Future World Music - Fight
38. Znamení 1.část
Voldemort se svou armádou kráčel na Londýn.
Smrtijedi; jeho Smrtijedi… Dnes byli tvořeni ze dvou skupin. Vládl oběma. Těm, co prahli po nadřazenosti, nabídl moc. Těm, co chtěli uprchnout, nabídl bolest. Jejich milovaných, samozřejmě.
A tak zůstali všichni. Už mezi sebou nehovořili, dávno ne. Skrývali tváře pod maskami jeden před druhým. Beztvářný val těl, stmelený pouze jeho vůlí.
Pak tu byli ti druzí. Vlkodlaci, upíři, běsové, mozkomoři. Žoldáci krve. Voldemort je vyplácel hojně, nikdo jim nemohl nabídnout víc. Následovali ho dychtivě, lačně se vztahovali po jeho darech.
Jen – zvířata.
Ne. Skutečná a pravá síla byla ve Smrtijedech, v kouzelnících. V lidech. V jejich inteligenci, emocích a touhách; v jejich věrnosti.
Jeho impérium se rozpadalo.
Oh ano; věděl to. Cítil to jasně a zřetelně.
Věrní… Kdo z těch, co při něm zůstali, mu byli skutečně ještě věrní?
Láska jako smrtelný virus, neviditelná, nepostřehnutelná, pronikala do jejich řad; láska k dětem, k bratrům, milencům a milenkám; to Potter a Severus rozpoutali tuhle pandemii. Voldemort téměř mohl vidět jemné prasklinky, jak se šíří a rozvětvují, narušují jednolitost jeho vlády.
Zaseli do srdcí Smrtijedů strach. A co hůř – naději.
Přirozené by bylo, kdyby nyní Voldemort cítil hněv. Desetiletí usilovné snahy se mu bortilo pod rukama. Přesto – ne, hněv necítil. Ani trpkost.
Jak to říkávali? Král zemřel, ať žije král?
Pak tedy – jeden věk skončil. Ať žije ten nový.
A on bude.
Lepší.
Mnohem lepší.
A tak dnes za časného rána shromáždil všechny, vydal rozkaz k poslednímu pochodu, poslední bitvě. Kráčeli na Londýn.
Za bílého dne. Neskryti kouzlem. S příslibem chaosu, zmaru, neskutečného masakru.
Jen výzva.
Přijdeš? Postavíš se mezi nás a ty nízké a zbytečné?
Já vím, že ano, pousmál se v duchu.
Přijdeš. A završíš mé dílo.
Perfektně.
Pastorek domluvil, chvatně vysvětlil situaci, přerušován jen neustále se ozývajícím lupnutím. Přicházeli stále další a další; jednotlivci, velitelé oddílů, objevil se tu i švestkový hábit Starostolce. Také mnoho obyčejných, prostých kouzelníků. Tichá pošta šuměla Anglií; nastal soudný den.
Studenti tu byli také, další dobíhali ze školy.
„Rozumím,“ kývl Harry. Na sobě váhu stovek očí. „Jsem připravený,“ řekl klidně. „Jdu tam. S vámi nebo bez vás. Ale co se mě týče,“ rozhlédl se, s drobným úsměvem, zelené oko mrklo, „já osobně si myslím, že s vámi.“
Přemístil se se Severusem po boku.
Albus, Draco, Sirius, Remus, Minerva, Poppy, Ron, Hermiona, Neville, Ginny… Ti ho následovali okamžitě. A potom, v jediném hlasitém lupnutí, se připojili ostatní.
Jen drobný pohyb dlaně. A armáda temných zastavila jako jeden muž.
Voldemort ukryl blaženou spokojenost hluboko v sobě; zatímco se před ním, ve vzdálenosti sotva pár metrů, zjevil Potter, Severus. A tolik, tolik dalších, v nekonečné různobarevnosti kůže, původu i hábitů, neochvějně spojeni vírou v chlapce, který přežil. V chlapce, který vyrostl do muže. A stal se vůdcem, přirozeným, následovaným slepou oddaností.
Jak – dokonalé.
Ne, ani Potterovu tvář nehyzdil vztek.
Ministerští likvidátoři spěšně stavěli zneviditelňující bariéru, skrývali je před zraky mudlů v nedalekém městě. Potter s Voldemortem si hleděli do očí.
Temný pán vykročil.
Sám.
Potter se mu bez jediného zaváhání vydal vstříc.
Následován všemi.
Voldemort na kratičký okamžik přivřel oči, nasál do sebe ledový vzduch.
Můj úsvit právě započal.
Skrz Znamení zla vysál ze svých Smrtijedů jejich magii, stínovým kouzlem rozkrojil planinu. Berithův plášť, rudé, černé, fialové víry v hadích propletencích se s dravou rychlostí rozprostřely, odrazily všechny a každého, spojily se v kruhu a uzamkly. Neprodyšně.
V jejich středu Voldemort, Potter.
A Severus.
On jediný kouzlo rozeznal dřív, než ostatní vůbec pochopili, že se něco děje; smýkl sebou k Potterovi. Musel se teď topit v úlevě. Zůstat za bariérou, docela jistě by tam zešílel.
Tak proč mu kazit radost tím, že ho tu Voldemort chtěl?
„Proč by měla být hanba znát a ovládat mocná kouzla, když zbabělci vždy útočí v mnohonásobné přesile…“ prohodil Voldemort. „Tak nějak jsi to říkal? Severusi.“
„Myslím, že přesně takto,“ odvětil. Možná trochu chraptivě.
Voldemort potěšeně kývl.
„Nevadí ti, můj hrdý Severusi, stát na straně zbabělců?“
Severus pozdvihl jedno obočí.
„A tobě?“ zeptal se.
„Touché,“ zvlnily se promodralé rty.
Voldemort zdvihl svou hůlku, vlastně to byl sotva začátek pohybu – a Harry už stál před Severusem.
„Nemůžeš mě zabít,“ řekl pevně. „Oba víme, že když padnu, nezachrání tě už vůbec nic.“
V zádech cítil Severusovo srdce. Po zadní straně paží mu zlehka sklouzly jeho prsty; jsem tu.
Připraven?
„Ano,“ vydechl Harry.
„Pravda,“ přitakal zatím Temný pán nevzrušeně, „ty mne zabít nemůžeš, já tebe zabít nechci…“
Dál se nedostal, Severus s Harrym v dokonalé synchronizaci myšlenek a pohybů k němu vyslali monstrózní příval zelené smrti. Ne tak silné jako s Albusem. Ale dost silné.
A Voldemortovo Protego puklo jako vaječná skořápka, úder s ním smýkl po zemi, dopadl na záda. Zůstal ležet.
„To bylo…“ zachrčel, „krajně nespolečenské.“
Přetočil se na bok, s námahou vstal. Oprášil hábit.
„Ale chápu to,“ pokynul jim blahosklonně.
Severus držel Harryho u sebe, prsty mu zatínal do boku. Krve by ses v něm nedokrájel.
Není zničený, není, není, není, viteál není zničený…
To bylo vše, na co dokázal myslet.
Nitrobránou pronikla modrá vůně hořepníčku, v milující něze se spojila se rtutí.
„Ne,“ řekl Harry tiše. Usmál se. Smutně. Odpusť. „Není.“
Severus okrajem vědomí vnímal, jak se Berithův plášť chvěje, z druhé strany zasypáván údery, Albus se snažil prodrat k nim.
…K čemu?
Není zničený.
„Tak trochu patová situace,“ ozval se opět Voldemort, „ řekl bych… Proto jsem tě přizval k naší malé seanci, Severusi. Ty budeš svědek.“
…Není, není, není… Harry. Není.
„Čeho,“ zeptal se Severus prázdně. A vyslovil to… prostě jen tak. Protože nic už nemělo smysl.
Harry to věděl; šel sem zemřít. Věděl to.
„Tohle ještě nemusí být konec, zkusíme znovu…!“ vychrlil Severus v poslední zoufalé naději. Větu nedokončil. Protože Voldemort zodpověděl jeho otázku.
„Přeci mé smrti,“ usmál se Temný pán – a v drtivé smršti veškeré své magie udeřil do jejich Protega, zlomil ho, vnikl do Harryho sálu vědomí. A promodralé tělo s nelidskou tváří, neovládané myslí, se bez hlesu složilo na promrzlou zem.
Harryho první reakce byly naprosto automatické. Odhodil Severuse od sebe, zabouchl nitrobránu, zazdil ji; ochráním.
Teprve potom se vzepřel rudé záplavě, valila se na něj ohnivá stěna jako žhavá láva, všepožírající, pahorky Newgrange divoce vzplály. Harry bojoval. Urputně. Svou vůlí, květy hořepníčku, modrou vůní.
A magie jich obou se v tom zápase myslí bezděčně prodrala z jeho těla ven, černé a bílé šlahouny jako zmítané křečí, svíjely se kolem něj.
Severus se zběsile snažil prodrat Harryho nitrobránou; tak mě přeci pusť, pomůžu ti!
…Pomůžu? Proti nitrozpytu Temného pána?
Jsem směšný…
Severus se stáhl. Díval se. A umíral. Jen tak zvolna, po kousíčkách, s každou další myšlenkou, přicházely ostré a jasné, mrazivé po hrotech rampouchů.
Nemůžeš zabít někoho, jehož vlastní nesmrtelností jsi. Nemůžeš zvítězit v bitvě, kterou musíš prohrát. A nemůžeš zabít sám sebe, když své tělo neovládáš.
Nápad; Severus se prudce otočil k nehybné siluetě na zemi, jen hromada kostí a masa bez vědomí, mělo by to fungovat…
„Avada kedavra!“
Prohnula se pod zeleným bleskem, s žuchnutím klesla zpět. Srdce už netlouklo. Ale možná netlouklo ani nikdy předtím.
„Vyžeň ho, Harry! Vytlač ho do nicoty!“
Získáme čas…!
Prosím.
Harry stál trochu shrbený, hlavu dole, pěsti zaťaté.
Nyní se narovnal. Pomalu zvedl víčka. Pohlédl na mrtvé tělo. A stočil zrak k Severusovi.
„Chtěl jsem to udělat sám,“ oznámil otráveně.
Zorničky ohnivě rudé.
…Šok.
Severus švihl hůlkou, Legilimens! Narazil do obsidiánové stěny bludiště. A byl odražen, nelítostně dravou, krutou silou.
Harry!
Souboj v mysli na okamžik ustal, Harry zchváceně násobil svůj nitroklid. Stál na nejvyšším pahorku, obklopený nitrobranou z modré vůně, jako průsvitný štít kolem něj a Iskariota; stejný jako ten, který pokrýval dveře k Severusovi.
Zbytek sálu… se bortil. Hořel. A v žáru Voldemortových plamenů povstávaly obsidiánově černé zdi, stále nové. Nové. Stavěl si tu svůj vlastní sál.
Harry ztratil vládu nad tělem. Uchránil většinu mysli a spojení s magií.
Zatím.
…Takže tohle byl jeho plán.
Stát se Harry Jamesem Potterem.
Všichni za ním půjdou, uvědomil si Harry s lehkým mrazením děsu. Moji přátelé, budou mu důvěřovat a on bude opatrný, velmi opatrný, Merline, vždyť on se v lidech tak vyzná…
Kam je povede?
Nikam, oznámil si pevně. Poznají to. Poznají mě! A pak, vždyť ten hlupák se stal sám svým vlastním viteálem – příští Avada zabije nás oba.
„Poznají tě?“ prohodil Voldemort pobaveně. „Každý vidí jen to, co vidět chce… A o život strach neměj. Z tvé duše stvoříme společně ještě mnoho, mnoho viteálů.“
Nikdy, zavyl Harry zběsile. A vzepřel se, sebral všechnu svou magii, namířil ji proti sobě, zabít!
Protkaná Voldemortovou temnotou neposlechla. Jen se kolem nich zvedl kruh jiskřivých výbojů, bolestně popálily kůži. Nic víc.
…Bezmocný…
„Mám pro tebe nabídku, Severusi,“ pronesl Voldemort zvolna. Zorničky v mladé tváři spokojeně žhnoucí. „Poklekni. Přijmi mě. Potvrď Potterovo vítězství. Potvrď mne. …A já ti za to ponechám tělo tvého mladého milence; vždyť se toho pro tebe zas tak mnoho nezmění. A když mne potěšíš, skutečně něčím potěšíš,“ rudé oko tajnosnubně mrklo, opravdu jen malinko krvelačné, „ukážu ti na chvíli i jeho duši. Přemýšlej, Severusi. On se mnou zůstane. Navěky. Necháš ho samotného?“
Berithův plášť kolem nich vibroval. Stále pevný a odolný. Co se za ním dělo? Zuřila tam bitva?
Severusovi to bylo jedno. I kdyby se za tou magickou bariérou svět propadal do věčné zkázy, bylo by mu to jedno.
Protože Harry.
Člověk by tak nějak čekal, že mu v takové chvíli proběhnou hlavou velké okamžiky, takové ty výjimečné a nezapomenutelné, mezníky života, jejich vztahu. Ale není to tak. Je to zvláštní, ale vybaví se vám absurdnosti, bezvýznamné momentky; Harry zabraný do úkolů, jak si soustředěně okusuje nehet na palci, Harry a jak směšně krčí nos, když se směje, Harry, kterému se ráno nikdy nechce vstávat, Harry zakopávající i na rovné ploše. Harry s brýlemi sklouznutými do půli nosu, zelené oči rozostřeně zmatené. Prostě Harry.
Můj Harry.
„Severusi.“ Jeho hlas. Jeho tvář! A rudá pohasla, nahradila ji zelená barva očí. „…Opustíš mě?“
Ne.
Nebyla to správná zelená. Poznal bych ji mezi všemi…
Severus přivřel oči, víčka klesla neúnosnou tíhou vyčerpání, tím vědomím. Jistotou.
Pomalu si klekl. Hlavu skloněnou.
„Ne. Neopustím ho. Nenechám ho samotného,“ zašeptal, „s tebou. Avada…!“
Hůlka mu v prstech vzplála dřív, než inkantaci dokončil. Další brutální úder magie ho srazil k zemi, zbavil dechu.
Nenáviděné oči v milované tváři, prohnula se v nikdy nepoužitém výrazu pohrdání a nechuti.
„Škoda,“ řekl Voldemort. Pokrčil Harryho rameny. „Co se dá dělat. Nepotřebuji tě, Severusi. Nakonec, žal nad tvou ztrátou mi poskytne dostatečně dobré ospravedlnění, kdybych snad někdy náhodou… sešel z cesty.“
Zvedl Harryho ruku, Harryho hůlku, kletbu seslal Harryho ústy. Zelený paprsek Avady vlnivě tančil prostorem – a svým způsobem byl neskonale nádherný. Měl barvu Harryho očí. On ano.
Slévaly se v něm proudy černé magie Temného pána, bílé paprsky Harryho – a Harry se tentokrát spojení nebránil. Prolnul. A černá se promísila s bílou, zelený půvab smrti zešedl. Rozpadl se v prach, Avada se pár stop před Severusem v jemném popílku pomalu trousila k půdě.
Voldemort naklonil Harryho hlavu do strany.
Působivé. Pravda… trochu nečekané. Ale působivé.
Seslal další. Ani ta nedolétla.
Harry rozpustil svou nitrobranu, vpustil modrou vůni do labyrintu, vsakoval se do jeho stěn; chceš být mnou – tak tedy buď.
Na světě není síla, která by mě přinutila Severusovi ublížit.
Třetí, čtvrtá Avada se v šedém prachu snášela k zemi, Severus to sledoval neschopen slova; ach, Harry…
„Začínáš mne trochu rozčilovat,“ utrousil Voldemort. „Nu… uvidíme, kdo to vydrží déle.“
„Třeba navěky,“ řekl Harry klidně. A prolínal, Tara mizela, věčně zelená tráva vrůstala do obsidiánových stěn. Iskariota Harry zničil, kupodivu to bylo snadné, tak snadné… Jenom to ukrutně bolelo. Ale to bylo v pořádku. Nitrobrána k Severusovi zmizela s ním. Stěny bludiště se chvatně rozrůstaly, zelenočerné, modročerné, voněly po hořepníčku.
Další Avada letěla vzduchem, Severus ji ignoroval. Ztěžka se zvedl. Neměl kosti. Neměl svaly. Tělo mu tvořila bolest. Avada se opět rozpadla, už tomu ani nevěnoval pozornost. Kolem Harryho postavy se svíjela magie, černá a bílá, měnila se, v šedou… v šedou, jako obloha nad nimi.
Neopustím tě.
Takovou cestu jsem zvolil. Po jiné nebudu kráčet.
Prostě jen opět přišel čas platit.
A Severus vyslal stínovou magií své poslední kouzlo; kouzlo, které Harry tak dobře znal, jeho magie ho vnímala jako symbol bezpečí a naprosté jistoty; ano, přesně jak čekal, kouzlo prošlo šedou clonou. A ledová dlaň Renascoru láskyplně objala Harryho srdce.
Následující Avada zůstala Voldemortovi na rtech.
Jen na okamžik.
„To neuděláš,“ řekl klidně. S absolutním přesvědčením. „Přemýšlej, Severusi. Tvá Lily povstala z Harryho krve. Co se s ní stane, když Harry zemře? Je schopná to přežít? Nezmizí s ním? A Albus? Opustil jsi ho, vzpomínáš? Znám tvůj strach, Severusi. Nebojíš se smrti, neděsí tě utrpení. …Ty se celý život bojíš, že zůstaneš sám. Když Harry zemře – kdo ti zůstane? A ty to víš. Neuděláš to.“
Harry se v nekonečné úlevě soustředil na požehnaný chlad, laskal v nitru, konejšil; Severusovo nejhlubší vyznání.
„Ty jsi vážně lásku nikdy nepochopil,“ potřásl Harry hlavou.
A pak už jen vnímal, jak se ledová dlaň kolem jeho srdce sevřela, pevně, pevně; umlčela tlukot, zmrazila chlopně, zastavila tok krve.
Poslední Voldemortova myšlenka byla nenávist. Všechnu ji vložil ji do Avady.
Harryho poslední myšlenka byla láska. A prosba. Kéž mi někdy odpustíš, protože já nemůžu, prostě… nemůžu.
Nechal Avadu rozpadnout na prach. Zemřel spolu s ní.
Viděl, jak se Voldemortovo vědomí s vytím a skučením vzdaluje, stahované do pekel. Zanechalo to Harryho… čistého.
Jeho uchvátilo něco jiného, bylo to jako vodní proud, vtáhlo ho to do sebe a unášelo pryč, vzhůru a dál. Nebránil se. Nesměl. Dobrovolné rozhodnutí, pamatujete?
A tak se nechal nést proudem. Tam nad ním bylo cosi krásného. Zvoucího.
Takže by to sakra nemělo tolik bolet, ne?!
Bolelo.
Nepříčetně.
Severus tam dole zůstal sám.
Berithův plášť padl, v jedné jediné vteřině. Vítr ho rozfoukal.
Dva nehybné břehy, dvě armády, tisíce očí. A ticho. Očekávání, touha, naděje, strach.
Albus se pohnul jako první; doběhl k tělu Voldemorta, spěšným kouzlem zkontroloval životní funkce.
„Mrtvý…“ hlesl. „Mrtvý! Je mrtvý!“ vykřikl. Oznámil to všem. Celému světu. Sám sobě.
Teprve potom stočil pohled k Harryho ležící postavě. Stejné kouzlo.
Stejný výsledek.
Pochopitelně.
Ale to už Albus vyslovit nedokázal.
Beztoho by to zaniklo v tom křiku, který po jeho slovech následoval. Někteří Smrtijedi vypálili pár bezhlavých útočných kouzel; smetlo je nespočetné množství inkantací obránců, valili se na ně jako protržená hráz.
Jiní Smrtijedi klesli na kolena. Složili hůlky před sebe, sňali masky i plášť, nastavili tvář zvolna se snášejícím sněhovým vločkám. I tady už sněžilo. Svobodní.
Další se prostě pokusili o útěk.
Běsové, poslušní jen příkazům Temného pána, zůstali netečně nehybní. Žádný rozkaz nepřicházel.
Mozkomoři se oddělili, shromáždili samostatně. Bez lidských emocí, bez věrnosti, hrdosti, čistě kalkulovali. Strážit Azkaban, provádět popravy, je opět nasytí. Vrátili se pod velení ministerstva, lhostejní ke všemu.
Albus se ničeho z toho neúčastnil. Klečel u Harryho těla a sbíral odvahu. Ohlédnout se. Podívat na Severuse.
Když to konečně udělal, nikdo už tam nebyl.
Krystalky vloček v neutuchající záplavě padaly z nebe, pokrývaly zem v načechraných závějích, snášely se na místo, kde stál. Dokud jeho stopy nezmizely docela.
Přemístil se do domku.
Ptáte se, zda toho dne Severus křičel?
Upřímně? Já nevím.
Z úcty k němu… nešla jsem s ním.
Harry plakal.
Unášený proudem.
Ani po smrti nepřichází úleva? Smíření? Copak skutečně jen žal je věčný?!
Bílé paže, vzaly se odnikud, ovinuly ho, milující náruč. A proud zpomalil.
„Spěcháš, srdce moje?“ zašeptala maminka a její široký úsměv smáčely vodopády slz.
…Mami!
Byla tak krásná, tak bílá, tak – bílá; Harry ji prudce objal, Lily Potterová ho přitiskla k sobě, v nekonečně dlouhém výdechu; jako by zatajila dech na šestnáct let.
Mačkal ji v náručí.
„Bolí to,“ zasténal zoufale; tolik to bolí, mami!
„Samozřejmě,“ přitakala maminka, chovala ho v náručí, laskala v neutuchajících pohybech dlaní, „přichází tě jen polovina. Já bych bez tvého otce také nedokázala odejít.“
„Co mám dělat?“ zvedl k ní tvář, a plakal, plakal prázdnotou a touhou po Severusovi; prosím, mami.
Z nehmotnosti všehomíru, na cestě poslední z posledních, se vynořily další paže, pevné, silné.
„Věděl jsem, že to dokážeš,“ řekl tatínek, James Potter se vpletl do objetí. A proud se zastavil docela. „Nikdy jsem o tobě nepochyboval. …Prosím, vzkaž Severusovi mé odpuštění. Mou omluvu. A mou nesmírnou vděčnost.“
„Jak?!“ vzlykl Harry, rozervaný pláčem a touhou. Touhou! Po sametu černých očí, požehnaném chladu, po tlukotu srdce, zatímco na jeho hrudi usínal; milovaný.
James se k němu naklonil, zašeptal mu do vlasů: „Myslím, synku, že jsi ještě nezkusil zavolat o pomoc.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Two Steps From Hell - After the Fall
Albus přešel práh, ucítil, jak se za jeho zády magie Zakladatelů opět spojila a slila v nepropustný val. Zavřel dveře. Otočil se do místnosti.
Ošetřovna měla své obvyklé hosty. Od útoku na nádraží mívalo několik studentů noční můry; stalo se zvykem, že noci trávili zde, v mateřské péči Poppy a jeden s druhým. Pomáhalo jim to. Vyprávěli si své zlé sny, sesednutí do tichého kroužku na sražených lůžkách. Někdy to končilo smíchem a Konejšivý lektvar už nebyl ke klidnému spánku potřeba.
Magie sounáležitosti je téměř všemocná. Zvedá štíty, staví mosty, léčí duše. A v těchto dnech byla všudypřítomná. A bude ještě mnoho let; než i ona zapadne prachem všedního života a obyčejných radostí, ztratí svůj lesk. Vždycky tomu tak je. Lidstvo zapomíná. Historii uchovávají ve svých srdcích jednotlivci.
Ošetřovna se otevřela, do místnosti vklouzl poslední z pravidelných návštěvníků. Anna Lawrenceová, Zpívající Anna. Zcela neomylně zamířila k lůžku nejblíže ke dveřím, ze kterých Albus vyšel; od dvacátého čtvrtého ledna tu spávala každou noc. Tlumeně pozdravila všechny přítomné a vklouzla pod peřinu.
„Spí?“ obrátila pohled k Albusovi.
„Ano,“ kývl Albus. „Spí.“
„Je prostě moc unavený,“ řekla Anna jako pokaždé, uložila se na polštáři a klidně zavřela oči. Usnula během několika málo minut.
Poppy jí urovnala peřinu, pohladila po vláskách. A stočila pohled k Albusovi, se svou vlastní rituální otázkou v očích.
Severus?
Albus mírně potřásl hlavou.
Poppyina tvář jako obvykle na okamžik pohasla. Vzápětí pevně kývla; dobře. Tak tedy zítra.
Albus všem věnoval lehký, laskavý úsměv, s přáním dobré noci ošetřovnu opustil. Přesunul se do svých soukromých komnat. Jako první udělal to, co dělal v posledních dnech pokaždé. Několikrát denně.
Vhodil letax do krbu, pronesl: „Excludo fidelis.“
A letaxový prášek opět beze zbytku marně shořel v rudozlatých plamenech.
Průchod byl zavřený.
Albus utopil strach a bolest ve světle. Odvrátil se od krbu, připravil si čaj. Usedl s ním za pracovní stůl, přivolal svitky s poštou. Bylo jich mnoho a stále přicházely další. Kouzelnický svět se zmítal jako v oparu opilosti; bezhlavě slavil, volal po krvi, prahnul po informacích. Albus to vše striktně držel za hranicemi Bradavic. Sám se odmítl čehokoliv účastnit. Jeho práce skončila, jednou provždy a definitivně, Voldemort byl mrtvý, svět byl zachráněn. Co s ním udělají nyní, je už starostí jiných. Mladších, nezlomených.
A pak. On měl jiný úkol. Mnohem důležitější.
Závan známé magie ucítil dřív, než se ozvalo zaklepání. Draco klepat nemusel, byl tu vítán vždy. Věděl to. Byl to jeho způsob, jak projevit respekt a úctu; a Albus to chápal.
„Prosím, pojď dál,“ vyzval ho.
Mladý Zmijozel vstoupil. Hlavu mírně odvrácenou, pleť šedavě pobledlou, výraz strnule bezvýrazný.
„Neruším vás?“ zeptal se. Hlas násilím překonával odměřenou strohost.
„Ty nikdy nerušíš,“ pousmál se Albus. „Pojď, prosím. Posaď se.“
Draco krátce kývnul, vešel do místnosti, zavřel za sebou. Ale neposadil se, zamířil k oknu. Zůstal natočený k Albusovi bokem, profil mladé tváře jako mramorový odlitek řeckého půvabu.
Merline. Tolik mi připomínáš Severuse, pomyslel si Albus a v hrudi to zastudilo prázdnotou.
Draco mlčel. Hleděl z okna na bradavické pozemky, zahalené pláštěm noci, jen tu a tam rozpáraným mdlou září několika málo světel.
„Přeješ si o něčem promluvit?“ pobídl ho Albus mírně.
Draco rázně kývl. „Ano. Já… Já se zlobím.“ A poslední slovo se skutečně zachvělo potlačovaným hněvem.
„Na mne?“ zeptal se Albus.
Trochu strnulé, trochu křečovité – ale ano, bylo to přitakání.
„Na vás,“ pronesl Draco, hlas zběsile udržovaný v klidném tónu; marně. „Byl jsem tam, byl jsem se na něj podívat a … Souhlasím s Blackem! Tohle… to je… To nesmíte! Hanobíte jeho památku! Je mrtvý, Harry je mrtvý, tak proč ho zatraceně udržujete kouzly naživu?! To už není Harry, je to jenom prázdná nádoba a vy to víte! Já to vím! Takhle to být nemá. Proč to děláte? Já… já chápu, že svět chce být obelhán, chce věřit, že je Harry v kómatu, vyčerpaný soubojem s Temným pánem, že se probudí… Ale on se nevrátí. Je mrtvý, prostě mrtvý. Nezaslouží si klid a úctu aspoň po smrti? On sakra není žádná loutka!“
„Souhlasím,“ přitakal Albus vážně, „Harry není loutka.“
„Tak proč jste zatraceně dovolil, aby ho vyfotografovali?! Ta fotka je všude, v každých novinách, neustále, náš hrdina spí, modleme se za jeho uzdravení… Nenávidím to.“
„Pokud bych to nepovolil, čelili bychom neustálým pokusům o proniknutí do Bradavic, každý student by byl obléhán novináři, sotva by překročil hranice. A pak, samo ministerstvo si vyžádalo důkaz.“
„Čeho? Že je živý? Není!“
„Toho, že ho nezabil Severus,“ oznámil Albus.
A Draco se po něm vytřeštěně ohlédl, z tváře se mu vytratila všechna krev.
„Dobrý Merline,“ zasípěl. „Oni to myslí vážně… Copak nestačí všechen ten hnus a špína, co na něj plivou novináři? Jak se na poslední chvíli postavil na stranu Temného pána a proto se nyní skrývá… Oni ho obviní z Harryho vraždy.“ Draco se zachytil parapetu, svět se zatočil.
„To nedovolím,“ řekl Albus pevně.
„Ale on ho zabil… I já jsem byl schopný rozeznat, že to bylo Renascor, co Harrymu zastavilo srdce…“
„A já mám Veritasérem stvrzené prohlášení dvaceti nezávislých lékouzelníků, že Harryho srdce selhalo vyčerpáním.“ Na Dracovu němou otázku dodal: „Jsem Mistr nitrozpytu. Ne tak dobrý jako Severus, ale poměrně ucházející.“
Draco pomalu kývnul. Nadechl se. Napřímil.
„Proč… Proč jim prostě neřeknete o viteálech?“
Albus mu věnoval smutný úsměv.
„Draco, tohle se přeci lidé nikdy nesmí dozvědět. Umíš si představit, co by to s nimi udělalo? Mít způsob nesmrtelnosti. Kolik z nich, prostých a obyčejných, by se o to pokusilo? A třeba z dobrých důvodů, zachránit život umírajícímu; neschopni v takové chvíli pochopit, že ho tím odsuzují k něčemu mnohem horšímu. Ne, informace o viteálech musí zůstat navěky pohřbené.“
Draco se zvolna přetočil k temnotě za oknem.
„Tohle je tak divný svět. Napadlo mě, že s Temným pánem a s Harrym odešlo to nejhorší a to nejlepší z nás… Neobviní Severuse?“
„Ne,“ potřásl Albus hlavou rezolutně. „Jeho jméno bylo zbaveno veškerých podezření.“
„Dobře,“ vydechl Draco. „Takže proto udržujete Harryho naživu.“
„Ne,“ pousmál se Albus. „Harry patří Severusovi. On jediný má právo rozhodnout, kdy a co se s Harrym stane.“
Draco prudce stiskl víčka. Když je opět zvedl, měl v šedých očích slaný lesk hněvu.
„Severus je mrtvý,“ zasyčel, „nevrátí se! Nemáte o něm žádné zprávy, nikdo z nás! Je mrtvý. On Harryho zabil. Musel. Sám. To přece nemohl unést…“ a slzy jako hrách se kutálely po tváři, plné zuřivé bolesti.
„Ale kdepak,“ namítl Albus úsměvně. Vstal od stolu, došel k němu. „Severus je živý. Vím to. Cítím to. A dokud mi jeho magie brání ve vstupu za ním, mám k tomuto tvrzení i hmatatelný důkaz. Pokud by ti mé slovo nestačilo…“
Draco se několikrát ostře nadechl, mrkal, přemáhal pláč.
„Živý?“ hlesl. „Přísaháte?“
„Přisahám.“
Draco se odvrátil. Divoce otřel tváře.
„Sakra… Vždyť já sám nevím, jestli z toho můžu být šťastný. Nedokážu si ani představit, jak mu je.“
„Trpí,“ řekl Albus prostě.
„…Možná by raději mrtvý být měl.“
Albus mírně potřásl hlavou. „Severus se nikdy nevzdává. Je to ten nejodvážnější, nejsilnější muž, jakého jsem kdy měl čest poznat.“
Draco k němu vzhlédl.
„Nikdo nevydrží všechno,“ řekl tiše.
„Ne,“ souhlasil Albus. „A proto jsme tu my. Aby se měl o koho opřít, až se rozhodne vrátit. A já tu na něj počkám, i kdybych měl žít dalších sto let. Počkám tu na něj.“
„…Opravdu udržujete Harryho tělo jenom kvůli němu?“
„I kdyby se s ním měl jen rozloučit a sám ho pochovat. Ano. Jenom pro něj.“
Draco chvíli mlčel. Potom kývnul; malinko.
„Tak dobře,“ řekl. „S tím jsem schopný se smířit. Zlobil jsem se. Opravdu jsem se na vás zlobil. Vypadáte tak v pořádku, tak klidný a silný. Nechápal jsem, jak můžete, po tom všem…“
„Jsem silný. Jsem klidný. A jsem připravený,“ řekl Albus. „Pro Severuse.“
Draco zvedl dlaň, otřel vlhké tváře. Přitakal, už pevně.
„Děkuji vám, pane.“
„Oh ne, můj milý chlapče. To já děkuji tobě. Za tvou odvahu mi tohle vše říct. A za příležitost ti to vysvětlit.“
„Soudil jsem příliš… rychle.“
„Jsi rozhněvaný,“ pokrčil Albus rameny. „To je v pořádku. Hněv je další fází smutku. Odezní sám, časem. Není proč se omlouvat.“
„Jsem rozzlobený. Jenže nějak… na všechny. Nemůžu si pomoct. Oni… smějí se. Jsou šťastní. Plánují budoucnost. A přitom Harry se Severusem ztratili úplně všechno.“
Vrásčitá dlaň na rameni, Albus ho jemně stiskl.
„Ale přeci právě proto to udělali, Draco. Pověz mi. Je ti s Lenkou dobře?“
Draco stiskl rty. Drobně přitakal, téměř neochotně.
„Pak je vše v naprostém pořádku,“ pronesl Albus se širokým úsměvem. „Přesně tohle si přáli. Pokud ti mohu radit, buď nyní s Lenkou co nejčastěji. Nic by Harryho nepotěšilo víc, než smět tě vidět žít dál a šťastného.“
Draco naposledy přikývl. Vykročil zpět ke dveřím. S rukou na klice se ohlédl.
„Chybí mi,“ řekl.
A odešel.
Víko Pandořiny skřínky se pod tlakem nadzvedlo, surová bolest starého muže na okamžik zcela ochromila.
Mně také, Draco.
Albus odložil další z přečtených svitků. Promnul unavené oči. Fénix na svém bidýlku spal, hlavičku schovanou pod křídlem. Vysoké hodiny v rohu místnosti oznamovaly jednu po půlnoci. Čas jít spát.
Albus se zvedl od stolu, pozhasínal světla. Když kráčel kolem krbu, udělal to už nějak automaticky.
„Excludo fidelis,“ řekl, vhodil letax.
A plameny zezelenaly. Albus zkameněl, tok krve se v něm zastavil.
Nikdy necítil větší strach.
Proč je to na světě tak zařízeno, že nejhůř ubližujeme těm, kteří jsou nám nejdražší?
…Což není důvod svou vinu nenapravit. Nebo se o to aspoň nepokusit.
Albus vstoupil do plamenů.
Domek byl tichý. Jen několik málo plachých světel osvětlovalo prostor. Ovzduší zaplňoval vlhký pach zatuchliny starých domů, ve kterých už dlouho nikdo živý nedlí.
Přesto – Severus tam stál. Stíny mdlého světla dodávaly jeho kůži nádech voskové bledosti, nedostatek spánku černým prstem kreslil pod očima hluboké kruhy.
„Potřebuji tvou pomoc, Albusi,“ řekl. Hlas prázdný.
„Jsem tu,“ vydechl Albus.
„Myslel jsem… Byl jsem si tak jistý,“ pronesl Severus zvolna, slova těžká. Neúnosná. „Slíbil jsem, že mu půjdu naproti. Byl jsem si jistý, že budu vědět… cítit, co mám dělat. Kam jít. Ale nevím. Albusi, já to nevím. Nevím, kam za ním mám jít. Nedovolil mi zemřít s ním; netuším, co mám dělat. Já to prostě nevím.“ V očích všežravou beznaděj ztracených. „Nevím, kam jít.“
Albus po něm vztáhl všech tisíc naříkajících, milujících paží.
„Přeci domů, Severusi…“
„Já nevím kudy!“
Staré dlaně se ho dotkly, jen opatrně, s bázní a nejistotou; Severus neuhnul. Studený a nehybný. Albus ho objal. S křehkostí, s jakou se dotýkáme snů, ještě neodcházej, jsi příliš krásný, než aby ses rozplynul s jitrem… Severus objetí neopětoval. Pouze docela nepatrně přivinul tvář k nitkám stříbrných vlasů.
„Slíbil, že se ke mně vrátí,“ zašeptal. „Slíbil, že najde způsob. Čekám na něj. A on nepřichází.“
„Slíbil… Pokud ti tohle Harry slíbil, pak to udělá,“ řekl Albus pevně. Propustil ho z náručí, sevřel jednu ze Severusových dlaní. „A my budeme hledat jeho znamení, kterým nám ukáže směr. Najdeme cestu, Severusi.“
A černěhlubokou bezedností tmavých očí probleskla tak – zoufalá – naděje!
„Pomůžeš mi,“ zachrčel Severus.
„Samozřejmě,“ přitakal Albus. Natočil se ke krbu, jemným tlakem pobídl Severuse k pohybu. „Harryho tělo je v Bradavicích. Sami Zakladatelé udržují jeho životní funkce svou magií. Vypadá, jako když spí.“ Albus se po něm krátce ohlédl, pomněnky v očích slaně usměvavé. „Chceš ho vidět?“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Rutina každodenních povinností. Výuka lektvarů, kontrola písemných prací, domácích úkolů. Dopisy kurátorce; změnily se na jedinou kratičkou větu. Dnes žádné tresty, S. Snape.
Harryho hůlku, kterou mu Albus beze slova dal, nosil Severus v rukávu pod nejspodnější vrstvou látky, těsně na kůži. Pálila. Vnímaná ostřeji a bytostněji než samo Znamení zla v okamžiku vypálení. Tahle bolest byla nádherná. A stejně zničující.
Večery a noci trávil Severus ve svých komnatách s Lily.
Černé punčošky, černé kraječky, černé stuhy v copáncích. Lilyin žal byl bezbřehý jako Severusův. Spolu nesli tutéž tíhu.
Pročítali noviny, od vědeckých pojednání po bulvární plátky, všechny výtisky každého dne. Hledali stopu. Znamení. Cokoliv.
A pak tu byly dopisy. Přicházelo jich neskutečné množství. Lily svou magií dokázala rozeznat ze zapečetěných pergamenů emoce, vložené do psaných slov; dělila dopisy na dvě hromádky.
Ta první byla plná zloby. Obviňovali Severuse ze zrady, ze selhání, z toho, že Harryho v rozhodující chvíli opustil. Severus je pročetl všechny.
Druhá skupina byly projevy soustrasti, pochopení. Díků. Ujištění, že není ve svém smutku sám, Anglie věřila s ním. Plná naděje v Harryho probuzení.
Ty četla Lily. Měla dovoleno vybrat vždy dva z nich a přečíst je Severusovi nahlas. Vybírala pečlivě.
Albus pátral jiným směrem. Jeho napojení na ministerstvo a jiné tajné zdroje mu poskytovalo informace o všech mimořádných událostech.
Občas se objevila naděje. Něco zvláštního, výjimečného. Navštívili desítky míst, mluvili se spoustou lidí. A každá stopa vyzněla do ztracena.
Znamení nepřicházelo.
Nebo byli jen slepí?
Imogen Heap - Hallelujah
Každý den strávil nějaký čas v místnosti, strážící Harryho spánek. Projít magií Zakladatelů, chránící malý prostor, bylo jako vstoupit kouzelnou branou do jiného světa.
Harry spal.
Plíce se mu plnily vzduchem, srdce neúnavně zásobovalo organismus přídělem krve. Vyživovaný zlatavě medovými slzami Illacrima, jeho tělo masírovaly drobné magické impulsy, bránící proleženinám, srážení krve, ochabování svalstva.
Jen výraz jeho tváře prozrazoval, že je mrtvý. Chybělo v něm vše, kým Harry byl.
Také vůně byla jiná. Nedefinovatelně. Byla jiná; prostě jiná.
Ale když se Severus snažil, opravdu snažil, stala se ta iluze přijatelnou.
A Harry spal.
Je jistá filozofie o kotěti a otrávené sardince. Vezmete je oba, dáte do malé prázdné místnosti a zavřete dveře. V tom okamžiku začnou existovat dva paralelní světy současně.
V jednom kotě sardinku našlo a zemřelo, v druhém ne a je naživu. Takže dokud dveře neotevřete, je kotě živé i mrtvé zároveň.
Všichni máme svůj vlastní poločas rozpadu. Někteří otevřou dveře vzápětí, ničení nejistotou. Jiní sbírají odvahu, nějaký čas, než tak učiní. A další přijmou poloviční naději jako něco, s čím se dá žít dál. A dveře neotevřou nikdy.
To není o síle charakteru. Ani o odvaze, ne, kdepak. A ať už jste nebo nejste schopni akceptovat způsoby těch druhých, nic to na tom nezmění. Prostě je to tak. Jsme různí. Máme pro to své důvody. A máme právo své vlastní volby.
Severusovy dveře zůstávaly zavřené. Harry byl živý i mrtvý současně. Myslíte, že to nejde? Věřte mi, jde. Lidská mysl je vesmír sám o sobě, nekonečný, všemohoucí, nemožné mění na běžné, láme paradoxy. Stačí jen trochu chtít.
Severus chtěl.
Do Harryho komnaty přicházeli i jiní; Poppy každičký den, Albus tu a tam. Draco ne, ten vstoupil jen jedinkrát – jeho dveře byly otevřené a kotě zemřelo. Stejně tak Black. Po jeho posledním zběsilém záchvatu zoufalství, kdy se na Harryho tělo pokusil seslat Avadu a Zakladatelé ho ještě během inkantace prostě přemístili kamsi do Skotska, mu byl přístup na ošetřovnu jejich magií odepřen. Nedokázal ani překročit práh. Časem rezignoval. Nebo se jen uchýlil k osvědčené metodě, přetransformoval svůj žal na tichou nenávist. Všechnu ji věnoval Severusovi. Severus to ignoroval; nakonec, svým způsobem to bylo uklidňující, jisté věci se jednoduše nezmění nikdy.
Potom za Harrym přicházeli studenti. Většinou z nižších ročníků, kteří ho osobně neznali. Jeho přátelé ten pohled neunášeli.
A Remus Lupin. Ten tu býval často. Severus ho trochu podezříval, že nechodí za Harrym; Lupin se objevoval až podezřele často ve chvílích, kdy tam byl Severus. Mlčel. Postával v pozadí. Zatímco Severus umýval Harrymu vlasy, stříhal mu nehty, kontroloval správný chod orgánů, výživu. Postupně si na jeho přítomnost zvykl. Navíc, Lupin se nikdy nezdržel dlouho, stejně tiše, jako tam stál, i odcházel, a nechal Severuse vklouznout do jeho iluze.
Severus naposledy spláchl pěnu z tmavých vlasů, nechal ji stéct v šumivých pramíncích do nádoby pod lůžkem. Měkkým ručníkem vysoušel Harryho vlasy, pečlivě, opatrně. Nerad používal magii na tak prosté úkony, mladé tělo pokrývalo příliš mnoho aktivních kouzel, drobný omyl v seslání inkantace mohl způsobit katastrofu. To byl ten logicky důvod.
Ale přes všechen chladnokrevný rozum, Severus tohle všechno dělal prostě proto, že to dělat chtěl. V takových momentech byl zpátky v domku a Harry byl znovu jeho bezelstné, oddané štěně.
A kdyby jen na okamžik otevřel oči, kdyby aspoň nepatrně nadzvedl víčka…!
Jenže to se nikdy nestalo, samozřejmě.
Severus odklidil potřeby k mytí, odstranil polstrovaný nástavec zpod vrchní části Harryho těla, který ho držel v polosedu, s hlavou zakloněnou. Složil mladíka na lůžko do peřin. Dlaní mu odhrnul z čela vlhké pramínky vlasů, sklouzl bříšky prstů po tváři, k hraně brady.
Ohlédl se po Lupinovi.
„Začínají mu růst vousy,“ řekl. Přivřel oči, vnímal, jak se citlivá tkáň prstů zadrhává o první droboučké ostny rašících štětinek. „Byl by nadšený.“
Lupin zíral. Kývnul. Polkl.
A prudce se otočil, chvátal z místnosti, ještě před prahem se z něj vydraly dušené vzlyky trhaného pláče.
Severus ho sledoval. A v té chvíli, v té samé chvíli, vlkodlakovi všechno odpustil. Úplně všechno.
Protože Remus Lupin dnes plakal místo něj. A to byla úleva, tak neskutečná, nesmírná a osvobozující – mnohem víc, než když každou noc před spaním Severus ve sprše nastavoval tvář dopadajícím kapkám vody, vnímal, jak se slévají v očních koutcích a pak stékají po kůži; a představoval si, že ještě umí plakat.
Když se svět změní, zmizí mnoho z našich obvyklých rituálů. Věcí, které děláme bezděčně a nevědomky, aniž bychom chápali jejich nesmírnou důležitost. Až do chvíle, kdy se ztratí. Pak je třeba vytvořit rituály nové. Je to nutné, vážně.
Severusův nový rituál byl postát u okna vždy, když opustil ošetřovnu. Fungovalo to jako přetlaková komora. Zatímco nevidomým zrakem bloudil po bradavických pozemcích, vynořoval se z blaženě lživé iluze a akceptoval realitu, v níž Harry nebyl.
A ne, nepřekvapovalo ho, že se téměř vždy odkudsi vynořil Lupin, postavil se někde poblíž a sledoval zapadající slunce, jak ukládá bradavické zahrady ke spánku.
Trvalo to několik dní, než Lupin poprvé promluvil.
„Kdybys někdy chtěl s někým mlčet, jsem tady, Severusi. Kdykoliv.“
Severus se na něj nepodíval; ještě nemohl. Syrová bolest reality se teprve vpíjela do buněk, ještě ostrá. Takže pouze stroze kývl.
Mlčet s Lupinem v přetlakové komoře bylo dobré. Pomáhalo to snášet ten proces. Trochu.
„Rozumím, proč to děláš,“ pokračoval Lupin tiše. „A souhlasím se Zakladateli. Naprosto. Pokud je člověk, který má právo rozhodnout, kdy má Harry odejít, jsi to ty. Ty a nikdo jiný. Harry je… byl mimořádný člověk. Ale tím jsi i ty. Prosím, Severusi, pro lásku k Harrymu nezapomeň na sebe. Vem si tolik času, kolik potřebuješ. A pak nech Harryho jít. Neprodlužuj to, ne víc, než je nezbytně nutné, protože tohle tě ničí, jen zbytečně dennodenně trpíš…“
„Ne,“ přerušil ho Severus klidně, otočil se k odchodu. „Já čekám.“
A přesně to dělal.
Čekal.
Na znamení.
Klid? Ano. Někdy Severus cítil v duši klid. Smíření. Všechno bylo v pořádku; v takových chvílích dokázal i vzpomínat.
Protože tohle nebyl konec. Jen mezičas.
Chvíle bez tebe, než se znovu setkáme.
A to není tak zlé, ne?
Jednou tam usnul. Jen jedinkrát; vyčerpaný nekonečným pátráním, nedostatkem klidného spánku, pročítáním stovek svitků, další slepou uličkou.
Usnul. Harryho v náručí.
Probuzení bylo…
První vjem přinesl vláčné teplo, prodírající se póry mladé kůže. Důvěrně známé křivky drobného těla, perfektně kopírující Severusovo. Tlukot jeho srdce, vřelý dech šimrající na Severusově hrdle. Tvář zabořenou do sladké změti věčně rozcuchaných vlasů, Severus se probouzel, spokojeně blažené štěstí protékalo tepnami, tak samozřejmé. Vtiskl mu polibek na čelo, tím tlakem se Harrymu zvrátila hlava. Oči zavřené, tvář mrtvě bezvýraznou. A realita čistým řezem skalpelu vyoperovala Severusovo srdce, játra, mozek.
Vymrštil se z lůžka, pěsti, zuby zatnuté, šílený bolestí. V té vteřině měl Avadu na jazyku, skončit to, znamení nepřijde, jsi mrtvý, jsi prostě jenom mrtvý…!
Nevyslovil ji. Protože dveře z ošetřovny se otevřely, v mdlém světle věčně hořících nočních světýlek stála v dlouhé noční košilce Zpívající Anna.
„Jste v pořádku, pane?“ hlesla nejistě. „Slyšela jsem někoho plakat.“
Severus se topil ve vroucí rtuti. Její palčivost uvadala, jen velmi, velmi zvolna.
Otočil se k děvčátku, tvář kamennou, oči prázdné.
„Muselo se vám něco zdát, slečno.“
Skousla rty. Přitakala.
„Tak jo,“ špitla, trochu provinile. „Omlouvám se, že jsem vás vyrušila.“
Obrátila se zpět k ošetřovně, bosky na kamenné podlaze. Severus k ní došel dřív, než si vůbec uvědomil, co dělá.
Možná jen bytostně potřeboval připomenout pažím, jaké to je, držet živého člověka.
Zvedl ji do náruče, Anna tichounce vydechla překvapením, tvář se jí zbarvila rozpačitým ruměncem. A sevřela Severuse kolem krku, nechala se nést. Uložil ji na její lůžko, zakryl přikrývkou. Pohladil ji po vlasech zcela automaticky.
„Vy jste moc hodný člověk,“ řekla Anna.
Severus se zarazil. Stáhnul dlaň.
„Oči lžou,“ řekl chladně.
„Jo… To asi jo,“ hlesla Anna smutně. „Protože já někdy… Víte, pane, já někdy Jeremiaha vidím,“ zašeptala. „Cítím ho vedle sebe, úplně jasně, klidně bych přísahala, že stojí vedle mě.“ Zvedla své ospalé dětské oči k Severusovi. „Taky Harryho cítíte?“
Severus mrknul. Hrdlo nemilosrdně sevřené.
„Ne,“ zachraptěl. „Já Harryho necítím.“
Anna se zničehonic zeširoka usmála.
„No jasně, jsem hloupá,“ zamumlala, zavrtěla se na polštáři, přitáhla peřinu pod bradu. Zavřela oči. „Harry přece není mrtvý. Jenom spí.“
Severus na ni hleděl ještě hodnou chvíli.
Pak se zvedl, vrátil do Harryho místnosti, usedl k němu. A udělal něco, k čemu dosud odvahu nenašel.
Přiložil mu dlaně ke spánkům, vstoupil do jeho sálu vědomí.
Když najdete rozbořené zdi rodného domu, pláčete. Zaplaveni vzpomínkami, na matčin hlas, svolávající k jídlu, na tapety svého pokoje, které jste pomalovali, na vůni čerstvě posečené trávy v zahradě. Když najdete ohořelé zbytky staré fotografie, vybaví se vám smích a tváře všech, živé a skutečné. Je to bolest a je to zvláštní druh čistého štěstí.
Ale co když najdete – nic?
A slovo „nic“ zdaleka nedokázalo obsáhnout prázdnotu Harryho mysli, bezednou, bez hranic, bezbarvou, nekonečně, absolutně pustou.
Harryho vědomí, jeho duše, byly definitivně pryč.
Následující dva dny Severus nenašel sílu se k němu vrátit. Byl víkend; takže ho strávil zběsilým hledáním. Lily v černých šatečkách zleva, Albus zprava, neúnavně pročítali nové a nové články, zprávy z ministerstva z oddělení zaznamenávání mimořádných magických aktivit. Beze spánku, bez přestávky, s třemi návštěvami nadějným míst. A bez výsledku.
Skončil to Severus sám, v neděli večer. Albus nesl šálek čaje ke rtům, zahloubaný do dalších listin; a ruka se mu chvěla únavou tolik, až tekutina divoce kroužila podél porcelánových stěn.
Severus se natáhl. Vzal mu z klínu spis, z dlaní šálek.
„Jdi spát,“ řekl jemně.
„Jsem v pořádku,“ namítl Albus okamžitě. Matné pomněnky usvědčovaly ze lži.
„Jdi spát,“ zopakoval Severus. „My všichni to potřebujeme. …Není kam spěchat. Harry na nás počká.“ Přiměl do své tváře vklouznout chabý náznak úsměvu. „Odpočineme si. A potom ho najdeme.“
„Dobře,“ rezignoval Albus s výdechem vyčerpané vděčnosti.
Severus mu pomohl vstát, vhodil letax do krbu, vyslovil název Albusových soukromých komnat. A krátce starého muže objal.
„Děkuji ti, že mi věříš,“ zašeptal.
Albus ho sevřel, nejspíš z posledních sil.
„Já děkuji tobě, Severusi,“ vydechl, „že jsi mi dal druhou šanci.“
Zmizel v letaxovém dýmu.
Listiny, noviny i knihy, ve zdánlivém chaosu rozložené po celé ploše stolu i na zemi svého obývacího pokoje, nechal Severus tak. Jen vztáhl dlaň po Lily, ta se k němu připojila, společně vešli do ložnice. Severus navštívil koupelnu, vyšel vysprchovaný, v noční košili a županu, Lily mezitím odestlala lůžko.
Přesto usedli do houpacího křesla. Lily se mu uvelebila v klíně, schoulená jako koťátko. Jednou dlaní si přivinul její tvářičku k prsům, prsty druhé bezděčně rozpletl copy, probíral se dlouhými rezavými nitkami, nechal je proklouzávat mezi prsty.
„Najdeme ho?“ zeptala se Lily.
„Ano,“ kývl Severus neochvějně. „Samozřejmě.“
„…Co když tam nebudu moct s vámi?“ zašeptala Lily.
Severus se k ní sklonil, se skutečným, drobným úsměvem.
„Jsi částí nás obou. Jistěže budeš moci jít s námi. Ať to bude kamkoliv.“
Lilyin pohled se rozzářil zeleným jasem; tolik podobným Harryho očím.
„Dobře,“ zavrněla spokojeně a ve skálopevném bezpečí Severusovy víry se uložila ke spánku.
Severus hleděl do černé noci.
Odpusť mi, Harry, že si občas zoufám. Odpusť mi mou netrpělivost.
Někdy mi chybíš tolik, že nemám sílu ani k dalšímu nadechnutí…
Ale to je dobré.
Vydržím to.
Já vím, že tam jsi.
A pošleš mi své znamení.
Budu čekat.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Komentáře
Přehled komentářů
...to nezvládam...bože
...
(Lisa, 25. 3. 2011 15:30)Zemřela jsem...zemřela jsem spolu s Harrym, a jestli on se vrátí, pak já též... Jdu dál...
Čekání
(Elza, 25. 3. 2011 14:15)
Berithův plášť - Krásný název. Všeříkající...
/„To bylo…“ zachrčel, „krajně nespolečenské.“/ *:DDDDDD Voldemort válí!!! Mno, tak a máme jasno.
/A promodralé tělo s nelidskou tváří, neovládané myslí, se bez hlesu složilo na promrzlou zem./ DOPR.....!!!!!!!!!!!
/Nemůžeš zabít někoho, jehož vlastní nesmrtelností jsi. Nemůžeš zvítězit v bitvě, kterou musíš prohrát. A nemůžeš zabít sám sebe, když své tělo neovládáš./Alice...!!! Ledově logické. Inu, zmijozel jako žádný jiný. A proč si nepořídit ještě mladé tělo, že...!
/Avada se pár stop před Severusem v jemném popílku pomalu trousila k půdě./
/chceš být mnou – tak tedy buď/ Jojojojojo! Harry se nedá! *:D
/Byla tak krásná, tak bílá, tak – bílá/
/„A já mám Veritasérem stvrzené prohlášení dvaceti nezávislých lékouzelníků, že Harryho srdce selhalo vyčerpáním.“/ Upadla mi čelist. Albusi....
/Mně také, Draco./
/nikdo živý nedlí/ a obydlí smutně tlí
/S křehkostí, s jakou se dotýkáme snů, ještě neodcházej, jsi příliš krásný, než aby ses rozplynul s jitrem… /
/Dnes žádné tresty, S. Snape./ *:-(((((((((((((((((((((((((
/Černé punčošky, černé kraječky, černé stuhy v copáncích./
/A dveře neotevřou nikdy./ A kotě chcípne hlady...
/Zakladatelé ho ještě během inkantace prostě přemístili kamsi do Skotska/ Takže zakladatelé... vědí? *;-) Právě jsem uvěřila, že vše bude dobré. Opravdu uvěřila. Ne, že bych Alici nevěřila už předtím, ale teprve jí vymyšlení Zakladatelé a jejich magie mi dodali (klamnou?) jistotu. Paradoxní? Jistěže. Ale příjemné. *:D
Mimochodem... kamarád se ještě stále neprobral. Už je to víc než měsíc a zlepšení v nedohlednu. Takže tomu mytí vlasů... dobře rozumím.
Akosik...
(Haku, 25. 3. 2011 18:37)