je mrtvý? Jsem sám?! Plíce odmítly poslušnost, zkameněly, Harry jako socha děsu naslouchal nočním zvukům. Nic, ani pípnutí. Aspoň že tu není žádná tráva… Nebudu se hýbat. Prostě zůstanu úplně potichu… Blbost! Přece tu nebudu jen tak čekat, musím něco udělat, něco… A třeba se nic neděje, třeba jenom blázním. Potřebuju světlo! Hůlku má Snape, tu přivolat dokážu. Harry zaváhal. A co když není mrtvý? Co když číhá v úkrytu, připravený zaútočit, nevezmu mu z ruky zbraň, co mám dělat?! Rozsvítím celou místnost. Doufejme, že na tohle moje stínová magie stačí. Harry se přinutil neslyšeně nadechnout, nedostatek kyslíku v těle pálil. A všechnu sílu soustředil na jedinou myšlenku. Lumos locatio!
Stěny pokoje se zachvěly, začaly vydávat jemnou, mihotavou záři, vyděšené oči prochvátaly prostor, prázdný! Snape spal na svém lůžku u protější zdi.
Harry zasténal. Zabořil tvář do dlaní.
Proč nepřišel?! A pak mu to došlo, nitrobrána. Snape ho jednoduše neslyšel. Dnes poprvé o jeho noční můře nevěděl. Na jednu stranu úleva, no ne? Aspoň protentokrát se jeho zbabělost obejde beze svědků. Stres zvolna opouštěl ztuhlé svaly, Harry měl pocit, že se roztéká, rozmáčí jako hromádka bahna. Rozpadám se na kusy. A takhle se mám vrátit? Jak?! Jak se mám podívat do očí všem tam venku? Ronovi? Hermioně, Ginny? Síriusovi? Každý z nich věří, že dám všechno do pořádku, že Voldemorta zastavím… Jak bych mohl?! Nemám ani dost síly, abych otevřel dveře a vyšel ven!
Dva a půl měsíce jsem tady zavřený. Osmdesát dní v jedné místnosti. Měl bych být šílený touhou dostat se ven!
Jenže nejsem. Já tam nechci.
Chci zůstat tady.
Od chvíle, kdy uhasil poslední jiskru ohně, stál plně soustředěný u Potterovy zavřené nitrobrány. Dlaně na dveřích, upínal vědomí k Iskariotovi. Čekal na sebemenší signál.
Nikdy by ho nenapadlo, že to bude tak těžké.
Potterovo podvědomí zpracovalo nastalou tmu poměrně rychle. Spojilo informaci se známým nebezpečím, vybudilo mysl i tělo k aktivitě, vytrhlo Pottera ze spánku. Severus zřetelně slyšel jeho panikou přerývaný dech, zápas s pokrývkou, vnímal syrovou magii, kterou chlapec nevědomky vysílal ve splašených vlnách. Stejně tak rozuměl Iskariotovu vysílání; Potter očekával Severusovu pomoc, dychtil po ní. Ale nezavolal.
Počkám, rozkázal si Severus pevně. Je v bezpečí. Nic mu nehrozí.
Pro teď je nezbytné zjistit, zda se na něj mohu spolehnout. Ne že by to ve výsledku něco změnilo, tajemství bylo prozrazeno, nitrobrána postavená a Severus jednoduše nemohl strávit zbytek života plně soustředěný, zda zaslechne titěrný, mimoděčný šepot. Ale pokud to Potter dokáže, pokud překoná svou dětinskou pýchu, bude to důležitý základní kámen. A Severus pak dokáže třeba v noci spát.
Potter rozsvítil.
Přinejmenším je potěšující, že použil mozek a nevyrval mi mou hůlku, zkonstatoval Severus a utopil povzdech ve stříbřité rtuti.
Déle už to v posteli nevydržel. Harry vstal, přehodil pokrývku přes ramena; kde to vůbec jsme, nemělo by tu být uprostřed léta teplo i bez krbu? Vždyť je to jedno. Už tu nebudu dlouho.
Harry si uvědomil, že stojí nad Snapem. Profesor spal, hrudník se zvedal pravidelným dechem. Teď už je hloupost ho volat, že ano? A stejně, nebyl k tomu důvod ani předtím.
Přiměl se k pohybu, bylo zahanbující stát u jeho lůžka jako spráskaný pes. Je dobře, že mě neslyšel.
Pokoj ozářený mlžnou iluminescencí působil studeně. A strašidelně. Vůbec vypadal jinak, jako by v něm něco důležitého chybělo. Snapeova přítomnost, došlo Harrymu. Jeho síla.
Měl bych si na to zvykat, tam venku nebude. Venku budu sám. Všechno bude zase doopravdy, Smrtijedi, Voldemort, věštba…
Harry prošel kolem linky, na poličkách mezi hrnky mlhavě prosvítala slabá zář jako vzdálený pochod lampionů, Harry si všiml opuštěné, prázdné bachraté misky. Mimoděk po ní vztáhl ruku, přejel prsty po jejím okraji.
Chybí mi. Chybí mi ten pocit bezstarostné radosti.
Protože tam venku mě nic takového nečeká. Venku. To slovo znělo děsivě.
Oči mu samovolně zalétly ke vchodovým dveřím, byly tu vždycky? Nikdy si jich nevšímal, nikdy dřív nebyly důležité. Ne – nebyly skutečné. Tam venku byl nereálný pojem.
Ale to už neplatí, že ne? Dnes je skutečný až až, nedá se před ním utéct.
Jsem dospělý. Je mi šestnáct. Nejsem děcko. Dokázal jsem spoustu věcí. Dokážu otevřít pitomý dveře a překročit práh.
Harry zvedl hlavu a zoufale se zahleděl na Iskariota.
„Mám strach!“
Potter seděl na podlaze u dveří, k hrudníku tiskl bachratou misku, Severus k němu chvatně došel, poklekl, chlapec se mu lačně zabořil tváří do prsou.
Zavolal mě. Severus ho pevně objal, hodné štěně.
„Bylo mi tak dobře!“ zasténal Potter.
Myslí tím vílí dech? Pochopitelně.
„Měl jste velké bolesti, vůbec vám nebylo dobře. Ostatní byla iluze. Falešný svět.“
„Líbil se mi,“ zamumlal Potter.
Mně taky.
„Samozřejmě,“ kývl Severus.
„Nechci ven.“
„Přirozené počáteční obavy. Až budete ve věži mezi přáteli a kolegy, ten pocit zmizí.“
„Nechápete to.“
Severus se s ním v náručí usadil pohodlněji na tvrdé zemi.
„Pak mi to vysvětlete,“ pobídl ho.
„Nedokážu odejít. Nemůžu. Voldemort je skutečný. Chápete? Já vím, že byl skutečný vždycky, tušil jsem, co mě čeká, co všechno se může stát,“ slova se z Pottera valila, jako by hodiny čekala na vyřčení, tlumená, naléhavá a opravdová, „a teď už to vím. Chápete? Vím to. Vím, co mi může udělat. A je to příšerný. Děsí mě k smrti, že bych měl znovu snýst něco podobnýho, nejspíš bych umřel hrůzou dřív, než by ke mně vůbec došel… Nechci jít ven.“ Potter se mu vymanil a podíval se na dveře. Tvář staženou vyděšeným vztekem. „Jenže tam musím.“
Severus ho mlčky sledoval. Tělo mu bombardovaly sršivé jiskřičky, uvědomoval si Potter, kolik síly se skrývá v jeho syrové magii? Ne, evidentně o tom neměl ponětí.
„Proč tam musíte?“
„Proč?!“ otočil se Potter nevěřícně. „Kvůli všem! Ti všichni tam venku… Vy. Každý! Nemám na vybranou, jiná možnost ani neexistuje!“
„Harry…“
Severus vzal jeho tvář do dlaní, doteky Pottera vždycky uklidňovaly.
„Samozřejmě, že existuje jiná možnost.“
„Vy… nevěříte ve věštbu?“
„Věřím, že věštba je skutečná a pravdivá.“
„Tak o čem mluvíte? Jaká možnost?!“
„Zůstaň tady. Nedlužíš světu vůbec nic.“
Potter naprázdno zaklapal ústy.
„Přece… přece je nemůžu nechat všechny umřít,“ hlesl omráčeně.
„Jistěže můžeš.“
„To nemyslíte vážně.“
„Smrtelně vážně,“ řekl Severus klidně. „Zůstaň tady.“
„…Neudělat vůbec nic? Prostě se dívat, jak je pozabíjí, jednoho po druhém, celé rodiny, všechno zničí…“
„Když budeš tady, ani to neuvidíš.“
„Byl bych zbabělec!“
Severus pokrčil rameny. „Každý může dát jen tolik, kolik má. Víc jednoduše nejde.“
„To je šílený.“
„Šílenější než jít na jistou smrt? Komu z nich to pomůže, když Temného pána necháš, aby tě umučil? Protože ty nevěříš, že bys ho mohl porazit, mám pravdu?“
„Ne,“ přitakal Potter tiše, „už tomu nevěřím.“
„Jít do takové bitvy je šílenství.“
Potter mlčel. Zíral do šera. Přemýšlel. Pak se přesunul, přisedl k Severusovi blíž, usadil se mezi jeho kolena, zády opřel o hrudník a jeho paže si přitáhl k srdci.
„Tohle nejde. Vymyslete mi jinou možnost.“
Pošetilé, věrné štěně.
„Obávám se, že na to mám málo informací.“
„Co potřebujete vědět?“
Severus se zamyslel. „Z čeho máš největší strach? Konkrétně.“
Potter chvíli přemítal.
„Nebojím se umřít. Ne že bych chtěl, samozřejmě, ale ze smrti strach nemám. Ze Smrtijedů? Ne, nemyslím. Jsou to jenom lidi, dají se porazit, i když je jich hodně, nás taky není málo… Mám strach, že všechny zklamu. Že selžu. Mám strach z bolesti, to je jasný, užil jsem si jí na několik životů dopředu. Voldemort? Ten mě děsí. Nemá žádný hranice. Žádný zábrany, pravidla s ním neplatí. Ale pořád jenom člověk, že je to tak? Lidi umírají. Když se něco dá zabít, dá se to porazit. Proč mě jednoduše nezabil? Měl už tolik příležitostí, já to nechápu…“
„Temný pán pochopil jednu zásadní věc. Ty jsi nesmírně důležitá osoba a on tě může zabít jen jednou. Musí to udělat správně.“
Potter se otřásl. „Tohle zní fakt hrozně.“
„Když se někdo ptá, riskuje, že získá odpovědi.“
Potter se proti vlastní vůli pousmál.
„Asi jste mi s Eviterou implantoval svůj podivný smysl pro humor.“
„O tom vážně pochybuji,“ oznámil Severus suše.
„Tak napadá vás něco?“
„Neřekl jsi mi své největší obavy,“ Severus se odmlčel. „To je v pořádku. Důvěru si každý musí zasloužit.“
„Já vám věřím,“ namítl Potter chvatně, „teda, spoustu věcí, co o mně víte, bych vám nejspíš nikdy dobrovolně neprozradil… Ale věřím vám. Bylo by divný, po tom všem tady, mohlo to být horší, myslím mnohem horší, ale to není jen teď, já přece vím, že jste mi pomohl i dřív, s Quirellem, na ministerstvu…“
„Stačí,“ zarazil ho Severus. „Pochopil jsem.“
„Jasně,“ zamumlal Potter. „Já to prostě jenom nevím. Nechce se mi o tom přemýšlet… A je toho moc, čeho se bojím. Jsem zbabělec?“ zeptal se tiše. Úplně tichounce. Iskariot vysílal nepřehlédnutelné vlny napětí, naléhavosti.
„Na mém názoru ani v nejmenším nezáleží.“
„Takže si myslíte, že jsem zbabělec,“ pronesl Potter zdrceně.
„To jsem neřekl,“ odmítl Severus. „Myslím, že jsi idiot. Plýtváš energii na bezvýznamné zbytečnosti.“
Potter zaklonil hlavu, zapátral mu v obličeji, na rtech opatrný úsměv.
„Idiot není to samé jako zbabělec.“
Severus udržel kamenný výraz. „Neřeknu to,“ opáčil klidně. „Ne proto, že bych si to nemyslel, ale protože mě do toho nutíš. A to nemám rád.“
Tvář se roztáhla do štěněčího úsměvu. „Svým způsobem jste to právě řekl.“
Severus zúžil oči do nepatrných štěrbinek.
„Hlavu dolů.“
Poslechl okamžitě. Seděli spolu na zemi naproti zavřeným domovním dveřím a mlčeli.
„Jak to, že jste se vzbudil? Neotevřel jsem nitrobránu.“
„Pak to příště raději udělejte.“
„Jasný… Z čeho máte největší strach vy? Asi mi to neřeknete, že ne?“
Severus váhal. Výměnný obchod, informace za informaci, Potter se učí rychle. S tím si poradím.
„Z mého nejhoršího nepřítele, přirozeně,“ řekl.
Potter se otráveně zašklebil, to jsem toho teda zjistil…
„Ze sebe,“ řekl Severus upjatě.
A znovu ho šerem zkoumaly tázavé zelené zorničky.
„To je zvláštní odpověď,“ přiznal Potter. „Asi mi neprozradíte proč?“
„Docela jistě vám neprozradím proč, pane Pottere.“
„Jasně. Chápu.“
„Dokážete se spokojit i s částečnou upřímností?“
Potter zakýval hlavou. „Jo. A říkejte mi Harry.“
Severus zdvihl obočí.
„Tohle je mimořádný stav nouze,“ rychle vysvětlil Potter.
„Rozumím,“ přitakal Severus pobaveně. „Harry.“
„Tak fajn,“ zazubil se Potter. „Rád s váma mluvím. Uklidňuje mě to. I když mi říkáte, že jsem idiot.“
„Patrně mne vede naivní představa, že to jednoho dne pochopíte a přestanete jím být.“
Potter potřetí zaklonil hlavu a zamračil se. „Harry,“ řekl významně.
Severus jeho pohled opětoval se stoickým klidem.
„Tohle je mimořádný stav nouze. Takže mě nerozesmívej. Těžko se pak soustředím.“
Potter mrknul. A rozesmál se, docela nahlas.
„Pardon, teda slyšet vás smát, to by mě asi zabilo. Stalo se to vůbec někdy?“
„Zajisté,“ kývl Severus, „tímhle způsobem vraždím běžně.“
Potter se smál. Když se uklidnil, zhluboka vydechl a definitivně odložil bachratou misku.
„Díky. Myslel jsem… že to bez vílího dechu už ani nepůjde.“
„Vílí dech je lež. Realita nebývá tak líbivá, ale oproti iluzi má jednu nespornou výhodu. Je skutečná.“
„…Hm. Proč se tomu říká Iskariot? To jméno mi něco říká, zní mi to nějak povědomě.“
„Ano?“ protáhl Severus rozmarně. „Judas Iskariot?“
„Jidáš?!“
„Také zrazoval,“ pokrčil Severus rameny.
Potter na něj překvapeně zíral. „To jste vymyslel vy!“
„Ano.“
„Páni! Celé kouzlo?“
„Ano.“
„…Asi nejste jenom Mistr lektvarů.“
„Některými věcmi je moudré se nechlubit.“
„Nikomu o tom neřeknu,“ ujistil ho Potter rychle.
„Jistě. Já vím.“
„…Fakt?“
„Vy jste mi svou důvěryhodnost již dokázal, pane Pottere,“ řekl Severus klidně. „Na Newgrange.“
„A co bych tím získal, kdybych mu to řekl?“ zamumlal Potter.
„Minutu bezpečí? V dané situaci by každý zkusil cokoliv.“
„Nemohl bych s tím žít,“ zašeptal Potter. „Stejně by na to přišel sám, bylo štěstí, že to neobjevil.“
„To nemělo se štěstím nic společného. Opravoval jsem vaše vzpomínky, pamatujete? Veškerou nitrobranu jste soustředil na informace kolem Řádu. A mě.“
„Nakonec by to zjistil. A jsem Harry!“
„Omlouvám se. Zvyk.“
„Vykáte každému. I Brumbálovi. Proč?“
„Zvyk. A nevykám každému.“
„Nemyslím, že je to zvyk. Držíte si tím lidi od těla.“
Severus se kysele zahleděl na děcko v náručí, tak to jsem zřejmě někde klopýtl.
„Proč jste Iskariota vymyslel?“
„Vás nikdy nezajímalo, co si druzí myslí? A ano, děkuji, jsem si vědom, jak zní vaše jméno.“
„No jo… Proč jste říkal to o černé magii? Nitrozpyt přece není zakázaný?“
„Není ani povolený. Vy nemáte dojem, že Iskariot je nebezpečnější než třeba Imperio? Ve skutečnosti pouze pro ten drobný fakt, že o něm nemá ministerstvo ani tušení, není Iskariot zařazen mezi Nepromíjitelné. Kam bezesporu patří. Například ve spojení s jistou omezenou, přesně definovanou formou Imperia mi umožňoval ovládat slabší Smrtijedy tak nerozpoznatelným způsobem, o jakém by se sesílateli Imperia ani nezdálo.“
Potter na něj zíral. „Používáte černou magii i Nepromíjitelné. Jestli mě chcete šokovat, tak rozhodně nejsem pod vlivem vílího dechu. Jsem šokovaný.“
„Ne,“ ušklíbl se Severus, „jste směšný. Opravdu chcete jít proti Temnému pánovi jen s bílou magií?“
„Taky je silná,“ namítl Potter, „a především je dobrá!“
„Bílá magie je silná. Na tvoření. Na běžný život. Není určena k ničení. A vy chcete Temného pána zničit, nebo ne?“
Potter zavrčel. „Tenhle nápad se mi taky nelíbí.“
„Takovou odpověď přijmu, až budete vědět, o čem mluvíte. Co víte dnes o černé magii? Jen to, že vám někdo v koutku zašeptal, jak je špatná. Nechcete si udělat vlastní názor?“
„Mám ho. Když je určená k ničení, je špatná.“
„Magie nikdy nezabíjí. To dělají kouzelníci.“
„No jo, dobře, fajn! Chápu, co tím chcete říct. Budu o tom přemýšlet, ano? Stačí?“
„Ano,“ kývl Severus. „Takový závěr je přijatelný.“
„…Brumbál ji taky používá?“
„Ředitel je velmi schopný a velmi inteligentní kouzelník.“
„To je zřejmě ano,“ povzdechl si Potter.
„Ne,“ řekl Severus klidně. „To je absolutní ne.“
Potter se zmateně zachmuřil. „Nepoužívá?“
„Zná ji velice podrobně. Zasvětil jejímu studiu téměř celý život. A ne, striktně ji nepoužívá.“
„Vidíte! A on je Voldemortovi rovnocenný! I s bílou magií ho můžeme porazit!“
„Ale ředitel Temného pána nikdy neporazil, že ne? A pak je tu ten zanedbatelný detail, vy nejste Albus Brumbál.“
Potter zafuněl. „Ach jo. Stejně jste mě nepřesvědčil.“
„Nechci vás přesvědčovat.“
Potter po něm vrhnul přimhouřený pohled. „Ale chcete.“
Severus prohnul koutky úst ve shovívavém úsměvu. Kývl.
„Ano. Chci.“
„Ale můžu odmítnout?“ zeptal se Potter podezřívavě.
„Jistě.“
„A vy to příště zkusíte znovu.“
„Jistě.“
Potter se na něj zkoumavě zahleděl. Najednou vážný do morku kostí.
„Už vím, z čeho mám největší strach,“ oznámil tiše.
Severusem prokmitlo uspokojení, zalil ho rtutí. „Poslouchám.“
„Že budu bezmocný. Že nebudu schopný cokoliv změnit.“ Odvrátil se, upřel oči na dveře. Srdce v hrudi tlouklo jako pominuté, Severus ho cítil i přes hrudní koš, oděv, peřinu. „Nemůžu jít ven. Prostě to nedokážu.“
„Definujte bezmoc.“
„Jak? Já nevím. Smrtijedi. Voldemort. Tara. Už nikdy to nesmím zažít znovu. Tu příšernou bezbrannost, jen snášet, co za hrůzy si vymyslel, modlit se za smrt, nebýt schopný ani umřít. Tohle ne. Nemůžu ven!“
„I když víš, že já pro tebe přijdu na každou Taru?“ zeptal se Severus tiše.
„Vím to. Stejně ne. A je jedno, jestli je to zbabělý nebo sobecký. Já… Umřel bych pro každého z nich tam venku. Kdykoliv! Ale tohle riskovat nemůžu. Nejde to.“ Obrátil se k Severusovi, zelené zorničky vyplašené. Smutné až na dno. „Nejste nesmrtelný, pane. Co když nás napadnou? Co když vás zabijí? Zůstanu sám. A i když nakonec taky umřu nebo to přežiju, to je jedno… Už ani minutu. Nikdy. Už nikdy nesmím být bezmocný.“
„Raději bys zvolil jistou smrt, než bezmoc, bolest a naději?“
„Ano,“ kývl Potter bez zaváhání. „Jestli mám jít ven, potřebuju jistící lano. Můžete mi slíbit, že tohle se nestane… Pane?“
Severus přemýšlel. Intenzívně. Horečnatě. Váhal. Pod ostrým dohledem těch nejvážnějších štěněčích očí, jaké kdy svět viděl. Měřil pro a proti. Rozhodl se.
„Můžu ti dát tu největší možnou jistotu, kterou ti je člověk schopný poskytnout,“ řekl pak. Vyprostil jednu ruku z Potterových prstů, přiložil ji plochou dlaně k jeho hrudníku.
„Renascor.“
Věděl, co teď Potter cítí. Studeně mrazivý závan kolem srdečního svalu, jak neviditelná ledová ruka sevřela jeho srdce. Zelené zorničky se nepatrně rozšířily a strnuly.
„Toto kouzlo smí používat pouze registrovaní lékouzelníci. Slouží k masáži srdce, pokud pacientovi selže dřív, než mohou začít působit léčivá kouzla a lektvary,“ vysvětlil Severus. „Nebo jím mohu srdce zastavit. Okamžitě.“
„Nejste registrovaný lékouzelník,“ hlesl Potter.
„Co dělá člověka lékouzelníkem? Znalosti nebo papír z ministerstva?“
„Mohl byste z toho mít potíže,“ řekl Potter slabě.
„Které budou ničím v porovnání se situací, kdy ho budu muset použít.“ Severus se trochu předklonil. „Když o tom nikomu neřekneme, nebude to nikdo vědět. Nemusím inkantaci říkat nahlas, ani při tom hloupě mávat hůlkou.“
Potter polkl.
„Použijete ho?“
„Pokud dojdu k závěru, že není jiná možnost,“ řekl Severus pevně.
„Ale ne možnost, jak mi zachránit život.“
„Harry, nemůžeš ode mne čekat, že tě při prvním závanu nebezpečí zabiji. To ti neslíbím. To neudělám.“
„Pak to nestačí, to je málo. Tohle mi může slíbit i Sírius. Nebo Brumbál. Je to málo!“
„Finite,“ ukončil Severus kouzlo, chytil Potterovu tvář do dlaní, přitáhl ho k sobě, „já ti přece rozumím! Harry, já jsem to viděl. Všechno, co ti na Newgrange udělali. A nejen to, díky nitrozpytu jsem na pár okamžiků tvou bolest i cítil. Vím, jak byla hrozná. A také vím, že pokud se ještě někdy ocitneš v podobné situaci, pokud zůstaneš s Temným pánem sám a bezbranný, bude to stejné. Možná horší. Nedovolím to. To se nebude opakovat. Ale nejdřív vyzkouším všechno možné, abych tomu zabránil. Teprve potom použiji Renascor. A zastavím ti srdce. …Nebude to bolet.“
Potter roztáhl chřípí, bojoval s pláčem. „Přísahejte.“
„Přísahám, Harry.“
„Věřím vám. Trochu.“
„A stačí ti tahle částečná víra?“
„…Musí.“
„Pak se vracím znovu na začátek. Můžeš tu zůstat.“
„Jo. Můžu,“ Potter syčivě vydechl. „Ale už nechci. Takhle to půjde.“
Vymanil se mu z rukou, odvrátil se, otřel oči. Dal se do pořádku. Opatrně po Severusovi mrknul.
„Nepůjdeme spát?“ zamumlal rozpačitě.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Snape dokončoval zazimování domku, připravoval ho na delší nepřítomnost. Zapečeťoval přísady, jídlo, okna, krb. Harry seděl s Brumbálem u stolu, Brumbál se usmíval. Harry odolával náporům nervozity.
„Můžeme jít.“
„Výborně,“ tleskl Brumbál a svižně opustil křeslo.
Harry zpanikařil. Jak jít? Ještě nemůžeme, vždyť… Dochvátal k místu, rozrazil nitrobránu.
„Slíbil jste mi to!“
Vzápětí mu tělem pronikl chlad, lezavá zima obkroužila srdce a schoulila se kolem něj. Přeběhl mu po zádech mráz. Pak si zvykl. Ten pocit něco připomínal, Snapeovy ruce, důvěrně známé, když studeně klouzaly po těle. V pořádku. Tohle je dobré.
„Svůj slib dodržím,“ ujistil ho Snape, bylo zvláštní, slyšet ho jen ve své hlavě, ale dobrý, tohle je taky v pohodě.
„Harry?“ Brumbál čekal, pomněnkové oči obkroužené vějířky vrásek z mírného úsměvu.
„Jsem připravený, pane,“ řekl Harry. Vstal, došel ke dveřím. Ředitel po levé straně, Snape po pravé.
„Za okamžik jsi ve škole,“ mrknul na něj Brumbál.
„Jo,“ kývl Harry odhodlaně.
Teď nebo nikdy.
Sevřel kliku u dveří, srdce schované v ledovém náručí, otevřel do noci, překročil práh. Byl venku.
„…Dokázali jsme to, pane!“
„Ano,“ přitakal Snape. „Zabít Temného pána už bude hračka.“
Harry se zazubil. „Říkejte si, co chcete, já jsem na sebe pyšný. A vy byste měl být taky.“
„Bezmezně.“
„Tady, prosím, pánové,“ Brumbál vylovil z kapsy hábitu malou sošku tanečnice s uraženou hlavou, Harry se jí dotkl, Snape přiložil dva prsty. Brumbál aktivoval přenášedlo.
Harry ucítil povědomé, nepříjemné škubnutí v žaludku, svět se rozmazal, kouzlo všechny vtáhlo do meziprostoru, Harrymu hučelo v uších, jak je závratnou rychlostí neslo k místu určení. Pak to se všemi trhlo. Bylo to jako čelní náraz do kamenné zdi, čas ustrnul, na chvíli, Harry cítil, jak ho něco uchopilo, magie. Vyrvala ho od ostatních, vymrštila pryč.
Dopadl na všechny čtyři, oči sveřepě zavřené, hrdlo paralyzované hrůzou, nemohl ani křičet. Prsty zabořené do hlíny, o dlaně se mu laškovně otřela tráva, roztančená větrem.
Komentáře k 5.kapitole - archiv
Komentáře
Přehled komentářů
Teď se fakt bojim, co bude následovat :-( . Ale jinak je příběh nádherný !!! Úžasný, dojemný, něžný a přitom se u toho děsně nachechtám :-)) ! Opravdu děkuju, že si to smím přečíst !
Teda...
(Janica, 12. 7. 2011 20:59)