ERA – Cathar rhythm
Don't you come back now?
Don't you turn your eyes?
(E nere mani diavole) (and black hands of devil)
You hear my prayer
(E nere mani diavole)
I'll be you waiting
Don't you turn your eyes?
(E nere mani diavole) (and black hands of devil)
You hear my prayer
(E nere mani diavole)
I'll be you waiting
________________________________________________________________________
31. Nad propastí 1.část
Harry klečel, ledová podlaha zábla do kolen. Váhavě natáhl ruku.
„Lily…?“
Stála před ním, hlavu sklopenou, nekonečně bílá. Nekonečně tichá.
„Copak ty mě nemáš ráda?“ zašeptal, šlo to špatně, hrdlo měl sevřené.
„Mám!“ vydechla prudce, zvedla tvář, leskla se v slzách, v němých cestičkách klouzaly po líčku. „To víš, že mám!“
Harry po ní vztáhl i druhou ruku, zoufale. Skočila mu do náruče, nechala se sevřít v drtivém objetí. Harry zabořil obličej do rusých vlasů, sveřepě odolával pláči. Ona taky.
„Měl jsem strach… víš, že nechceš… že se mnou nechceš…“
„To víš, že chci,“ objímala ho se stejnou naléhavostí a hlas se jí rozbil vzlyknutím. „…Jenže Severus mi tolik chybí!“
Harry ji pustil, smýkl sebou stranou. Vyskočil na nohy, udělal několik zběsilých kroků. Měl pocit, že zešílí. Že pukne tou bolestí!
„Zabil tě! Jak ti může chybět?!“
„Nezabil! Nikdy mi neublížil!“ rozplakala se nahlas, drobné dlaně v pěst, „miluje mě a tebe taky! A ty jsi přísahal, že ho neopustíš! Přísahal!“
„Ale on lhal!“ zaječel Harry. „Co když byla lež úplně všechno?!“
„Nebyla a ty to víš!“
„Nevím už vůbec nic!“
„…Taky ti chybí!“ vzlykla.
„Ne!“ zavyl Harry. Zatnul prsty do vlasů, teninké nitky vzaly za své, jiné vyrval i s kořínky. „Vymazal mi vzpomínky. To kvůli němu jsem sirotek. Víš ty vůbec, jaké to je, vyrůstat mezi lidmi, co tě nechtějí?! A jak to napravil?! Šest let mi dělal ze života peklo, byl jako noční můra – nenáviděl mě! Pronásledoval mě tady na každém kroku…“
„Chránil tě! A to ostatní napravil, nejsi k němu fér!“
„Já?!“ rozesmál se Harry, byl to hořký smích a plný bolesti. „A on byl fér? Tisíckrát mě potrestal nespravedlivě. Dělalo se mi špatně, jen jsem měl vstoupit do jeho učebny… A ty?! Pět let, pět zatracených let jsi tady byla a já o tom nevěděl!“
„Říkal jsi, že jsi mu to odpustil!“
„Jenže to jsem nevěděl…!“
„Harry,“ přikročila k němu, uplakaně se ho dotkla, „prosím, odpusť mu to. Prosím. Moc prosím.“
Harry na ni pohlédl v bezmocném zoufalství.
„Lily… Jak bych mohl? Copak mu můžu odpustit, že mi zabil rodiče? To přece nejde,“ vrtěl hlavou, chrčivě dýchal, „to nemůžu. To nejde…“
„Nezabil, to všechno ta rudooká stvůra; Severus ne!“
„…Bylo by to, jako bych je zradil,“ šeptal Harry, „jako by nebyli ničím, já mu to přece nemůžu odpustit…“
„Jenže on ti chybí stejně jako mně!“
„Ne,“ vydechl Harry. Zatnul zuby. „Nemůže mi chybět. Nesmí. Ne.“
Lily ho úpěnlivě chytila za ruku.
„Ale chybí. Pojď domů, Harry, prosím, pojď, půjdeme domů…“
Přitáhl si ji.
Pohladil.
Políbil.
„Este dormenti,“ zašeptal.
Zlomený.
Nemůžete milovat vraha svých rodičů. I když byl tím nejkrásnějším, co jste zažili. I když byl jediný, kdo vás viděl a miloval s vašimi chybami. I když jeho náruč byla jediné místo na světě, kde jste byli doma. Ne, nemůžete milovat vraha svých rodičů.
To se prostě nesmí.
Jenomže Harry ho miloval.
Pomalu se svezl podél zdi na zem, objal kolena, z hrdla se mu draly zvuky jako by se topil, Severus mu tak příšerně – chyběl! Z vědomí, že už nikdy nebude usínat s jeho prsty ve vlasech, že se už neschová ve vůni hořepníčku a neuvidí v černých očích vnitřní úsměv… Ze vzpomínky na to utrpení, které dnes v jeho tváři viděl… Takový pocit možná ani nešlo přežít.
Kéž by mohl včerejšek vymazat; nikdy nevědět!
Ne, tohle si nesměl ani přát. Pro Jamese a Lily Potterovi, kteří se postavili mezi svého syna a Avadu. Z úcty k jejich oběti; úcty, které ho naučil on. Z lásky k nim. Z lásky, jejíž skutečný význam a rozměr poznal díky němu.
Všepožírající bezvýchodnost; mohl se zběsile rozhlížet do všech stran, nebyla cesta, žádná, nikam.
Miloval Severuse, miloval ho nepříčetně; a stejně tak silně ho právě nyní nenáviděl.
Taky nenáviděl sebe.
Šach mat.
Pak mu brýle sklouzly z nosu, cinkly o podlahu, červené. I prsty, i šmouhy po zemi, vedle na zdi. Červené. Poslední zvuk se v hrdle utnul jako polknutý propadlem šibenice.
Harry se prudce vytáhl na nohy, smýkl sebou k umyvadlu, k zrcadlu nad ním. A šok s hrůzou mu zastavil tlukot srdce.
Ne, pomyslel si ochromeně. To ne.
Ale to už se mu po tváři a těle otvíraly rány nové a krev horká a rudá stékala za límec, vpíjela se do látky.
„Nepotřebuju ho,“ zasípěl Harry divoce ke svému odrazu, „nechci ho!“
Fialová jizva přes levé oko zrudla, zmokvala čerstvou krví.
Rozbil zrcadlo jediným úderem; ne že by to čemukoliv pomohlo. …Možná trochu.
Harry vymazal ochranné bariéry kolem nebelvírské koupelny, přivolal ze Snapeových komnat ve sklepení Všeléčivý balzám. Než bachratá miska přilétla, strhával ze sebe oblečení, magická bolest se polehoučku a všežravě provrtávala kostmi. Nechci ho, nepotřebuju ho, nechci, opakoval si hystericky; nemělo to vliv. Pak se i slova rozpadla v trýzni.
Jako první ošetřil svůj klín. Skoro přitom omdlel. Zůstal ležet na promrzlé podlaze, ruce se mu třásly, na třetí pokus nahmatal misku, téměř neviděl. Krev zalévala oči; teror mysl. Nabral další hrst. Rychle, dřív než se v bolesti nadobro ztratí a bude se už jen bezmocně zmítat neschopný se zachránit, rychle. Hekticky po sobě roztíral mazlavý balzám, chaoticky, neschopný uvažovat; novou dávku. Hmátl po misce, srazil se s další rukou, kdosi mu ve zběsilém spěchu ošetřoval záda, Harry se přiměl ohlédnout, zaostřit, kdo?
Černé oči.
Severus.
A v Harrym explodovala taková muka, že přebila i magické prokletí.
„Ty ne,“ zasípěl, odstrčil ho, smýkl sebou pryč, podlaha klouzala, „ty ne!“
„Harry, prosím!“
„Ty – ne!“ zavřískal, slzy se mísily s krví, zlomený a rozbitý, nic už nedávalo smysl, „ty ne, ty ne, prosím, ty ne…“
„Harry…“
„Ty ne!“
Severus se prudce vztyčil. Šustivý zvuk, zavlátí černé látky. A byl pryč, on vážně byl… Pryč?
Harry ochrnul. Šokem. Nevěřícností. Hrůzou.
I magická bolest se na okamžik stáhla, tak krutá byla ta chvíle. Aby o vteřinu později vzplála v oslepující síle, paže, o které se opíral, na zakrvácených dlaždičkách sklouzly, Harry padl na zem. Natáhl se po misce, byla příliš daleko. Nedosáhl.
Stejně to už bylo jedno…
Zůstal ležet, tělo se mu otřásalo v mučivých křečích, ale nějak… mu nepatřilo. Chrčivě křičel; nejspíš. Dělo se to podivně mimo něj. Přijít o rozum není tak zlé. Ani zemřít. Má to své výhody; nebude muset žít se vzpomínkou, jak Severus vychází ze dveří a mizí.
Jo. Umřít bude fajn.
Harry přestal bojovat, poddal se bolesti; pozři mě. Prosím. Spěchej…
Rány, lomoz, nadávky. Přes práh kdosi vletěl, vhozený dovnitř.
„Ty bastarde, co si to… Můj Bože. Harry!“
„Tak už dělej!“
„Co… co mám dělat? Bože, Harry, Harry… Slyšíš mě? Harry, to jsem já, Sirius!“
„Dělej!“
„A co, sakra?!“
„Ta miska, balzám, musíš ho natřít, všude, dělej!“
Bolelo to. Nesnesitelně, cizí ruce, drsné a neohrabané, mu hrubě klouzaly po těle, Harry se bránil. Nechtěl je. Nebyly to správné ruce. Žádné ruce už nikdy nebudou správné.
A potom, o několik tisíciletí později, začala bolest ustupovat. Krvavá mlha řídla. Někdo tu mluvil, bez ustání šeptavě drmolil, Harry zvedl víčka. Siriusova tvář byla tak strašné blízko, rty se mu hýbaly. Zbytečně, Harry mu stejně nerozuměl. Ani se o to nepokoušel.
Protože vzadu za ním, v dálce, ve dveřích, stál Severus. Bledý na smrt.
A než Harrymu klesla víčka, maně ho napadlo, že už ví, kam se jeho magická bolest ztrácí. Všechnu ji viděl v černých očích.
Severus ustoupil pár kroků, vrátil se do společenské místnosti, změnil přehoz na pohovce na satén, hodil ho po Blackovi.
„Přikryj ho,“ vyštěkl. Copak ten idiot na něj chce zírat věčně?! Nedochází mu, jaká tu je zima?
Přivolal sklenku s dýňovým džusem, poslal ji k Blackovi po podlaze.
„Pomoz mu se napít, ale dotýkej se ho co nejméně. Umyj si ruce. A mohl by ses laskavě od něj už vzdálit?! Tvá magie mu ubližuje.“
„Přestaň mě komandovat,“ zavrčel Black, „tohle všechno je stejně tvoje vina…“
„To já vím,“ kývl Severus ostře. Vím to lépe, než kdokoliv jiný. „Což není důvod mu to zhoršovat.“
Black přidržel skleničku u Potterových rtů, hltavě vypil téměř vše. Nechal se zabalit do přehozu, Severus zatím v místnosti rozhořel několik ohnivých kouzel, v bezpečné vzdálenosti od zhrouceného těla. Dnes mu Potter nedovolí ho přenést. Nemělo smysl se o to pokoušet.
Konečně se Black zvedl, váhavě zůstal stát.
„Umyješ si už laskavě ruce? Ten balzám je překvapivě magický, tudíž má kupodivu i nějaké účinky a já si nějak nemohu vybavit, že by tě někdo v poslední hodině zbičoval… A už od něj zatraceně vypadni!“
Black se vztekle pod tekoucí vodou zbavil krvavé masti, rázně vykročil ke dveřím; pokud hodlal Severusovi oplatit neurvalé přivlečení… ne, Severus neměl v úmyslu se bránit.
Jenže Black zůstal stát na prahu vedle něj. A stejně jako on zíral na saténovou hromádku, schoulenou na podlaze.
„To ho tady jen tak necháme?“ hlesl.
„Potřebuje klid,“ řekl Severus.
A odvrátil se, došel v místnosti k nejbližšímu křeslu, ztěžka usedl. Teprve nyní zaregistroval Lupinovu přítomnost.
„Seslal jsem diskrétní clonu všemi směry,“ řekl vlkodlak nejistě, „vypadá to, že se nikdo nevzbudil.“
„Dobrý nápad,“ řekl Severus prázdně.
Black se posadil do druhého křesla, zabořil tvář do dlaní.
„A teď co? Co budeme dělat?“ zamumlal.
„Čekat,“ řekl Severus.
„Na co?“
Na druhého jezdce apokalypsy. Nahlas Severus neřekl nic.
Šustivý šramot. Severus ho zachytil ve stejné chvíli jako Lupinovy vlkodlačí smysly.
Vyskočil z křesla, vběhl do koupelny, zajistil ji kouzlem; stihl to dřív, než Lupin Blackovi prozradil, že je Potter vzhůru.
A zůstal stát, čelem ke dveřím. Sbíral odvahu.
„Jdi pryč,“ zasípěl Potter chrčivě.
Severus se topil v rtuti; nepomáhala, na tuhle bolest prostě nepomáhala! Obrátil se. Mladík seděl, omotaný v přehozu, zatínal do něj prsty. Hrdlo i tvář plné zaschlých stop krvavé masti. Stejně tu zoufalou nenávist nezakryla.
„Druhá fáze,“ přiměl se Severus promluvit.
„…Jdi pryč!“
„Někdo ti pomoct musí.“
„Ale ty to nebudeš,“ procedil mladík mezi zuby. Hlas se mu zatřásl.
„Nechceš, aby to Black věděl; aby to kdokoliv věděl… Nech mě prosím domluvit!“ šeptal Severus, snažil se o klidný tón. Taky marně. „Nejde jen o teď, přemýšlej, jak jim vysvětlíš, že předtím se to nedělo? Že všechny ty měsíce v domku se mnou… Rozumíš mi?“
Rozuměl.
Protože zvrátil hlavu, z hrdla se mu vydralo tlumené zavytí. Svezl se na podlahu, zkroutil do klubíčka a tiše vyl.
„Bude to jen chvilka, Harry,“ zaprosil Severus, „hned po tom odejdu, prosím, dovol mi ti pomoct.“
Prostě vyl.
Severus tam stál a umíral.
Nikdy to neskončí. Nikdy tě nepřestanu týrat? Nemůžeš mě nenávidět víc, než se právě nenávidím sám!
Vykročil, došel k němu, Harry nepřestával, neutichal ani na okamžik, když ho postřehl, smýkl sebou stranou. Nebo to aspoň zkusil, ale vyčerpané tělo nemělo sílu. Tak aspoň schoval hlavu v pažích.
A rozbrečel se.
Bože… Jak se na tohle můžeš dívat?
„Bude to jen chvilička,“ zašeptal Severus, natáhl dlaň. Dotkl se nahého ramene, Harry divoce ucukl. Ruce ve vlasech se sevřely v pěst.
„Tak už to sakra udělej!“ zakvílel.
Bůh zřejmě dnešní příděl milosrdenství již vyčerpal. Severus k jeho zádům přiložil i druhou dlaň, provést to co nejrychleji; dřív, než ztratí odvahu tomu čelit. Harry sebou opět trhnul, svaly se v něm zatnuly. Severus sklouzl celou plochou dlaní po prochladlé kůži, hladil ho v chvatných kruzích, Harry se prohýbal, snažil se mu uniknout. Odmítal ho.
„Nebraň se, čím víc se vzpíráš, tím to bude delší…“
„Mlč!“
A tak už nepromluvil. Laskal vražedně známé křivky, mé doteky ti vždy přinášely potěšení, přeci to nemůže být tak zlé… Může? Prosím. Ať už nebrečí.
Jenže Harry naříkat nepřestával. Steny touhy, které z něj občas vyklouzly, jen umocnily hlasitost dalšího vzlyku. Severus stiskl zuby. Laskal ho na ramenou, po zádech, k bedrům a zpět, vždyť jsi to tak miloval… Tolik se ti dnes hnusím?!
Když se konečně Harry vzepjal, výkřik extáze zmrzačený duševní trýzní, byl už Severus na dně.
Natáhl dlaň, nechutně se třásla, dotkl se jeho vlasů. Blesk nesjel. Zem se nezachvěla. Tak proč měl pocit, že se propadá do sedmého stupně pekla?
„Harry…“
„Vypadni!“
Klopýtavě došel ke dveřím, tak rychle, jak to jen šlo, zrušil magické zábrany. Otevřel, překročil práh. Black s Lupinem okamžitě vletěli dovnitř.
„Jsi v pořádku, Harry?!“
„Ne!“ zavřískal Potter. „Nic není v pořádku! Už nikdy nebude!“
„Zmetku!“ obrátil se Black rozběsněně po Severusovi. A strnul. „…Sakra.“
Severus na toporných nohách došel ke křeslu, strnule se posadil. Druhá fáze mívala několik kol, do příštího zbývaly zhruba dvě hodiny.
Zemřít se dá tolika způsoby. Když máte štěstí, můžete umřít několikrát a vyzkoušet si všechny.
Tu slzu nechal téct.
Nevěřili byste, kolik síly vám dá vědomí, že už není co ztratit. Umlčí pud sebezáchovy, zbaví vás nutnosti uspokojovat potřeby vlastního těla; nemusíte spát, jíst, nemusí vám být teplo, jedinou povinností zůstává udržet vaši tělesnou schránku funkční.
A ne, nevěřili byste, kolik sebelásky se skrývá v každém člověku – a jak je svazující. Jaká svoboda, když vaše sny, slova „přeji si“, ztratí význam.
Black ve svém křesle poklimbával, Lupin němě sledoval plameny v krbu. Stejně jako Severus. Ale pravděpodobně se v něm nerozprostíral takový klid a mír, jaký zavládl v Severusově nitru.
Oproštěný od všech závazků vůči sobě se konečně mohl soustředit na to podstatné.
Harry.
Severus věděl, že ho Harry stále miluje; jeho láska byla příliš mocná, než aby ji Severusova zrada mohla zabít, ne jedinou ranou. Jak zničující bezmoc musel právě teď cítit?!
A ta poslední myšlenka byla jako záchranný kruh v nicotě.
Ještě stále pro něj můžu něco udělat.
Šramot. Severus s Lupinem pohlédli k pootevřeným dveřím koupelny současně. A oba stočili pohled k Blackovi. Spal. Podívali se na sebe.
„Možná bychom mohli my se Siriusem…?“ ozval se Lupin nerozhodně.
„Nech ho spát,“ řekl Severus.
Lupin váhal. Severus vstal, neslyšně došel ke koupelně. Lupin mlčel. Severus vstoupil. Zavřel dveře, zajistil je kouzlem.
Potter opět seděl, objímal kolena. V ruce držel hůlku. Severus zůstal stát na prahu, prázdné dlaně mírumilovně u těla. Čekal.
Pošleš mě pryč?
Mladík švihnul hůlkou. Ohnivá kouzla v rozích vyhasla, místnost se pohroužila do naprosté tmy. Pak ze špičky hůlky vytrysklo oslnivé Lumos, mířilo na Severuse, ostré a pichlavé.
Promluvit se Severus neodvažoval, některé chvíle jsou příliš křehké, slovo by je mohlo rozbít. Tak se to pokusil vložit do výrazu své tváře.
Udělám pro tebe cokoliv. Všechno bude zase v pořádku. Neměj strach.
Trpělivě stál, velmi dlouho. Ale čas už stejně neměl význam.
Potom Lumos zhaslo.
„Smím k tobě?“ zeptal se Severus tiše.
Jistěže věděl, že na to Harry neodpoví; vyslovený souhlas by byl příliš radikální. Jen mu tím chtěl dát najevo, že Harry je tu pánem situace.
Šelestění látky, oči si přivykaly tmě, Severus v matných obrysech spatřil, že se Harry položil na zem, natočil k němu zády. Došel tedy k němu, poklekl.
Přiložil dlaně k jeho ramenům, žádná nejistota. Jsem tu, abych ti pomohl. Tentokrát se tělo jen zachvělo. Jsi tak statečný, tak silný a velký i během svého Ikarova pádu…
Severus vložil do svých dlaní všechnu lásku a úctu k němu, nechal ji proudit skrz bříška prstů do hebké kůže, zneuctěné krví, zradou a Blackovými doteky.
Bylo ticho, Harry nevydal ani hlásku, nejspíš na sebe použil Silencio. Že je po všem poznal Severus jen z trhaných projevů těla.
Zakryl ho, přivolal dva ručníky, jeden navlhčil. Natočil do prázdné sklenky vodu, postavil ji na zem u něj. Vyčistil Harryho oděv, který ze sebe na počátku strhal, složil mu ho poblíž. A na jeho vrch položil esenciál; cítíš mě, Lily? Kéž bys mohla…
Harry se ani nepohnul.
„Tvůj hněv je zcela oprávněný, hluboce jsem tě zklamal,“ řekl Severus klidně. „Stejně tak je přirozené, že mne i nadále potřebuješ; připoutal jsem tě k sobě velmi úzce. To není projev slabosti, Harry. Zvládneš to. Pomohu ti.“
Myslí se matně provlnila vzpomínka, jaké to bylo sevřít ho v náručí a konejšit. Ale toto privilegium už Severusovi nepatřilo. Vztyčil se, vykročil ke dveřím.
„Proč jsi mu to řekl?“ zeptal se Harry.
V té tmě, v té chvíli, dokázal být Severus upřímný. Vyslovil svou největší vinu bez zachvění.
„Přál jsem si být pro někoho výjimečný.“
Ticho. Z kohoutku s otevřenou lví tlamou sklouzla kapka vody, dutě cinkla o porcelán umyvadla.
„Jdi pryč,“ zašeptal Harry.
„Budu vedle,“ kývl Severus a odešel.
Krátce před rozedněním vstoupil Severus do nebelvírské koupelny naposled. Ohnivá kouzla ji prohřála do pokojové teploty, Potter seděl již oblečený v rohu místnosti. Zelené zorničky bez svého obvyklého jasu, pod očima opuchlé černé kruhy. Provedli zkušební rituál téměř beze slova.
„Vše v pořádku,“ přitakal Severus. „Ještě dnes ti připravím novou várku balzámu, abys ji měl u sebe. S Blackem jsem domluvený, že ho přivoláš Patronem…“
„Už se to nebude opakovat,“ řekl Potter.
A záchranný kruh praskl, s hlasitým sykotem z něj zvolna unikal všechen vzduch.
„Dobře,“ řekl Severus.
Hodně se to podobá šoku. Fungujete ze setrvačnosti, mechanicky provádíte všechny úkony jako vždycky. Chodíte, dýcháte, mluvíte, polykáte. Jste odříznuti od okolního světa tlustou vrstvou mléčného skla, zvuky a barvy k vám přichází zastřené, dění je podivně zpomalené.
Ne že by vás to trápilo.
Severus odučil dopolední program, zúčastnil se oběda, navkládal do úst cosi, co postrádalo jakýkoliv náznak chuti, absolvoval vyučování svých odpoledních hodin. V kabinetu opravil písemné práce, domácí úkoly, napsal kurátorce. Připravil se na zítřejší den. Přemístil krbem domů. Posadil do svého křesla. Nepřevlékl se, neuvařil čaj, nenalil si sklenku. Vlastně ho to ani nenapadlo. Usedl, položil ruce na opěrky.
A tak už zůstal.
Když z vašeho života odejde někdo, bez koho si další den neumíte představit, bolí to. Můžete plakat, můžete trpět. Můžete proklínat nebe i zemi a můžete bojovat.
Ale co když jste ho ztratili svou vinou? Co když je to váš vlastní hřích…?
Co když se vina rozbují tělem jako cizopasník, vplete do svalů, prolne s kostmi, obsadí obě hemisféry? Je vůbec ještě něco, co se dá udělat?
…A možná má úloha zde jednoduše skončila.
Zahučení letaxu, na rohož vstoupil Albus.
„Ah, tady jsi,“ usmál se úlevně, „měl jsem trochu obavy, když jsi nedorazil na snídani.“
„Snídani,“ zopakoval Severus. Nový den…?
„Tvoji studenti již čekají před učebnou, Severusi.“
„Omlouvám se,“ řekl Severus, zvedl se z křesla.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Harry seděl v koutě knihovny a učil se. Bylo to příjemnější než v nebelvírské společenské místnosti; tolik očí, tolik nevyřčených vět.
Na učebnici dopadl stín, Harry potlačil povzdech, vzhlédl.
„Ahoj,“ řekl Draco. „Smím si přisednout?“
Harry váhal. Lakonicky kývl, vnitřnosti sevřené. Nemluv o něm. Nic neříkej.
Draco se posadil.
„Máš ještě hodně úkolů?“
„Ne. Učím se.“
„Mám pro tebe návrh, Harry. Právě jsem o tom mluvil s ředitelem. Dostal jsem neomezený přístup do učebny lektvarů s tím, že tě budu vyučovat. Tvé výtvory pochopitelně oznámkuje Severus, ale během našeho pobytu tam nebude přítomen,“ hluboký nádech. „Co tomu říkáš?“
Harry na něj chvíli mlčky hleděl. Podezřívavě. Víc nic? Nebudeš za něj orodovat?
„A to je všechno?“ nevydržel nakonec, vypálil to ze sebe, nervozitou příkrý.
Draco pokrčil rameny.
„Severus má mnoho chyb.“
A víc už nedodal.
Harrymu se nebetyčně ulevilo. Složil učebnice, zvedl se.
„Děkuju, tvoji pomoc uvítám. Jestli máš čas hned?“
Měl. O dvě hodiny a tři neúspěšné pokusy byl Harryho Konzervační lektvar, chránící váš majetek před zubem času i nevhodným zacházením, hotový. Draco ho zapečetil, nadepsal štítkem, postavil na Snapeův stůl.
„Můžeme jít.“
Harry si sbalil věci. Přivolal na pomoc všechny svaté. A odhodlaně na Draca pohlédl.
„Je tam?“ pohodil hlavou směrem ke dveřím kabinetu.
Draco znejistěl. Drobně kývl.
„Fajn,“ vydechl Harry. „Jdi napřed, dohoním tě.“
Draco se nehýbal.
„Harry,“ hlesl. Polkl. „…Severus je na tom zle.“
To už stál Harry u jeho dveří.
„Jo. Já vím,“ řekl a vložil do těch tří slov tolik lhostejného chladu, kolik jen dokázal.
Severus stál u dveří, nohy dávno zdřevěněly. Oči zavřené.
Vnímal Harryho magii, v horkých vlnách pronikala všemi bariérami mezi nimi, skrz bříška prstů proudila do těla, skrz šaty, cítil ji na kůži, prolnula s kyslíkem.
A byl šťastný.
Až do těch tří slov.
Stačil ustoupit ke svému stolu, než se ozvalo zaklepání.
„Pojďte dál.“
Nervozita a strach. Ale nejhorší… naděje.
Zemřela ve chvíli, kdy pohlédl na jeho tvář. Tak – klidný.
Potter vstoupil, zavřel za sebou. Stál tam, mlčel, hleděl kamsi mimo Severuse.
„Harry…“
Dál se nedostal, mladík prudce potřásl hlavou. Mlč.
Konečně se pohnul, vykročil směrem k Severusovi, srdce v hrudi se bláznivě rozbušilo. Ale Potter ho minul, došel ke stolu, sáhl do kapsy hábitu, cosi vyndal. Položil to na desku stolu. A zůstal stát, dlaň přitisknutou k hladké ploše. Ramena se mu ostře zvedala. Oči měl pevně stisknuté.
Potom ruku prudce stáhl, odvrátil se, vyrazil ke dveřím.
„Vybrala si tebe,“ zachrčel, procedil to mezi zuby. A prchal.
V Severusovi se zastavil dech. Na jeho stole ležel esenciál, Lily, ach Bože, Lily…!
Udělal to dřív, než si vůbec stačil uvědomit, co to vlastně dělá. Chytil Harryho, přitáhl ho k sobě, sevřel v náručí; Harry zprvu zkameněl. A jako by v něm pak všechno explodovalo, vzepřel se, veškerou silou, pokusil se vytrhnout, divoce bojoval. Ale Severus ho držel, tiskl k sobě zády, fyzickou silou se mu nemohl vyrovnat, drtil ho v objetí. Vůně a jeho blízkost ho téměř ochromila, vděčnost za Lily drásala srdce, přesto – ne, proto to nedělal.
Harry byl zoufalý. Severus ho chtěl utěšit.
Musel.
„Ona tě nesmírně miluje. Jen nikdy nezažila ten pocit být tvou matkou, nemůžeš ji ztratit, nikdy, přijď za ní kdykoliv, stále jsi tam doma a vždy budeš,“ šeptal horečnatě, „odejdu, abys s ní mohl být sám, přijď za ní, Harry, ona tě miluje…“
Harry se vzpouzel, bojoval tak zoufale, ze rtů mu unikaly přidušené steny vzdoru nebo možná nářku, zmítal se. A potom, v jediné vteřině, rezignoval.
Severus se odvážil stisk nepatrně povolit, jednou paží ho pevně obepínal kolem hrudníku, druhou dlaní sklouzl na jeho tvář. A přivinul ji k sobě, obroučky brýlí se mu vtiskly do hrdla, vjem tak bolestně známý, že se sál vědomí otřásal. Laskal ho drobnými pohyby palce, skloněný k rozcuchaným vlasům, téměř na dotek…
„Vždy tě bude milovat. Vždy pro ni budeš jediný.“
„Nezlobím se na ni,“ zachraptěl Harry vyprahle. „Pusť mě. Prosím.“
Nechtěl. Tak ukrutně nechtěl, vlastní ruce na něj křičely, nedělej to, nepouštěj!
Severus povolil sevření, paže mu bezvládně klesly podél těla.
Harry okamžitě ustoupil, dochvátal ke dveřím. Svíral kliku tak křečovitě, jako by ji chtěl rozmačkat.
„Rozhodl jsem se, že na tvoje hodiny budu chodit. …Potřebuju to. Chci být bystrozor.“
Napřímil se. Urovnal hábit.
„Drž se ode mě dál,“ řekl, otevřel. Překročil práh, zavřel za sebou. Neohlédl se.
A Severus ho stále cítil, kůže na dlaních ještě stále tvrdila, že se ho dotýká, k zešílení…
Prudce se otočil.
„Este vivanti!“
Lily se objevila, hlavu sklopenou, látku sukně v pěstích. Zvedla tvář, mrkla. A výraz se jí roztříštil v bezhlesném výkřiku, Severus padl na kolena, vrhla se mu do náruče, Severus ji sevřel. Zlomil se s ní v hlubokém předklonu, Lily ho obepínala v úporném stisku, držím tě, drž mě, ať už nás nikdy nikdo nerozdělí!
…Vybrala si tebe.
Severus plakal.
Liv Tyler - The Houses of Healing
I wish I could hold you closer....
Houpací křeslo se neslyšně kolébalo na měkkém koberci. Zapovězený les za oknem ožíval nočními dravci, ve stříbrné jinovatce měsíčního světla vyráželi na lov.
Lily na něm spočívala, tvář položenou na Severusově srdci, volně ho objímala kolem pasu. Příjemně těžká váha jeho paže, kterou ji ovíjel, vracela věcem řád a existenci smysl. Druhou rukou se v nekonečně vláčných pohybech probíral jejími vlasy. Milovala to.
Hodiny odbily druhou hodinu po půlnoci.
Lily se nadzvedla. Sklouzla mu z klína, chytila ho za ruku, Severus vstal. Nechal se provést ložnicí, obývacím pokojem. Až přede dveřmi Harryho místnosti zaváhal.
Drobná ručka ho stiskla pevněji, v konejšivém ujištění; jsem tady. Nejsi sám.
Vstoupili dovnitř spolu; dva pocity Severuse rozsápaly zároveň, oba stejně kruté.
Pokoj byl smrtelně prázdný.
A Harryho vůně tu ještě pořád byla.
Lily ho dovedla k lůžku, vylezla na něj, stáhla Severuse s sebou. Lehli si na ustlané peřiny, položili hlavu na polštář. Vůně jako španělský conquistador obsadila mysl s ochromující silou.
Lily ho držela za pravičku, propletla jim prsty. Druhou ruku položila na Severusovu tvář. Udělal totéž, přivinul se dlaní k její něžné kůži.
Leželi naproti sobě, na boku, hleděli si do očí.
„On tě tolik miluje,“ řekla tiše.
„Já vím. …Zatím ještě ano.“
„To je dobře, že to víš, moc dobře… Bojuje s tím. Chce to v sobě zničit.“
„Já vím.“
„Tak s tím něco udělej,“ zašeptala, „dokud ještě můžeš.“
„Co mám dělat, Lily?“ namítl. „Tohle mi přeci nemůže odpustit.“
„Myslím… že jsi ještě nezkusil prosit. Co můžeš ztratit, Severusi? Svou hrdost? A k čemu ti bude bez něj?“
K čemu je cokoliv… bez něj?
Severus se natáhl. Políbil ji na čelo.
„Zkusím to.“
Usmála se. Zelené světlo jejích očí hasilo žár zničeného světa, trosky doutnaly, popílek se zvolna snášel, v prachu u cesty jediný, křehký, rašící lístek; Lily.
Měkká bříška prstů sklouzla po Severusových hlubokých černých kruzích pod očima.
„Měl bys spát. Jsi unavený.“
„Nechci spát,“ řekl Severus. „Chci se na tebe dívat.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Rtuť spasitelka, o své vlastní vůli dosáhla vyšší úrovně. Hustější než kdy předtím obklopovala Severusovu duši, tlumila palčivost srdce. Zmítalo se sebevražedným blahem z pouhé jeho existence. Vděčnost, že se smí dívat na Harryho skloněný profil, se propalovala do nesnesitelného utrpení. A Severus to vše vnímal, divoce vnímal, rtutí odříznutý od světa víc než kdy jindy – a živý jako nikdy.
Pramínek tmavých vlasů padl Harrymu do očí, ruce měl zaměstnané krájením pestřenky, tak ho jednoduše odfoukl, nitky vlasů se nadzvedly, na setinu vteřiny odhalily střípek zelených zorniček a opět klesly v šimravém polaskání na jeho kůži.
Severus potřásl hlavou. Ach živote, ty potměšilý lháři. Podruhé jsi mne svedl k lásce, podruhé zlomil… A já ti v nejprudší výhni šílenství jsem vděčný, jak mne zas a znovu mrzačíš krutým štěstím.
Ještě pořád pro něj mohu něco udělat; něco jistě musí být, co bych ještě mohl…
Severus rozeslal svitky s opravenými domácími úkoly, poskládaly se na desky stolů před každého ze studentů. Do Harryho bylo připsáno: Mohl byste po výuce na okamžik zůstat? Prosím.
Upřeně ho sledoval, zatímco mladík ledabyle svitek rozvinul. Jeho tváří cosi prokmitlo a rázem zmizelo – zůstane? Severus doufal.
Hodina skončila, studenti sklidili potřeby, trousili se ze dveří; zůstaň.
Zůstaň.
Dveře se zavřely. A Potter zůstal.
Stál u své lavice, tvář klidnou, pohled stočený jinam.
„Chybíš mi,“ řekl Severus. „Velmi… tě postrádám.“
Potter mlčel. V obličeji se nepohnul ani sval.
„Prosím, vrať se domů. Vrať se ke mně. Prosím, Harry. Vím, že jsem spáchal něco neodpustitelného a že nemám právo žádat tvé odpuštění, ale prosím, Harry, mohl by ses i přesto vrátit…“
Jenže to už mluvil do prázdné učebny, Potter odešel.
Severus zaklonil hlavu. Rozpřáhl ruce.
Vážně tam jsi?
Bůh neřekl nic. Jen pokrčil rameny.
Podruhé se o to Severus již nepokusil. Třebaže Lily a Albus naléhali; všichni mají své hranice, kolik dokážou snést. A Severus věděl, že další Harryho odmítnutí by unést nedokázal.
A tak se díval. Sledoval ho, jak se mu vzdaluje, jak se pomalu ztrácí v mlžném davu a maska lhostejnosti pomalu vrůstá do jeho krásné, mladé tváře.
Nedokázal se nedívat.
A Harry to ignoroval. Kdyby ho aspoň nenáviděl, i nenávist je pocit – ale být neviditelný? Severus ve své věži ze stříbrné rtuti zvolna přicházel o rozum. A jen drobné dlaně, které ho noc co noc pevně objímaly, ho dokázaly udržet na nohou a smířit se s každým novým ránem.
Byla snídaně, Velká síň jako obvykle bzučela jako včelí úl. Harry u svého stolu dojedl, natáhl se po sklence s nápojem, Životní lektvar, který mu v noci Severus uvařil. Poznal ho při prvním doušku. Odložil skleničku, něco prohodil k Weasleymu, pihovatý kluk s nechápavým výrazem přitakal, Harry jejich skleničky vyměnil, napil se obyčejného dýňového džusu. Weasleymu Životní lektvar chutnal.
Odmítá mě. Odmítá i mé lektvary, pochopil Severus ohromeně.
Přesto to zkusil znovu. Výsledek byl stejný. I u večeře. I druhý den. A ten třetí se stalo něco příšerného. Weasley se k Harrymu naklonil, cosi mu pošeptal do ucha, Harry vyprsknul. A rozesmál se. Smál se hlasitě a upřímně, jemné turbulence jeho smíchu vytěsnily celý vesmír.
Ztratil jsem ho, došlo Severusovi.
Tenká vrstva ledu pod nohama praskla, Severus se propadl do špinavé kalné vody, hladina nad ním se zavřela.
„Potřebujete něco, pane?“ zeptala se Grangerová nejistě, dávno se jí do výrazu vkrádala lítost, kdykoliv na něj pohlédla. Severusovi to bylo lhostejné. Tolik věcí už bylo lhostejných.
„Kdybyste byla tak laskavá,“ přitakal, „a přivedla mi pana Pottera.“
Soucit v její tváři se prohloubil.
„Zkusím to,“ špitla, Buclatá dáma ji vpustila do věže.
Severus čekal.
Konečně se portrét opět odklonil, na chodbu vyšel Potter. Už se Severusovu pohledu nevyhýbal. Hleděl na něj zpříma; byly ty oči vůbec ještě zelené? Zšedly ony nebo jen celý svět?
Severus mu mlčky podal lahvičku s Životním lektvarem. Musíš být silný; tebe tvá životní bitva teprve čeká.
Potter lahvičku upřeně sledoval. Zvedl zrak, položil ho na Severuse.
„Neřekl jste prosím.“
„Proč bych to dělal?“ namítl Severus tiše. „Jsi k mým prosbám hluchý.“
A Potter zvedl ruku. Lektvar přijal, vypil. Prázdný vrátil.
„Vy jste mě neslyšel šestnáct let,“ oznámil.
„To je pravda,“ řekl Severus. Nechal lahvičku sklouznout do hluboké kapsy hábitu. „Děkuji ti, že ty nejsi tak krutý,“ kývl mu, než se stočil k odchodu.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Sobotní odpoledne trávil Harry v nebelvírské společenské místnosti. Po ranním tréninku odešli starší studenti do Prasinek, mladší vychutnávali volný den v bradavických zahradách. Venku bylo hezky i přes sychravě studený vítr, podzim hrál barvami.
Harry chtěl být sám. Snažil se učit. Ale myšlenky se rozbíhaly, jako vždy… Siriusova mlčenlivá společnost soustředění taky nepomáhala.
„Tak už mi to povíš?“ vylétlo z kmotra zničehonic; jako by to v něm leželo natlakované a pojistka právě praskla.
Harry k němu zvedl tvář od učebnice.
„Co myslíš?“
„Co asi,“ zavrčel Sirius přidušeně. „Co ti udělal?! Co ten zmetek provedl, že jsi tady?“
Harry na něj hleděl. Vteřinu, dvě. Sklopil pohled zpět ke stránkám knihy.
„Nic.“
„Proč mi to nechceš říct?!“ vybuchl Sirius. „Musel udělat něco hrozného; Harry, já nejsem slepý! Viděl jsem, jak k němu vzhlížíš, jak šíleně ses do něj zamiloval. A teď je to pryč? Prostě jen tak? …Nečekáš, že tomu uvěřím, že ne?“
„Neudělal mi nic.“
„Lžeš,“ oznámil Sirius. „No tak, Harry. Mně přece můžeš říct všechno. Nechápu tě…“
Harry si povzdechl. „Siriusi, prosím. Nechci o tom mluvit.“
„Proč?“ Bleděmodré panenky ho pronikavě studovaly. A pak se za jeho čelem vylíhla děsivá, děsivá myšlenka. Sirius se omráčeně zvrátil v křesle.
„To ne,“ vydechl.
Harry se po něm zmateně podíval, tázavě zdvihl obočí.
„On… on tě…?!“ zachrčel Sirius. Vyskočil na nohy, začal zběsile rázovat pokojem. „No samozřejmě, jsem takový idiot! Věděl, že ho miluješ. Tak proč by si nevzal všechno, lidi jako on nikdy nepochopí, že láska může být i čistá, nikdy nebral ohledy na druhé…!“
„Myslím, že ti vůbec nerozumím,“ zamumlal Harry.
Sirius do něj zabodl planoucí pohled.
„Proč jsi mi to neřekl hned?! Pomohl bych ti! Já… promiň. Sakra. Je pochopitelné, že o tom nechceš mluvit. Ale to je v pořádku, Harry, to zvládneš. Bude to dobrý, spolu to nějak překonáme…“
Harry udělal bezmocné gesto. O čem to mluvíš?!
„Znásilnil tě,“ zašeptal Sirius.
Harrymu šokovaně klesla brada.
„A já ho teď zabiju,“ dodal Sirius chraptivě, Harry několikrát naprázdno pohnul ústy, ale to už Sirius vyletěl ze dveří.
Severus stál před vchodovými dveřmi svého bytu, průhledné kouzlem mu poskytovaly obraz Blacka. Zběsilého Blacka.
„Otevři, ty parchante! Vím, že tam jsi! Otevři nebo ty dveře vyrazím!“
Řekl mu to. Harry mu řekl o mé zradě.
Velmi dobře. Jsem rád, že na tu bolest není sám.
Severus položil dlaň na kliku a otevřel.
„Crucio!“ zaječel Black.
Severus na něj zůstal hledět. Black zmateně mrknul. Znovu švihnul hůlkou.
„Crucio!“ Nic. „Crucio! Crucio! Crucio…“
Nic se nedělo, trýzeň nepřicházela. Severus na něj hleděl a vlastně jediné, co cítil, byla lítost. Crucio v sobotu podvečer by nemuselo být zlé.
Black to marně zařval ještě několikrát, a potom, zcela absurdně, zatřásl svou hůlkou.
„Asi je rozbitá,“ řekl Severus. A zavřel.
Portrét se odklonil, kroky, Sirius vstoupil do místnosti. Zůstal stát před Harryho křeslem.
„Harry,“ zasípěl. „Prosím. Prosím. Řekni, že jsi na mě seslal Rigor cantatis.“ Skoro škemral, v obličeji popelavě šedý.
„Jo,“ řekl Harry.
Sirius se s hlasitým výdechem zhroutil do druhého křesla.
„Merline. Harry! Málem jsem dostal infarkt! Tohle mi už nedělej.“
„Promiň. Ale nevypadal jsi, že máš čas, abych ti mohl vysvětlit, že tamto je absolutní hovadina,“ zamumlal Harry.
„Chceš říct…?“
„Že nikdy neudělal nic, co bych sám nechtěl,“ dořekl Harry pevně.
A Siriusův obličej získal nazelenalý odstín.
„Prosím tě, že to neznamená, že ty… a on… dobrovolně…?“ zaprosil.
„Znamená to, že ať už mezi mnou a ním došlo a nedošlo k čemukoliv, je to jen má a jeho věc.“
Sirius polkl. Stroze kývl.
„Máš pravdu. Promiň. Pořád tě vidím jako kluka a ty přitom… jsi dospělý. Omlouvám se, Harry. Slibuju, že na to budu myslet.“
„Děkuju,“ přitakal Harry vážně.
Sirius se zhluboka nadechl.
„A kromě toho jsi taky ten zatraceně nejsilnější kouzelník, jakého jsem kdy potkal. Rigor cantatis zmrazí tak tři kouzla. Slyšel jsem o jednom případu, kdy takhle někoho zmrazili na sedm kouzel. Chceš něco vidět?“
Harry pokrčil rameny. Sirius namířil svou hůlkou na polštář, položený na pohovce naproti nim.
„Accio!“ Polštář se ani nepohnul. Sirius na Harryho významně pohlédl. „Dvacet osm,“ řekl. „Accio! Dvacet devět. Accio! Třicet. Accio!“
Harry nevěřícně pootevřel ústa. Třicet kouzel?! Stínovou magií?
„Finite,“ hlesl. Současně se Siriusovým dvaatřicátým Acciem. Bachratý polštář proletěl vzduchem, rozplácl se Siriusovi na prsou. I všechny ostatní polštáře. I pohovka.
„Proč to udělal?“ ozval se zmateně Remus na prahu.
Harry se vzpamatoval.
„Dlouhý příběh,“ zamumlal, zatímco levitoval těžký kus nábytku pryč ze Siriusova těla. „Není ti nic?!“
„Úplně v pohodě,“ zasípěl Sirius. „To vůbec nebolelo.“
Remus ho vyhrabával z polštářů, kouzly kontroloval kosti v těle.
„Nic zlomeného, sláva Merlinovi. Proč jsi to udělal?“
Sirius trhnul rameny, lehce otřesený.
„Jen tak.“
„Lítáš hradem jako vzteklé koště, házíš po sobě gaučem; jeden by skoro čekal, že k tomu budeš mít nějaký důvod.“
Sirius našpulil ústa. „Vůbec žádný.“
„Proč mám pocit, že v tomhle hradě není nikdo normální?“ zabručel Remus, odeslal polštáře na jejich místo, chtěl se posadit. Zaváhal.
„Můžu?“ mrknul po Siriusovi.
Sirius lakonicky kývl. „Posluž si.“
Remus se trochu nejistě usadil na pohovce.
„Kdybys v tom chtěl pokračovat, stačí říct. Sednu si jinam.“
„V pořádku,“ ujistil ho Sirius. „Dám ti vědět.“
Harry nad nimi potřásl hlavou. Skoro se usmál.
„Ah, Harry, skoro jsem zapomněl, proč jsem přišel,“ stočil k němu Remus svou zjizvenou tvář, laskavou úsměvem. „Netuším, proč jsem si na to vzpomněl právě dneska, ale nevadí. Myslím, že by tě to mohlo potěšit.“ Namířil hůlkou do krbu, na plápolající oheň. „Tohle mě naučila tvá matka. Byla vážně v přeměňování úžasná, mám dokonce pocit, že tohle kouzlo sama vymyslela. Ukazovala ti ho, už když ses narodil. Moc se ti líbilo.“
Remus se soustředěně zachmuřil, zamumlal inkantaci, roztančil hůlku. Z krbu vylétla sprška jisker a změnila se, přetransformovala, místností se vznášel roj motýlků, étericky křehkých třepotálků, duhově různobarevní mihotavě zářili, poletovali vzduchem, jiskřivě tančili…
… „Nehýbej se. Nesmíš se pohnout. Rozumíš? Harry, je to velice důležité. Ani – hnout.“…
„Harry? Je ti něco?“
Harry se zvedl, proběhl pokojem do koupelny. Zabouchl těsně předtím, než se rozbrečel.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Poplach. Řád svolával členy. Severus okamžitě opustil lůžko, oblékl se pomocí kouzel. Lily ho prudce objala.
„Buď opatrný,“ špitla.
Políbil ji do vlasů.
„Vrátím se,“ slíbil. Krbem se přemístil na Grimmauldovo náměstí. Místnost, kde se scházeli, byla téměř plná. Albus, Draco, Minerva, Weasleyovi, Pastorek, Kopál, Black. Harry.
Severus se usadil po Albusově boku.
„Co se stalo?“
„Nymfadora je pryč. Unesli ji Smrtijedi,“ oznámil Albus stručně, do dveří vrazil Lupin, tvář bledou jako stěna.
„Našel jsem je,“ vydechl. „Drží ji na nějakém panství, je to opředené černou magií kolem dokola, ale je tam, viděl jsem ji. Je živá.“
Pokojem to vzrušeně zašumělo.
„Past,“ řekl Severus.
Oči všech přítomných se k němu stočily, většinou plné pohoršeného vzteku. A jedny lhostejné.
„Slečna Tonksová nemá žádné informace důležité pro Temného pána. Nemají důvod držet ji naživu,“ oznámil Severus. „Je to past.“
„Je živá!“ zavrčel Lupin, vlkodlačí povaha mu chvatně prostoupila rysy.
„Mrtvou by nikdo zachraňovat nešel,“ opáčil Severus suše.
Vlna odsuzujícího nesouhlasu, Albus zvedl ruku, kouzelníci ztichli.
„Souhlasím se Severusem,“ řekl Albus prostě. „Je to past. Proto budeme postupovat obzvláště opatrně…“
„Opatrně?! Co když ji mučí?! Necháme ji tam zemřít?“ vykřikl Lupin.
„Ne,“ řekl Albus pevně. „Zemřít ji nenecháme. Je nás málo. Ale naše největší síla vždy spočívala v naší soudržnosti. Nymfadora je jednou z nás. Jdeme pro ni, Remusi, samozřejmě, že ano.“
„Hned?“ zadoufal Lupin. Tentokrát to byl Black, kdo dodával odvahu příteli, dlaň na rameni, konejšivý stisk.
„Hned,“ přitakal Albus. „Přemístíme se v bezpečné vzdálenosti od místa. A ty mi, Remusi, slíbíš, že mi ponecháš dostatek času na prozkoumání situace,“ upřel na něj pronikavý pohled.
Lupin trhaně kývl. Albus měl i jeho bezmeznou důvěru.
„Kolik Smrtijedů jsi napočítal?“
„Patnáct. Ale ta černá magie kolem mě plete, může jich být víc.“
„Dobře. Pastorku, kolika ze svých mužů důvěřuješ natolik, aby se k nám připojili?“
„Sedmi,“ odvětil bystrozor bez zaváhání. „Hned je povolám.“
„To nás bude dvacet. Dobré,“ kývl Albus. Vstal. „Pokud jste připraveni, navrhoval bych nemarnit čas.“
Zvedli se i ostatní, Severus také.
I Potter. A do toho vzrušeného šepotu a šelestění hábitů řekl dvě prostá, obyčejná slůvka.
„On ne.“
Nikdo neprotestoval. Albus mlčel. Odešli, přemístili se krbem v naprostém tichu.
Severus stál v opuštěné místnosti, nehybný.
Ortel padl.
Ztratil Harryho lásku. A jeho důvěru.
Ano, je to velmi moudrý muž, protáhl vnitřní hlásek spokojeně. Tak nakonec i on pochopil, že zrádce vždy zůstane zrádcem.
Severus se přemístil krbem do bradavické ošetřovny, probudil Poppy.
„Měla by ses připravit. Zřejmě tě budou potřebovat.“
Stará žena na něj pohlédla, v očích podivné pochopení; děsivé pochopení.
„Ach, Severusi…“ natáhla se po něm.
Severus ji minul. Vyšel ze dveří, kráčel hradem.
Zbytečný.
A uvědomil si, že nechce do sklepení. Nechtěl vidět nikoho. Nechtěl s nikým mluvit.
Zbytečný.
Nechtěl ani Lily.
Hlavním vestibulem se rozléhaly jeho kroky, lehkost neslyšné chůze polknul čas, nohy ve stařeckém tempu nesly zlomeného muže. Vyšel ven, noc byla hutná a černá. Severus šel. Někam. Kamkoliv. Mráz se mu zahryzl do těla; ani to nevnímal. Kráčel v šeru prosvíceném několika málo bradavickými světly, znal pozemky zpaměti, zetlelé listí šustilo.
Došel k hranicím.
Překročit je? Zemřít? Vím, že by mne našel, brzy, ach, velmi brzy…
…Směl bych?
Ne, vydechl zdrceně. I když mě nechceš. I když mne nevidíš. Myslím, že bys to neunesl.
Ale ta představa byla pro mysl příjemně konejšivá.
Severus stál v hluboké temnotě, velký a černý a zbytečný.
Naginimu to nevadilo. Ve tmě viděl skvěle.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář