Immediate Music - Oratio Sanctus
34. Princův příběh - Domů 1.část
Bolest. Nekonečná. Neustupující. Spoutaný tak pevně, až si pod neustále se opakujícím Cruciem znovu a znovu lámal zápěstí i kotníky. Bolest rozdrcených kostí, rozežrané kůže, hluboké ponížení veřejného mučení.
Čas ztratil význam. Neotupil trýzeň, ne; jen nějak prolnula se Severusovým bytím, stala se jeho samozřejmou součástí. Přijal ji.
Stejně jako hlad, žízeň, své vlastní lektvary, které mu znemožňovaly zemřít. A občasné mdloby, do kterých utíkal, když to nemohl už snést.
Hrubé smýknutí, ocelový stisk na zpřelámaných pažích, bolest ho vyrvala z blaženého nevědomí. A sevření povolilo, Severus se zřítil na zem. Jenže to nebyla kamenná podlaha místnosti, kde strávil posledních tisíc let. Severus ucítil vůni hlíny, čerstvé prsti, stébla trávy se mu otřela o tvář. A vítr. Svěží, nádherný vítr.
„Volej o pomoc. Nebo tu chcípni, jak je ti libo,“ zašvitořila Belatrix. Poklekla k němu, přejela ukazováčkem po jeho nahém, rozdrásaném hrudníku. Špičkou nehtu vnikla do jedné z ran, otevřela ji, fascinovaně sledovala, jak se plní čerstvou krví. „Byl jsi tak sladký, drahoušku. A tolik, tolik hloupý,“ povzdechla si. „Odpočívej v pekle, Severusi.“
Lupnutí, Belatrix zmizela, ostatní Smrtijedi s ní. Severus osaměl.
Plnými doušky vdechoval syté aroma hlíny, vlhké nedávným deštěm, čerstvý kyslík. Vnímal volnost širokého prostranství kolem sebe. Bezbřehou krásu poklidně se snášejícího večera.
Severus otevřel oči, tak nejvíc, jak jen to šlo; už to bylo dávno, co se zraku vzdal a přestal propálená víčka nutit. Stejně nebylo na co se dívat.
Ale ne teď. Teď vidět chtěl. Přál si vidět nebe. A trávu.
Přesto to nebylo to, co spatřil.
Před ním se v dálce tyčil bradavický hrad, úchvatný v paprscích zapadajícího slunce. Obzor se zamžil, oči mu zalila vláha.
Ne, nevolal o pomoc. Nebylo koho volat. Ani proč.
A pak – zemřít s takovým výhledem bylo krásné.
Díval se, Severus se díval tak dlouho, dokud dokázal udržet oči otevřené. Pak mu víčka klesla. Severus se dál úporně držel vědomí, že tam přesto stále je, bradavický hrad, dokonalý. Čistý. V bezpečí. Byla to dobrá myšlenka.
Tma po něm vztáhla sametové paže, láskyplně ho schovala v náručí; matně se jí provlnily chvátající kroky, pleskání vlajících hábitů, zděšené hlasy.
„Chlapče! Můj chlapče…!“
Ten hlas… Znám ho; vím, že jsem ho znal…
„Oh můj bože!“ Ženský pláč. „Co ti to udělali?! Dítě!“
To nic, chtěl Severus říct. Je mi dobře.
Jenže vlastní ústa ho už dávno neposlouchala. Kdo ví, zda ještě nějaká měl.
Pšt, zašeptala temnota, už se tím netrap. A něžně ho zhoupla v loktech.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Místnost se trochu vlnila. Možná to způsobovalo slabé, chvějící se tělo, jen pozvolna se zotavující z utržených ran. Nebo za to mohly lektvary, tišící bolest. Ne že by na tom záleželo.
Severus procházel ošetřovnou, pomaličku. Dotýkal se. Lůžek, jejich čistoskvoucího povlečení. Kovových stolků. Kamenných zdí, přejížděl po nich dlaní, vnímal drsný chlad. Tolik známý.
Zastavil se u každého z oken. A každý výhled na bradavické pozemky byl jako hostie pro rozlámanou duši, svěcená voda, dychtivě polykaná zrakem. Severus se nechal prostoupit vůní bylinek, mastí a dezinfekce. Ošetřovna. Místo, které mu bylo útočištěm tolik dlouhých let. Vzpomínky se vracely, čerstvé a svěží, Lily se smála v každé z nich.
Ošetřovna…
Jak jen to místo miloval.
„Měl bys odpočívat,“ ozval se za ním tichý hlas, Poppy ho jemně vzala za ramena. „Pojď, musíš si lehnout. Ach, Severusi… Jsi úplně zkřehlý! Tak honem, pojď.“
Nevzpíral se. Vlastně ho to ani nenapadlo. Nechal se dovést ke svému lůžku, složil se na něj, Poppy ho přikryla. Usedla k němu na pelest.
Severus se cítil – v bezpečí. Ten pocit se v něm rozpínal až k zalknutí. Přetočil se, položil lékouzelnici hlavu do klína. Zavřel oči.
Z Poppy unikl téměř neslyšný vzlyk. Položila na něj obě dlaně, jednou ho hladila po zádech, druhou vískala ve vlasech. To bylo tak příjemné…
„Děťátko moje,“ zašeptala, „tolik ti ublížili.“
„To nic,“ řekl tiše Severus. „Spáchal jsem strašlivé věci. Strašlivé. Nezasloužím si tu být. Ale jsem rád, že tu jsem.“
„Co to povídáš,“ hlesla zničeně. „Zachránil jsi Albuse, zemřel by tam bez tebe. A vykouzlil jsi Patrona! To přeci nedokáže nikdo z jeho stoupenců; copak to nevíš? A jestli ti nic z toho nestačí jako důkaz, že jsi dobrý člověk, Severusi – jak chceš vysvětlit, že tě bradavické štíty pustily dál? Řekni, chlapče. Hrad neobelžeš, nikdo to nedokáže. A tebe přijal. Stále tě vidí jako svou součást.“
Severus vnímal, její doteky, něžnou lásku. Prýštila z jejích prstů, uzavírala rány, které žádný lektvar zahojit nedokázal.
„Hrad se mýlí,“ řekl Severus.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Slunce otevřelo oči, posvětilo oblohu prvním vydechnutím rána. Mihotavě zlatavá zář se opřela do okenních tabulí a vtančila do místnosti, rozezpívala se v každém z koutů, plašila stíny.
Severus stál u okna, ruce složené za zády. Vdechoval nevinnost čerstvě zrozeného dne.
„Odcházíš,“ řekl Albus.
Severus se k němu otočil; starý muž se již zotavil, jeho pleť byla opět broskvově zdravá, ramena pevná, krok jistý. Stříbrná aura dlouhých vlasů podkreslovala jemné kontury jeho tváře. Pomněnky v očích kvetly jako o život. Ale ne, nebyly to paprsky vycházejícího slunce, které na něm spočívaly – to z muže samotného vyzařovalo světlo. Dobré světlo. Panensky čisté, neochvějně laskavé. Jediné světlo v černočerné tmě, která sžíravě polykala svět.
„Děkuji, že jste přišel,“ sklonil Severus hlavu s tichou vděčností.
„Kam chceš jít, Severusi?“
„Přeci za ním.“
Albus pohasl.
„Nerozumím ti,“ potřásl hlavou, hlas těžký duševní únavou.
„Pane, je jasné, proč mne pohodili právě zde; on věděl, že mne zemřít nenecháte. Že mne přijmete k sobě… a že si mne budete chtít ponechat. Postupem času mne zapojíte do svých plánů a pak,“ Severusův pohled bezděčně sklouzl k levému předloktí, pod několika vrstvami látky tam cítil své Znamení zla, jako právě vypálený cejch hanby, krvavý ortel smrti, „pak mne k sobě přivolá. A já nebudu schopný nepřijít. I kdybych odolal mučení, jeho nitrozpyt mne zlomí. A já vás zradím.“
„Najdeme způsob, jak to spojení narušit,“ pronesl Albus naléhavě, „jen mi dej čas, nevracej se k němu. Severusi. Prosím.“
Mladík zvedl hlavu. Cítil v sobě sílu, nesmírnou, byl jí plný. Možná pramenila z těch několika málo dnů v oáze bradavického míru. Nebo možná z mrazivé hrůzy, která společně s jasnou myslí uchvátila jeho duši.
„Nebudu utíkat, pane. Zvolil jsem špatně. Přišel čas platit.“
„A čemu tím pomůžeš?! Chlapče, nezahazuj svůj život tak zbrkle, ještě stále je v tobě tolik dobrého, co stojí za záchranu…!“
„Vyzradil jsem mu věštbu,“ řekl Severus pevně.
A jako by tím na mužova ramena vložil nesnesitelnou tíhu, Albus se shrbil a nějak… zmenšil.
„Tušil jsem, že jsi ji zaslechl,“ přitakal prázdně. „A že to učiníš. A ne, nebudu zavírat oči před svým vlastním přičiněním. Prosil jsi mne o pomoc a já tě vyhnal. Nedal jsem ti tehdy jinou možnost.“
„Bylo to mé rozhodnutí,“ namítl Severus ostře. „A má vina. Jen má!“ Prudce vydechl. Potřásl hlavou. Vrátil se k mírnému tónu. „Ještě stále neví, ještě stále hledá. Pokud vy víte, kdo je vyvoleným, chraňte ho, pane. Udělejte pro to cokoliv! Prosím.“
„Neměj strach. Postarám se o to.“
„Děkuji,“ poklesl Severus s úlevou. „Mám plán. Přijměte mne zde, třeba jako profesora lektvarů, obrana proti černé magii je příliš prestižní místo, mohlo by se zdát, že jsem si vysloužil vaši důvěru. V posledních letech jsem tvrdě pracoval v oblasti nitrobrany, jsem v ní dobrý… velmi dobrý. Provedu test. Uvařím zde lektvar Tiché smrti, vrátím se do sídla a otrávím víno. Budu logicky první podezřelý. Temný pán mne jistě podrobí intenzivnímu nitrozpytu. Pokud to budu schopný před ním skrýt, pokud se sem vrátím – začnu vám přinášet informace o jeho dalších plánech, o členech Smrtijedů, všechno vám povím. Vy přede mnou ale vše utajíte! Nesmím vědět vůbec nic. Nejsem bláhový, nedokážu mu vzdorovat věčně… On je tak… jeho magie… nikdy jsem neviděl nic takového. Když ji vypustí, když nás nechává pocítit svou sílu, je to… je to jako stát na břehu, před vámi černá vlna, vysoká tak, že zakryje hvězdy a nebe a všechno, a valí se, valí se přímo na vás, a vy víte, že nemůžete uhnout, nejde uniknout, před něčím takovým se nedá skrýt! …Ale vy ho porazíte. Že ano? Vy to dokážete, jste stejně mocný, možná mocnější,“ Severus horečnatě vydechl. „Že ho dokážete porazit?“ zaprosil.
Albus na něj hleděl. Smutný. Pomalu zavrtěl hlavou.
„Jsem schopný mu vzdorovat. Jsem schopný ho odrazit. …Myslím, že už ze samotné věštby je zjevné, že já nejsem ten… Ne, Severusi. Já ho porazit nedokážu.“
Severus pevně stiskl víčka. Zoufalství. Černá jistota; zábla na zátylku.
„Dobře,“ kývl chraptivě. „Přesto se o to pokusíme.“
„Ano. Ano,“ přitakal Albus; a usmál se, po bezbřehé prázdnotě věků se na něj skutečně usmál, „ano. Přesto se o to pokusíme.“
Severus jeho úsměv neopětoval. Už to neuměl. Přesto se v něm rozhostil mír a klid. I v předem prohraných bitvách stojí za to bojovat. Ano. I takové mají smysl.
„Severusi. Nežádám od tebe, co mi nabízíš. Nedlužíš mi nic. …Ale přijímám. Potřebujeme tě, potřebujeme proniknout do jeho plánů, útočí stále častěji a my nejsme schopni ochránit všechny; musíme vědět, kde udeří příště.“
Severus rázně kývl. „Ano. Ale nejdřív vám musím něco říct. Vzal jsem mnoho životů. Sedmi mužům. A vzal jsem život ženě a dítěti. A nelituji toho,“ řekl, hlas mu zaskřípěl. „Nemohl jsem je zachránit, nebylo kam utéct, vždy by mne dohonili. Kdybych to neudělal, čekala by je smrt horší, než jakou si vůbec můžete představit, oni je mučí, trhají děti před očima jejich matek, dělají strašné, příšerné věci…! Já… byl jsem opatrný. Ani jsem tu maličkou neprobudil.“
Albus se odvrátil. Ústa zakrytá dlaní.
„Nežádám odpuštění,“ pronesl Severus mrtvě. „Nemyslím, že je Bůh, který by dokázal odpustit takový hřích.“
„Bůh tě velmi miluje, Severusi,“ otočil se k němu Albus prudce, pomněnky v přívalech deště, „a já v hluboké úctě obdivuji sílu tvého milosrdenství. Nejsem si jistý, zda bych sám byl takové laskavosti schopen.“
Jeho obraz se zavlnil, slaně mlžný opar zastřel obzor. Severus několikrát ostře zamrkal. A něco v hrudním koši strašně, strašně bolelo.
„Musím jít,“ zachraptěl, „uvařím ten lektvar a půjdu, musím se vrátit sám, dřív, než mne zavolá. Musím… musím jít.“
Albus kývnul. „A nepůjdeš sám,“ řekl tiše. „Má víra v tebe a vděčnost dobrých lidí půjde s tebou, můj chlapče.“
Severus na něj okamžik hleděl. Nikdy ho nemiloval víc. A nikdy si nepřipadal vzdálenější.
Opustil ošetřovnu, schody ho zvolna snášely k nižším patrům. Když nemáte pro co žít, je čirou milostí, když vám Bůh dá něco, pro co můžete zemřít.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Future World Music - Sin And Restitution
„Konečně usnula,“ řekla Selena, s tichým povzdechem usedla na kuchyňskou židli, „ale horečka začíná klesat, sláva Merlinovi za to.“
„Bude to dobré,“ usmál se na ni David. „Uvařil jsem čerstvou kávu. Dáš si?“
„Ráda,“ přitakala vděčně.
Zatímco jí nesl kouřící šálek ke stolu, jeho žena vytáhla z rukávu hůlku, s nezřetelným mumláním ji roztančila. Věděl, co dělá; kontrolovala ochranná kouzla, strážící jejich dům a pozemek kolem něj. Znervózňovalo ho to; po všech létech s ní v něm tyhle věci ještě pořád vyvolávaly nejistotu. Taky ho znervózňovaly ony návštěvy; podivní lidé v dlouhých pláštích, kteří hovořili se Selenou v chvatném šepotu. Přicházeli stále častěji. A po každém z těch rozhovorů byla tvář jeho ženy vyděšenější. Ano, řekla mu o těch v maskách; chodí po nocích a vraždí rodiny, jako jsou oni. David tomu nejdřív nevěřil. Prohlubující se černé kruhy pod očima jeho ženy ho nakonec přesvědčily. Světem procházelo zlo, věčně bdící, nezastavitelné. Po páteři mu lechtivě přeběhl strach; ne, potřásl v duchu hlavou. To se nás netýká. Není důvod, proč by měli přijít zrovna k nám.
„Bude to dobré,“ zopakoval, postavil kávu před ni. Sehnul se, políbil ji do vlasů. „Mary se uzdraví, stihne to akorát do Elisabethiných narozenin. Už ses rozhodla, jestli pozveme Collinsovi? Myslím, že to posledně ustáli moc dobře, když Josh začal levitovat nábytek v celém domě.“ Pohodil hlavou, krátce se zasmál. „Mám dojem, že nejvyděšenější jsem byl tehdy já.“
„Davide,“ usmála se na něj; a ten úsměv jí na okamžik dokázal z tváře vymazat všechny stíny, opět byla tou nádhernou, výjimečnou ženou, do které se zamiloval. Kdyby tenkrát tušil, jak moc jeho svět změní… stejně by si ji vzal.
Selena natáhla ruce po šálku s kávou, příjemně hřál v prstech, David sáhl po zbytku bábovky od jeho matky, kuchyň se prudce rozzářila bílým světlem.
„Smrtijedi, utíkejte,“ vydechla mužským hlasem laň a rozplynula se.
David šokovaně strnul. Kuchyňská židle s tupým úderem dopadla na podlahu a poskočila, Selena se řítila ze dveří, zakopla na schodech, nahoru vyběhla po čtyřech. David za ní. Jeho žena rozrazila dveře dětského pokoje, uchvátila Mary z kolébky, vrhla se k pětileté Elisabeth, jejich osmiletý syn Josh se posadil na svém lůžku, omámeně mžoural.
„Mami…?“
David stanul na prahu, něco ledového klouzalo tělem.
Selena stála vprostřed místnosti, dcerky v náručí. Zvedla k Davidovi tvář. Střepy nelidské hrůzy; trčely i z jejích očí.
„Nedokážu vzít všechny,“ vydechla.
David hmátl po synovi. Přitáhl ho k sobě.
„Postarám se o něj. Běž. Nevracej se!“
Selena zaklonila hlavu. Její zavytí přehlušilo i lupnutí, s kterým zmizela.
„Tati?“
„To nic,“ zvedl syna do náruče, rozběhl se ke dveřím, domem se rozezněly trylky varovného kouzla, „bude to v pořádku, to nic, Joshi!“
Sbíhal po schodech, když se hlavní vchod otevřel. David sebou smýkl do kuchyně, ke dveřím komůrky, prudce otevřel, skočil dovnitř, zabouchl. Maličká místnost se projasnila bledým světlem, Selenina magická bariéra vzplála v plné síle.
„Tati?“ zakňoural Josh.
„To nic, to nic, Joshi, to nic,“ opakoval bezduše. Couval. Kroky, slyšel je, tolik těžkých kroků procházelo jejich domem.
„Nejsou tu, dům je prázdný,“ oznámil čísi hlas, plný vzteku.
„Tam,“ řekl jiný.
A všechny kroky se stočily směrem k nim.
David ustoupil, narazil zády do zdi.
„Tati?!“
Chvatně mu zakryl ústa dlaní. Vytřeštěně sledoval malá dvířka. Úder, otřásla se. A pak se úplně rozvibrovala pod zběsilými útoky oslepujících barevných zášlehů, vzduchem zněly výkřiky, slova, kterým nerozuměl – ale tu zášť z nich cítil, tu ochromující zlobu a nenávist. Selenina magie žhnula, vzpírala se, chránila je zoufale a urputně; nemohla odolat, ne. David to věděl.
Bezmocný! V uzavřené místnosti bez ničeho, Selena říkala, že otevřený prostor zabezpečit nedokáže, proklínala se tehdy, že nikdy nebyla silnou kouzelnicí, David se smál. Dnes už ne.
Přál si mít aspoň zbraň, pistoli nebo něco…! Ale Selena řekla, že proti nim to stejně nepomůže. Asi měla pravdu. Ne. Docela jistě ji měla.
Tiskl chlapce k sobě, zjistil, že se mu hýbou rty, David se modlil. Nikdy v Boha moc nevěřil. Teď, poprvé v životě, se skutečně modlil. Prosím, Pane, buď. Buď a zachraň mého syna. Prosím.
Pavučina ochranných Seleniných kouzel slábla. Protrhla se. Tou skulinkou dovnitř vlétlo cosi, David zděšeně uskočil stranou, srdce v něm nestíhalo, vířící bubny hrůzy.
Na zemi se točil Selenin hrneček s kávou, nakřápnutý a s ulomeným uchem, asi ho shodili, když prohledávali dům; točil se jako káča, na dně poslední zbytky kafe, tekutina cákala. David na něj zíral a stále ještě čekal, že se promění na něco děsivého, vrhne se to na ně, vyrve mu to syna a… ublíží mu. Ublíží mému chlapečkovi. Kde jsi, Pane?!
Josh chytil jeho prsty, odtáhl si je z tváře.
„Já vím, co to je!“ vyjekl. „Tati, honem, musíme se ho dotknout, oba najednou, honem! Tati!“
Bariéra se bortila, zběsilost na druhé straně lačnila po krvi, David to zlo cítil, cítil ho až pod nehty. Spustil Joshe na zem, nechal se dovléct k šálku; ať je to cokoliv, jen ať mi to zachrání syna.
Káva ještě voněla. Nestačila ani vychladnout.
„Spolu, tati! Spolu!“
A tak ho poslechl. Natáhli ruce, společně se dotkli porcelánového kraje, do těla se jim zasekl háček a vymrštil je pryč. Dvířka se rozlétla, Rudolfus vletěl dovnitř, hůlku napřaženou.
„Jsou pryč!“ zařval. „Zatraceně!“
Severus vstoupil za ním. Pomocí Lumos zkontroloval všechny kouty.
„Zřejmě jim tu nechala přenášedlo,“ pronesl zvolna. „Mazaná čarodějka.“
„Zdá se, že se tady někdo dobře baví,“ zasyčela Belatrix.
Severus na ni vložil bezvýrazný pohled černých očí.
„Nesmírně,“ řekl.
Domem se nesly rány, rozběsnění Smrtijedi si vylévali frustraci. A strach.
Severus v malé komůrce osaměl. Na okamžik zavřel oči.
Patrona, Portus i přemístění šálku zvládl bezhůlkovým kouzlem.
Zbývala jen vzpomínka. Severus se jí nechal prostoupit do konečků prstů.
Zachránil jsem pět životů.
Děkuji, Bože, že jsi mi dal sílu.
Potom tu myšlenku vzal a zničil ji. Stejně jako všechny Smrtijedy ho čekal brutální nitrozpyt a Voldemortův hněv.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Foukal takový vítr, až se opuštěná houpačka rozkývala. Dlouhý řetěz z kovových článků s měděným nádechem počínající rzi, zavěšený na dvou zahnutých skobách, se pod tlakem vzdušných vírů kýval, pomaličku, sem a tam. Skřípalo to. Jako panty dveří v zapomenutém zámku, kde se služebnictvo dávno rozpadlo na prach, trůn osiřel a jen královnin duch dál bloudil pustými chodbami s nadějí bláznů, že se král jednoho dne vrátí.
Severus stál skrytý ve stínech, nehybný tak, až s nimi splýval. Noční chlad se podloudně vtíral pod látku oděvu, studeně dýchl na zátylek. Listopad skomíral, zima již ve stájích poutala ke kočáru své sněžné čtyřspřeží – odhodlaná zakrýt krvácející Anglii nadýchaným rubášem, sežehnout mrazem těžký pach smrti, stoupal z každého domu; těch živých i těch mrtvých. Severus měl zimu rád. Měl rád její bílé ticho.
Čekal. Stínová magie neúnavně prýštila z jeho těla, v neviditelných paprscích prohmatávala zem, střežila.
Čekal.
Lupnutí o pár kroků dál zlomilo jeho zakletí, Severus se prudce otočil. Uchvátil ji do náruče, dlaní zadusil výkřik, stáhl ji k sobě do stínů.
A pak už ji jen zoufale objímal.
„Měl jsem takový strach, že nepřijdeš!“
Pára horkého vzduchu se u rtů měnila na mlhavé chomáčky.
Lily ho svírala se stejnou naléhavostí. Nos zabořený do Severusova měkkého pláště.
„Za tebou přijdu vždycky,“ vydechla.
„Myslel jsem… Měl jsem strach, když jsme se minulý týden…“ Zmlknul. Nebyla síla větu dokončit.
Lily se mu v náručí schoulila; jako by se pod něčím neúnosně těžkým propadla do sebe.
„Takže jsi to byl ty,“ řekla prázdně. „Sirius s Jamesem říkali, že tě poznali. Nevěřila jsem jim…“
Severus mlčel. Poslední setkání s bystrozory bylo obzvláště krvavé. A když se tam mezi rudými hávy zjevila Lily s manželem a Blackem, byl Severus za svou masku poprvé vděčný. Dokázala ukrýt jeho hrůzu.
Ale to nebyl důvod, proč ji dnes Patronem přivolal.
Vzal ji za ramena, trochu ji od sebe odtáhl, sklouzl po její tváři pohledem. Změnila se. Už nebyla tou dívkou, jakou si pamatoval. Byla ženou, matkou. A bojovnicí.
„Lily, musíte se skrýt,“ zašeptal horečnatě, „Temný pán má seznam rodin, které splňují požadavky věštby, je jich sedm, Prewetovi, Longbottomovi, Colemannovi, Binsfeldovi, Mitchelovi, Slaterovi… a vy. Tvá rodina. Musíte se ukrýt, jít pod Fidelia, rozumíš, Lily?“
„Věštba?! Jak ví o věštbě?!“ vyjekla zděšeně.
„Já mu o ní řekl,“ vyslovil Severus mrtvě.
„…Ty.“
Taková bolest! Tak ukrutná bolest prostoupila její rysy. Skoro ji neustál.
„Ano. To já,“ zachraptěl. A sevřel její ramena, pevněji. „Lily, prosím, musíš pochopit, že jste ve smrtelném nebezpečí. Všichni Smrtijedi vás hledají, musíte pod Fidelia, skrýt se, nevycházet, nikdy! Už nikdy žádné bitvy, rozumíš? Chce vás najít všechny, vyhladit do posledního. Rozumíš, Lily?!“
„Ale vždyť… můj Harry… Není Vyvolený! Jsou mu tři měsíce, proboha!“
„Je lhostejné, jestli jím je nebo není! On se rozhodl zničit všechny narozené v tom dni a neskončí, dokud bude dýchat jediný z nich. Lily, musíte pod Fidelia. A Strážcem nesmí být Black…“
„Sirius je nám věrný! On by nás nikdy…!“
„Lily,“ skočil jí do řeči, „jeho přátelství k Potterovi je tak zjevné a nepřehlédnutelné, že ho Temný pán bude považovat za samozřejmou volbu! Bude lovit Blacka, my tím získáme čas. Potřebujeme čas; my zoufale potřebujeme čas!“
„Ach, Severusi,“ zasténala. Poklesla, zhroutila se mu do náruče. Nechala se objímat.
„Nemám teď přístup k informacím, udělal jsem… Něco jsem udělal a upadl v jeho nelibost, tají přede mnou vše důležité, nesmím ani na shromáždění, o seznamu vím jen díky nitrozpytu,“ šeptal Severus, „ale dělám všechno, abych si jeho důvěru znovu získal, Lily, udělám cokoliv, musím vědět, kdyby tě našel… Budu to vědět! Přísahám. Nedovolím, aby ti ublížil. Tvé rodině. Nedovolím mu to.“
„Severusi… Proč jsi s ním?“ špitla zničeně.
„Na to není čas.“ Severus ji krátce stiskl. Políbil do vlasů. „Lhostejno, kde stojím, vždy tě budu chránit.“
Voněla mateřstvím. Je to taková zvláštní vůně, nezaměnitelná s čímkoliv; je v ní cítit neposkvrněnost nemluvněte, bezvýhradná láska, protkaná zázrakem stvoření. Hezká vůně.
„Vypadáš báječně, Lily.“ Poslední polibek, poslední objetí. „Běž, musíš jít. Mám strach, že mne nechává sledovat. Utíkejte, Lily, nikde se nezdržujte déle než jeden den, skryjte se pod Fideliem hned, jak to bude možné. Běž!“
„Bůh i Merlin s tebou, Severusi,“ vzlykla. Slzy na krajíčku. „Kéž se znovu setkáme v lepších časech.“
Zmizela.
V lepších časech? Ty už byly, Lily, ty už přece dávno byly…
Houpačka se houpá, řetěz skřípe, královnin duch bloudí.
Král se nevrátí, ty hloupá. Dávno tvoje jméno zapomněl.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Dveře se otevřely – Severus směl vstoupit.
Vešel, zavřel za sebou. Čítárna vypadala stejně, jako když tu v minulých letech s dychtivostí a nadšením Temnému pánovi předčítal. …Dlouho už tu nebyl.
Severus došel zhruba do poloviny malé místnosti; tak, aby na něj v plném světle dopadala zář očarovaných svící, ale stále ve vzdálenosti několika kroků od pánova křesla. Severus poklekl, vyndal z rukávu svou hůlku, položil ji na zem. Daleko před sebe. Dosedl na paty, napřímil záda, mírně sklonil hlavu.
Gesto pokory, znak naprostého odevzdání.
Věděl, že to má Voldemort rád.
„Děkuji, že jste mne přijal, můj pane.“
Voldemort seděl ve svém křesle, na stolku ležela odložená kniha. Zvolna upíjel z broušené sklínky. Sledoval Severuse.
„Velmi dlouho jsi mne nenavštívil, Severusi.“
Mladík zvedl hlavu. Pohlédl na něj.
„Neodvažoval jsem se, můj pane.“
„Vcelku pochopitelné,“ pronesl Voldemort vláčně. „Co tě tedy přivádí dnes?“
„Myslím, že je mezi námi zrádce, můj pane. Nepodařených útoků a prázdných domů stále přibývá. Jednou je náhoda, dvakrát špatná příprava, třikrát naše neschopnost. Ale tolik neúspěšných akcí může znamenat jen jediné. Někdo vynáší informace.“
Voldemort dopil, poválel poslední doušek v ústech.
„Severusi, Severusi… V našich řadách je vždy nějaký zrádce.“
Severus nehnul ani brvou.
„Vy tedy víte, kdo to je.“
Voldemort přimhouřil oči.
„Ne,“ řekl. „Zatím ještě ne.“
„Mám jisté podezření. Pokud byste dovolil…?“
Temný pán mu blahosklonně kývnul.
„Igor Karkarov, jeho loajalita k vám je založená především na strachu vás opustit. Lucius Malfoy. Plně souhlasí s vaší ideou o zachování čisté krve, ale nechce si špinit ruce. A je to zbabělec. Evan Rosier. Byl si velmi blízký s Regulusem Blackem, jeho nedávná poprava s ním otřásla. Cítím z něj… nenávist.“
„Zvláštní,“ protáhl Temný pán. „Velmi zvláštní. S jakou lehkostí obviňuješ své nejbližší přátele.“
„Já nemám přátele,“ řekl Severus.
„V tom jsme si podobní,“ mrklo na něj rudé oko. „Jen jsem poněkud překvapen, že tu nezaznělo jméno toho, kdo mne již zradil. Severusi.“
„Jsem si plně vědom, že já vaši důvěru zklamal.“ Severus na něj vložil černý pohled. „Nikdy nedělám stejnou chybu dvakrát.“
Voldemort odložil prázdnou sklenku na stolek. Vstal. Šelestění hábitu, neslyšné pomalé kroky.
„Tolik ses změnil v posledních týdnech, Severusi…“
„Vaše shovívavost k mým slabostem mi dovolila dospět.“
„Ano. Zřejmě ano,“ promlouval Temný pán tlumeně, obcházel klečícího mladíka v těsných kruzích, tu a tam se ho letmo dotkl špičkami prstů; ramene, zad… „Sledoval jsem tě při Blackově popravě. Všechny jsem sledoval. Viděl jsem strach, hrůzu, dychtivost, zvrácené potěšení i bolest. Jen ve tvých očích nebylo nic… Naprosto nic.“ Vklouzl mu prsty do vlasů, poklekl za ním, sevřel ruku v pěst. Hrubě Severusovi zvrátil hlavu. „Je v tobě cosi vražedně odhodlaného. Chladnokrevného.“ Sklonil se k jeho uchu. „Dráždí mne to,“ vydechl.
Severusova tvář byla prázdná. Jen krční tepna prozrazovala, že ví jasně a zřetelně, jak upřeně na něj právě hledí Smrt.
Voldemort ho pustil. Vztyčil se.
„Ale mám tě tak mnohem radši, než to hloupé naivní děcko, kterým jsi byl.“ Vyrazil ke stolku, pevně sebevědomý krok. „Přijmeš mé pozvání na partii šachu, Severusi? Přiznávám s nelibostí, že mi naše společné večery chybí.“
Severus sledoval, jak mu Smrt věnovala lítostivý úsměv, zatočila se v šatech barvy vlčích máků a rozplynula se.
Třeba příště, má milá.
„Bude mi potěšením, můj pane.“
Zvedl se ze země, následoval Voldemorta. Svou hůlku nechal na zemi. Voldemort si všiml. Potěšilo ho to. Velmi.
Usedli naproti sobě, Severus jim oběma nalil zlatavou whisky, přivolal dřevěnou krabičku s figurkami.
„Prověřím ty tři,“ řekl Voldemort. „Co nového v Bradavicích?“
„Brumbál je nedůvěřivý. Drží mne stranou. Odchází, zničehonic, i uprostřed noci náhle opustí hrad. Nedaří se mi zjistit kam.“
„Jak mu vysvětluješ svou nepřítomnost?“
„Intimními schůzkami,“ řekl Severus nevzrušeně. Vzhlédl k Temnému pánovi. „Ovšem tohle krytí nevydrží věčně. A jeho nedůvěra, proč mne přes Znamení nevoláte zpět, stále roste.“ Krátce se odmlčel. „Mám plán. Pokud máte chuť si ho vyslechnout.“
Voldemort se pohodlně opřel. Pobídl ho dlaní, zdánlivě lhostejné gesto. V rudých očích mrazivé nebezpečí.
„Mluv.“
„Prozradím mu, že jsem stále ve vašich službách,“ řekl Severus. „A nabídnu mu svou pomoc coby špeha. Žádné závratné informace, jelikož jsem kvůli jeho záchraně u vás upadl v těžkou nelibost, nesmím se účastnit shromáždění a veškerý čas trávím zavřený v laboratoři.“
„Což nebude až tak úplně lež. Že ano?“ prohodil Voldemort.
Severus stroze kývl. „Nejlepší lež je poloviční pravda.“
„Pokračuj.“
„Přijme to, pokud ho přesvědčím. Potřebují informace. Získám si jeho důvěru a on mne časem zasvětí do jeho plánů.“
„Jak konkrétně si chceš jeho důvěru získat?“
„Vydám mu nějakého Smrtijeda.“
Tvář Temného pána zledovatěla.
„Koho,“ řekl a chlad v hlase zničil i otazník za slovem.
„Leclair. Je to nováček, nic moc neví. Ale pracuje na ministerstvu, čímž se jeho důležitost pro Brumbála stonásobně zvýší.“
„Leclair pracuje na odboru pro mapování samovolně uvolněné syrové magie nezletilých kouzelníků. Jak jistě víš,“ pronesl Voldemort studeně. „Pokud nějaký Vyvolený skutečně existuje a pokud se mi má svou magií vyrovnat… Informace z těchto míst by pro mé pátrání mohly být zásadní. V získání Leclaira do našich řad jsem se osobně angažoval.“
„Pokud nějaký Vyvolený skutečně existuje, jak jste správně řekl, je v současné době nemluvnětem. U většiny kouzelníků se magie projeví prvně mezi druhým a třetím rokem.“
„Ale jisté to není.“
„Ne,“ souhlasil Severus. „Jisté to není. Ale nemohu Brumbálovi vydat někoho z věrných, ty potřebujeme. Ani nikoho z ostatních, kteří jsou s námi od začátku; vědí příliš mnoho. A dát mu jiného nováčka, který není ničím, neví nic? Tím si jeho důvěru nevysloužím. Musím mu dát něco cenného a současně bezvýznamného. Leclair je dokonalý.“
Voldemort sepnul dlaně, propletl prsty. Hleděl na Severuse.
„Dobrý plán,“ oznámil. „Praktický. Racionální. Líbí se mi. Mít špeha v Brumbálově osobní blízkosti je velmi svůdné. …Bohužel, vidím tu malou trhlinu, můj milý Severusi. Stále ho miluješ.“
Severus těžce polkl.
„Ano,“ řekl chraptivě. „A on mne stále zatvrzele odmítá. Přes to, co jsem pro něj udělal. Nikdy nebude můj. A kdo ví, s kým tráví celé noci, za kým to věčně utíká, na koho myslí…!“ Zmlknul, jako když utne. Oči sklopené. Dlaně v pěst. Zvolna, syčivě vydechl. „Když nemůže být můj, nebude ničí. Smrt je jediná, s kým jsem ochoten se o něj dělit.“
Voldemort spustil dlaně do klína. Zaklonil hlavu. A rozesmál se.
„Ach, můj drahý Severusi… Přes všechno, co jsem kdy udělal a co ještě učiním… Krutostem lásky se nikdy nevyrovnám.“
Smál se. Pak utichl. Mírně se předklonil. „Jenomže já ti nevěřím.“
Severusův obličej byl opět prázdný a mrtvý.
„Řekněte slovo a už nikdy se do Bradavic nevrátím.“
Voldemort pomalu kývnul. „Nevracej.“
„Dobře,“ řekl Severus. Otevřel krabičku s šachovými figurkami. „Černé nebo bílé?“
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Tarja Turunen - Oasis
Sledovali ho. Všude. Stále. V laboratoři, u osamělých jídel, před dveřmi jeho komnat; dva tři Smrtijedi, kamkoliv Severus šel. Nemluvili s ním. Jen ho… sledovali.
Dokud je nevystřídali jiní a oni neodešli podat zprávu o každém Severusově kroku či gestu.
Severus je ignoroval. Navenek rozhodně. Zákaz účasti na shromážděních trval, přibyl k nim další – Severus nesměl opustit sídlo. Pracoval tedy v laboratoři, od rána do večera vařil, i na straně Smrtijedů byli ranění a nemocní, a lékouzelníci, věrní Voldemortovi, byli jen dva. Vzácné chvilky odpočinku trávil zabořený do knih. V jediném chatrném bezpečí, v samotě svého pokoje, zdokonaloval nitrobranu a nitroklid, promýšlel další postup.
A pomaličku z toho šílel.
Chtěl zpátky, Merline, tak zoufale, urputně chtěl zpět do Bradavic!
Myslí si Albus, že jsem ho zradil?! Nebo ještě… čeká?
Severus věděl, co riskuje svým návrhem Voldemortovi. Ale byl si tak jistý, že to vyjde… Hlupák; jsem takový hlupák! Leclair je nebezpečný, smrtelně nebezpečný, jestli má být Vyvolený Temnému pánovi magicky rovnocenný, probudí se jeho magie brzy, velmi brzy; udrží ji Fidelius? A poslechla mne Lily?! Já nevím!
Severus ležel na svém lůžku, zíral do stropu.
…Zblázním se tady.
Ne. Prudce vstal, promnul obličej. Ne. O nic nejde. Snaha vyřadit Leclaira oficiální cestou byla chyba. Dobře. S tím si poradím.
Albus o něm ví, hlídají ho. …Co když přestal čekat na Severusův návrat a rozhodl se Leclaira vyřešit svým způsobem?!
Už nikdy bych Temného pána nepřesvědčil, že jsem ho nezradil. Že jsem to nebyl já, kdo o něm Brumbálovi řekl.
…Proto ta stráž? Je Leclair mrtvý? Proto nikam nesmím? Ví to?!
Ne, Severus pevně potřásl hlavou. Albus mi věří. Čeká.
Jsem si tím jistý.
Je to jen válka nervů; Temný pán číhá, zda uděláme chybu. Ale to se nestane. Vydržím to. Albus počká.
A jednou se vrátím. K němu. Do Bradavic.
Domů.
„Smím dál?“ zeptal se Igor. Opřel se o rám otevřených dveří, ruce založené na prsou. Vyzývavý pohled s příslibem vášně.
Severus mlčky ustoupil, uvolnil mu cestu. Igorovu tvář zvlnil úsměv. Vstoupil, zavřel za sebou.
Poprvé od chvíle, co Severus zachránil Brumbála.
Než dovrávorali k lůžku, byli oba nazí, svršky se válely poházené po podlaze; padli na matraci v palčivém propletenci těl. Sex je droga. Nabízí úkryt, opojné uprchnutí před realitou, vteřiny slastného zapomnění v jiné dimenzi, kde slova jako smrt, strach a beznaděj neexistují. Pomilovali jeden druhého, tvrdě a prudce; něha v dnešních časech a v těchto končinách byla nebezpečná věc.
Igor sevřel Severuse kolem hrudníku v drtivém stisku, zvedl ho, napřímil na kolenou, přitiskl se k jeho zádům, zatímco mu svou erekcí pustošil tělo ostrými přírazy. Vášnivě zlíbal Severusovo hrdlo, přisál se k úžlabince pod uchem.
„Poslal mě za tebou,“ vydechl. Téměř neslyšně.
Severus pochopil. Zdi jeho komnat měly uši. A možná právě naslouchaly…
Hmátl pravičkou za sebe, přetočil tvář, dravě ho políbil.
„Jsi jeho odpuštěním nebo další špeh?“ zamumlal mu do úst.
„Nevím,“ hlesl Igor. Sklouzl dlaní po Severusově břiše až ke klínu, pevně ho obepnul prsty, v rázném rytmu rozpohyboval dlaň. „To druhé. Myslím.“
Severus se zaťatými zuby přivítal sžíravou rozkoš, hlavu zakloněnou na Igorově rameni hrdelně zasténal, tělo se mu otřásalo, v každém směru drancováno Igorovým chtíčem. Znovu přetočil tvář, zakousl se mu do krku.
„Co máš zjistit?“ zašeptal do kůže slané potem.
Igor mu vjel druhou rukou do vlasů, hrubě si ho přitáhl, vnikl mu do úst.
„Zda chceš zpět do Bradavic,“ vydechl.
O několik vteřin později se oba zkroutili v křeči orgasmu. Padli na lůžko.
Severus se odtáhl. Zimomřivě přes sebe přehodil deku.
„Ano,“ řekl mrtvě. Pohled utopený v prázdném rohu místnosti. „To bych si přál. Vidět ho. …Ale dívat se na něj a cítit, jak moc se mu hnusím, je horší než smrt. Běž, Igore. Vypadni. …A řekni mu všechno.“
Ticho.
Severus se po něm ohlédl. Igor tam seděl, tvář v dlaních.
„Nechci, Severusi,“ zašeptal zoufale. „Zabije tě.“
Severus se hořce zasmál.
„Stále jsi tak směšný.“ Přitáhl si polštář pod hlavu a otočil se k němu zády. „Tady všichni zrazujeme.“
Temný pán si ho dal zavolat hned druhý den. Hráli šachy.
Severusova hůlka ležela na zemi uprostřed pokoje.
Voldemort byl na tahu. Vzal mu střelcem koně.
„Přemýšlel jsem. A rozhodl jsem se,“ řekl. „Vrať se do Bradavic.“
Severus táhl věží, připravil ho o předposledního pěšce.
„Dobře,“ řekl.
„Máš nápad, jak vyřešíš ten malý problém ohledně tvé dlouhodobé nepřítomnosti?“
Severus se zamyslel. Zvedl k němu pohled.
„Snadné. Snažil jste se ode mne získat informace. Jakékoliv. Třeba o nějakém tajném vchodu do Bradavic. Ale já nezradil.“
„Výtečně,“ protáhl Voldemort. A pozdvihl levé obočí. „Je nějaký tajný vchod do Bradavic?“
„Pravděpodobně několik. Sám jsem zatím objevil tři,“ pronesl Severus bez mrknutí oka, „a všechny jsou střežené bradavickými štíty. Já sám smím překročit hranice jen s Brumbálovým výslovným souhlasem.“
„…Škoda,“ Voldemort mlaskl. „Nicméně, jako plán na získání jeho důvěry je to dobré. Pouze, myslím, by ho to chtělo něčím podpořit.“
Severus zvolna upil whisky, odložil sklenku.
„Rozumím,“ řekl. A vstal, odstoupil o několik kroků. Nechtěl v záchvatu Crucia stolek porazit.
Prokousl si tvář. Opět. Trvalo to několik minut. Nebo možná hodinu. Když Temný pán kletbu konečně ukončil, zůstal Severus ležet na podlaze, lapal po dechu. Kovová chuť krve v ústech vhodně dokreslovala mučivou trýzeň svalů; mozek, přetížený bolestí, ještě chvíli vysílal falešné informace o smrtících křečích.
Severus si zvolna začínal znovu uvědomovat svět kolem. Měkkost koberce, vůni hořících svíček, světlo. Voldemortovu tvář v těsné blízkosti.
„Láska je strašná,“ řekl Temný pán tiše. „Když tě nutí milovat toho, komu se hnusí tvá přítomnost, tvá pouhá existence… Musíš tolik trpět, můj drahý Severusi.“
Severus pevně stiskl víčka. Koncentroval se na dýchání; výdech, nádech. To je ono.
„Řekni mi, můj Severusi… Když k němu cítíš lásku, jaké city chováš ke mně?“
„Obdiv,“ zachrčel Severus. „A hrůzu.“
„Oh,“ protáhl Voldemort zálibně. „Já zbožňuji tvou upřímnost.“
Vztyčil se, s rázným zašuměním hábitu. „Lásce nevěřím. Ale bolesti a hněvu ano. Pojď, Severusi,“ natáhl k němu dlaň, „vstaň, můj malý Jidáši. Vrať se do Bradavic a vydej našeho Leclaira smrti.“
Severus nabízenou ruku přijal. Sám by stejně vstát nedokázal.
„Jdi hned, neotálej. …Trochu jsem se nechal unést, odpusť. Vypadáš skutečně bídně.“
Severus vykročil ke dveřím, nohy neposlouchaly, pokoj se kolébal. Každá kost v těle protestovala. Důrazně.
„Severusi? Pokud bys náhodou objevil toho, kdo je tvému Brumbálovi drahý… Bude mi potěšením ti jeho život darovat.“
Severus se prudce ohlédl a nechal do své tváře vstoupit všechno zlé, co kdy pocítil.
„Můj pán je laskavý,“ zachraptěl.
Voldemort se usadil do svého křesla, úsměv na rtech. Spokojeně, blaženě zrůdný.
„Mám tě stále raději, můj Severusi. …Severusi?“ zastavil ho znovu, to už mladík svíral kliku, uštvaný a zničený. A vyděšený. Že ho odejít nenechá. Ohlédl se.
Rudé oko na něj mrklo. „Tvá hůlka. Možná by se ti mohla ještě hodit.“
A pak už byl venku, vyšel hlavním vchodem, překročil hranice ochranné bariéry, všechno ho bolelo, dozvuky trýzně vyvolávaly svalový třes – a Severus byl šťastný.
Vyšlo to. Jeho plán vyšel. Igore, kdybys jen tušil, jak jsem ti za tvou zradu vděčný!
Přemístil se.
Domů.
Albus na něj čekal. Poppy opět proplakala noc u jeho lůžka.
Jonah Leclair druhý den ráno jako obvykle opustil svůj dům, svižným krokem zamířil do práce. Nikdy tam už nedošel.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
34.Princův příběh - Domů 2.část
Komentáře
Přehled komentářů
Nééé, nepleťe boha... :´(
Jedeme domů,
(Elza, 18. 2. 2011 11:49)
ale že to drncá!
Přetočil se, položil lékouzelnici hlavu do klína. - Štěně Severus.... *:-( Drsné. Tak drsné... Ale nutné. Bez odrazu ode dna to prostě nejde... *:-(
Jediné světlo v černočerné tmě, která sžíravě polykala svět.
„A má vina. Jen má!“ - Karkulinka... Moje, nedám! I to dobré i to zlé... Vlastně je to strašlivě sebestředné. Ale jaký jiný než patologicky sebestředný musí být muž vyhnaný ve štěněčím věku do reality světa?
Když nemáte pro co žít, je čirou milostí, když vám Bůh dá něco, pro co můžete zemřít.
Vzal a zničil? Tak co si to Harry prohlíží...? *:D Jo jasně, tahle vzpomínka stejně původně nebyla Severusova. Chápu. *;-)
Měl rád její bílé ticho.
A Strážcem nesmí být Black… - Aj jaj...
„Dráždí mne to,“ vydechl. - Nedráždi hada...
A jednou se vrátím. K němu. Do Bradavic. Domů.
Igor se nezdá! Už tuším, co Severus myslel tím charismatem...
Pokud bys náhodou objevil toho, kdo je tvému Brumbálovi drahý… Bude mi potěšením ti jeho život darovat. - Kostička pro pejska.
Uh
(Arcana, 18. 2. 2011 16:32)