Jdi na obsah Jdi na menu
 

25. Téměř
Harry mu odebral z rukou šálek s čajem, odložil ho na stolek. Vypáčil ze Snapeových prstů lahvičku s antisérem, poslepu hmátl za sebe, položil ji. Netrefil se, s tlumeným zaduněním padla na zem, odkutálela se pryč. Z toho zvuku málem vyletěl z kůže.
Nemohl dýchat. Stres svíral hruď, krev chvátala tepnami klokotavě šílená. Působí to, působí to, působí…
Vzal mu noviny, jen tak je odhodil stranou. A pak, pak – pak už udělal ten poslední krok, až ke křeslu, a ještě dál, obkročmo usedl na Snapeův klín, nejistě, váhavě; působí to?! Snapeovy prsty ho rázem sevřely kolem pasu do kleští, drtivý stisk. Profesor znovu chrčivě vydechl, hrudník obepnutý černou vestou se prudce zvedal, nahoru a dolů, slabounká kůže na hrdle se třepotavě chvěla, tam, kde se krční tepnou valil zdivočelý proud. Harry se tomu sevření nevzepřel. Měl málo času.
Nápoj touhy byl jeden z nejsilnějších omamných afrodisiak; pokud jste ho vmíchali zvolna, přidávali postupně po kapkách, jeho účinky nastupovaly pomalu, vydržely dlouho. Nebo jste ho mohli nalít všechen najednou. Pak působil krátce. Ovšem se zničující silou.
Harry natáhl ruce, všemi prsty se dotkl Snapeovy tváře, měkce, něžně stekl bříšky prstů po jejích výrazných rysech. Přitiskl se celou plochou dlaně a uhranutě vstřebával chladnou hladkost jeho kůže, zašimrání obočí i řas. Ještě stále se nedokázal ani nadechnout, ale kyslík je tak přeceňovaný; Harry sklouzl prsty k jeho rtům. Jak – delikátně – jemné. Jak úžasně, neodolatelně svůdné, když je Snape bezmocně pootevřel! Harry omráčeně zvedl pohled, poprvé se odvážil podívat přímo do Snapeových očí – jejich dokonalá čerň byla zastřená vášní. Hořely. Neskutečné! Z toho obrazu se mu zatočila hlava, Harry se zajíknul. Už nebyla cesta zpátky. Chtěl to. Shoř si, zítřku, nebo si mě nevšímej! Všechno je mi jedno…
Prudce se sklonil, políbil ho. Sevřel jeho spodní ret do svých, vsál ho do úst, ukradl a spolkl všechnu jeho chuť. Snapeovy prsty, hákovitě zaklesnuté do těla, na okamžik zesílily stisk. Jako by se snažil Harryho přepůlit. A potom povolily. Sklouzly mu po bocích, přitiskly se k jeho bedrům. Taková – slast…! Harry se přimknul blíž, těsně, na doraz, vjel levačkou do černých vlasů. Protekly prsty, hebké, sevřel je do pěsti; druhou rukou se přesunul po Snapeově tváři, přes hranu brady, na hrdlo a na zátylek, hladově se dotýkal každičkého kousku odhalené kůže, prsty vnikl pod límeček košile; víc! Chci víc… Snape horce vydechl a ten palčivý žár Harryho srazil na kolena. Definitivně se vzdal příčetnosti. Pustil jeho spodní ret, dravě uchopil ten vrchní, polaskal ho jazykem, a cosi vlhkého mu vyšlo v ústrety. Z Harryho se vydral sten, naklonil hlavu do strany, otevřel ústa dokořán. A s žádostivou vděčností přijal Snapeův jazyk, když do něj pronikl. Ta chuť! Ten pocit! To absolutní, dokonalé propojení, když se měkké a mokré propletly, ovinuly jeden kolem druhého, ta drásavá rozkoš rozežírající vnitřnosti! Snapeovy úzké chladné rty se kamenně přitiskly k Harryho, drtily se navzájem ve sžíravé potřebě být si co nejblíže, prolnout, víc, vícvícvíc! Profesorovo srdce zběsile tlouklo do Harryho žeber a jeho vlastní srdce mu odpovídalo svými burácivými tamtamy, vířily v entuziastickém vytržení. Snapeův jazyk hluboko v ústech, sám se prodíral dál a hloub, pozřít a být pozřen, v naprosté harmonii souladu, tohle bylo tak dobré! Jako stát se součástí něčeho většího, něčeho… něčeho perfektního! Harry ho divoce líbal, a při tom v něm něco umíralo. A něco jiného se rodilo.
Takže asi bylo v pořádku, že ze všeho nejvíc se mu chtělo brečet.
Jako posedlý se probíral černými vlasy, namotával se do nich a znovu je propouštěl, nechal hebce proklouznout mezi prsty, druhou dlaní horečnatě laskal chvějící se hrdlo. V zápalu utrhnul vrchní knoflíčky od Snapeovy košile a prodral se níž, uchváceně dotkl vystouplé klíční kosti. V zádech tlak jeho dlaní, velké a silné se k němu tiskly, objímaly ho; Harry se zalykal. V duševní extázi. Severus. Severus!
Můj.
Potom Snapeův polibek zpomalil, zaváhal. Profesor trhnul hlavou. Nápoj vyprchával. Ještě ne! Harry ho zoufale chytil, v amoku přitisknutý, že se dotýkali i zuby, nesmlouvavě osudu vyrval poslední vteřinu ve Snapeových ústech.
A pak ho pustil, vytrhnul se ze sevření, smýkl sebou pryč. Srdce tlouklo až v krku. Sledoval ho, několik kroků od křesla, mimo dosah.
Snape ještě chvíli držel ruce ve vzduchu, jak předtím svíral Harryho boky. A nechal je klesnout, mrtvě padly do klína. Zavřel ústa. Oči.
Harry polkl.
„Teď půjdu na trénink,“ řekl, hlas mu zněl chraptivě a nějak cize, „vrátím se asi za hodinu. Pak na mě můžete ječet.“
Snape neřekl nic. Dost možná zkameněl.
Harry se otočil, toporně vyrazil k chodbě, nohy ho ještě neposlouchaly, kolena podivně rosolovitá. Vzal svůj Kulový blesk.
„Jak dlouho jste to plánoval?“ ozvalo se z obývacího pokoje, Snapeův tón byl naprosto prázdný.
„Asi tak tři dny,“ hlesl Harry. Sevřel koště pevněji, najednou se potřeboval něčeho držet.
Snape pronesl zvolna a pustě: „Výtečná nitrobrana.“
Harry otevřel dveře, utekl pryč.
  
desire.jpg 
 
Severus zíral do prázdna. Šálek s čajem si jen tak bezelstně stál na kraji stolku a pomalu vychládal.
Stínovou magií ho uchopil, mrštil s ním proti zdi. Rozlétl se v mraku porcelánové tříšti, v gejzíru nazlátlých kapek.
Reparo, a rozbité úlomky se opět spojily, zacelily v bezchybné úplnosti, tekutina poslušně vklouzla zpět.
Mrsk s ním proti zdi!
Reparo.
A znovu.
Bylo to zvláštně uklidňující.
 
„Tohle byl děsnej trénink,“ ulevil si kdosi přidušeně.
„Pardon,“ zamumlal Harry po dvaatřicáté.
„Fakticky jsi v pohodě?“ naklonil se k němu Ron ustaraně.
„Jo. Blbě jsem spal.“
„Hm.“ Pihovatý Nebelvír přetáhl přes hlavu pletený svetr, srovnal ho u pasu. Zvedl svoje koště, hromádku oblečení. Zaváhal. „Mám teď schůzku s Mionou. V Komnatě nejvyšší potřeby,“ ztlumil hlas na minimum, zrozpačitěl. „Pojď se mnou, Harry. Jo? Mioně to nebude vadit,“ rozhodl se ve vteřině.
Harry potřásl hlavou. Uměl si představit, co za „nejvyšší potřebu“ hodlají řešit.
„To je dobrý. Jen jdi.“
Ron vypadal, že se mu docela ulevilo. Harry se musel v duchu pousmát.
„Ale fakt jsi v pohodě?“ ujistil se Ron naposled.
„Jsem. Už běž.“
„Uvidíme se pak!“ zahlaholil Ron, vyrazil z šatny jako namydlený blesk. Ostatní se trousili s mnohem menším nadšením, dnešní trénink byl vážně pěkně na levačku. Harry hrál jako náměsíčný, pořád se všem motal do cesty.
„Ahoj,“ broukl někdo, dveře cvakly. Harry osaměl.
Seděl na lavičce, hlavu sklopenou. Cítil se vyčerpaný. Ne, to nebylo ono… Zděšeně šokovaný. Vyhořelý. Omámený. Nadšený. Sakra, všechno dohromady; byl to příšerný pocit!
Promnul si obličej, v tom pohybu zůstal, tvář v dlaních. Udělal jsem to. Ježíši, já to vážně udělal…!
Klapnutí dveří, kroky.
„Hrál jsi otřesně. …Takže sázím, že jsi lektvar už použil,“ řekl Draco Malfoy.
Harry k němu zvedl pohled. A najednou, najednou na ten pocit nedokázal být sám. Nedal se unést.
„Políbil jsem Snapea,“ vydechl křečovitě.
Ve Zmijozelově výrazu se nepohnul ani sval. Naprosté bezvětří.
„Cože jsi?“ zeptal se Draco klidně.
„Dal jsem ten lektvar Snapeovi. Políbil jsem Snapea.“
„Cože jsi?“
„…Jsi hluchej?“
Cože jsi?!“ zaječel Draco. „Ty jsi magor! Ty jsi ten největší idiot, co kdy po téhle planetě chodil! Jsi král všech kreténů! Proč jenom neznám víc nadávek, všechny bych je použil a pořád by to bylo málo! Ty jsi tak naprosto neskutečný imbecil, že ti není rovno! Udělej nám prosím tě laskavost a zabij se sám! Ne, tohle nemůže být pravda…“
Harry na něj oněměle civěl. Draco běsnil, až mu na tvářích vyskákaly rudé fleky. Zuřivě pochodoval místností, dál už jen nesrozumitelně mumlal. Zřejmě dělal inventuru hanlivých výrazů.
„Jo. Máš pravdu,“ řekl Harry tupě. Souhlasil. I s tím, co neslyšel. Já jsem ale takovej – idiot! Zabořil obličej do dlaní. „On mě zabije!“
„A já mu moc rád pomůžu,“ zaprskal Draco. „Proč mi to při všech svatých nedošlo?! Jsem neuvěřitelný pitomec, tohle bylo tak jasné, kdo jiný má na téhle škole dost rozumu, aby tě odmítal?! A já ti ještě pomůžu! Severus zabije nejdřív mě! Panebože, Pottere! Copak ty vůbec nikdy nepřemýšlíš?!“
„Co udělá, Draco?“ hlesl Harry zoufale. „Ty ho znáš líp, jak moc bude zuřit?!“
Draco se zastavil.
„Tobě to nedochází. Viď? Ty to nechápeš. Vůbec nemáš tušení, co jsi provedl.“
„Podělal jsem to,“ řekl Harry. „Kolosálně.“
Draco posměšně potřásl hlavou. „Blbče.“ Jednu ruku vrazil do vlasů, rozcuchal se. Sklouzl dlaní přes obličej. Na chvilku tak setrval, a potom zhluboka vydechl, spustil ruku dolů. Podíval se na Harryho. „Copak to nevidíš? Nikdo by ho neotrávil. Nikdo. Kromě Brumbála neexistuje jediný člověk, který by Severuse dokázal otrávit. …Jenom ty. A víš proč? On ti věřil!“
Harry zděšeně zamrkal. To mi vůbec…
„Do hajzlu.“
„Jo,“ kývl Draco pochmurně. „Tak to je přesné.“
Harry vyletěl na nohy, už nedokázal sedět, vyrazil k protější stěně, otočka a zpátky; ve zběsilých kruzích kmital šatnou, sakra, sakra. Sakra!
„Mám velikou chuť tě praštit,“ oznámil Draco procítěně.
„Udělej to. Prosím.“
„Nechám to Severusovi,“ ujistil ho Draco. „Má právo na první ránu.“
Vykročil, přidal se k Harryho pochodování, rázovali společně šatnou, míjeli se.
„Co mám dělat, Draco?!“ zoufal si Harry. „Bude na mě ječet. Bude mě nenávidět. Vyhodí mě! Nebo hůř… Neřekne vůbec nic!“
„Neruš,“ zavrčel Draco, „přemýšlím.“
Harry se zastavil. „Nevrátím se tam.“
Draco se zapíchl na místě, namířil k němu rozlícený ukazováček. „Kdybych tě tam měl odnést v zubech, ty se tam vrátíš!“
„Nechápeš to,“ zavrtěl Harry omráčeně hlavou, „podvedl jsem ho. Já ho zklamal.“
„A ty že jsi Nebelvír?“ zasyčel Draco.
„Nechápeš to! Já ho zklamal!“
„Chápu to naprosto jasně. A možná lépe než ty. Chceš utéct? Dobře, tamhle jsou dveře, běž. Ale nejdřív, nejdřív mi, Pottere, odpověz na jednu otázku. Stojíš o něj? Nebo tohle všechno byl jen nesmyslný záchvat tvého imbecilního sobectví mít všechno, co si zamaneš?“
„Jak to sakra myslíš?!“
„Jednoduše. Stojíš o Severuse? A je mi jedno, v jakém smyslu. O jeho přátelství. O jeho důvěru. Stojíš o něj?“
Harry bezmocně rozpažil. „Jo! Sakra…“
„Tak mu to dokaž. Jdi tam a přijmi trest, ať bude jakýkoliv.“
„To nejde, nedokážu…“
„Fajn,“ přerušil ho Draco, „tam jsou dveře. Utíkej.“
„Neodpustí mi!“
„Ano, to je možné. Ale když se k němu vrátíš pro svůj trest, bude aspoň vědět, jak moc si ho ceníš.“
Harry zdrceně klesl v ramenou. Když se to položí takhle – tak to udělat musí. Ne?
Ježíš, nedokážu se na něj podívat!
Fajn, zatnul zuby. Tak to teda udělám se zavřenýma očima.
„Doprovodíš mě?“ hlesl.
„To si piš,“ řekl Draco temně.
Vyšli ze šatny spolu, tam se k nim připojily Harryho kruvalské stíny, chodbou zamířili všichni ke schodišti a dál ke sklepení. Harry každým krokem umíral. Hlavu dokonale prázdnou. Duši narvanou strachem.
„Co mu mám proboha říct?!“
Draco máchnutím hůlky zvedl diskrétní bariéru.
„Ponížil jsi ho,“ řekl už téměř normálním hlasem. „Takže být tebou, dám mu najevo, že si ho vážíš. Že ho respektuješ, uznáváš jeho autoritu. A že víš, jak beznadějný jsi idiot.“
„Jo,“ kývl Harry těžce. „Dobře.“
„Ať tě potrestá čímkoliv, ani necekneš. Jasné? Ani sebemenší náznak protestu.“
„Jo.“
„A také žádné vymlouvání, proč jsi to udělal. Ať tě ani nenapadne situaci zlehčovat.“
„Jo.“
„A hlavně, v žádném případě mu neprozraď, že já o tom všem vím! Ne kvůli mně, ale protože by ho to ponížilo dvojnásob, chápeš?“
„Chápu,“ zachrčel Harry. „Dík.“
Zbytek cesty ušli mlčky. Zastavili u prahu Snapeova bytu. Draco se k Harrymu otočil, sklouzl po něm přimhouřeným pohledem. Upravil mu dres, srovnal záhyby, seslal Purus lavare.
„Tak padej. …Počkej,“ zarazil se. Naklonil hlavu do strany. „…Jaké to bylo?“
Harry otevřel ústa. A pak je zase zavřel.
Taková slova nejsou.
 
V obývacím pokoji nikdo nebyl. Harry si uvědomil, že ve zpocené dlani ještě stále drží koště, bezmyšlenkovitě ho odeslal do chodby. Snape tu není? Kam šel? Za Brumbálem? Ne, hloupost. Svoje problémy si vždycky řeší sám. A přesně to jsem. Jeden velkej, zatracenej, nekonečnej problém…  
Harry vykročil k pracovně, srdce se mu bázlivě choulilo mezi žebry, skoro ani nedutalo. V tom zaslechl nějaký zvuk, nesl se z laboratoře; takže tam je. Co vaří? Něco pro mě, na oplátku…?
Harrymu vyschlo v krku. Dojít ke dveřím Snapeovy soukromé laboratoře byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy musel udělat. Připadalo mu to tak.
Tichounce zaklepal. Povedlo se mu to už na třetí pokus, když předtím dvakrát zvedl ruku a znovu ji zbaběle spustil.
„Pojď dál,“ ozvalo se úsečně.
Harry svolal na pomoc nebe i peklo, otevřel. Profesor stál u stolu, chvatnými pohyby cosi krájel, v kotlíku to bublavě vřelo. Metlička v něm míchala sama, vedená kouzlem. Stejně tak hmoždíř drtil sám; Snape zřejmě spěchal. Proč?
„Pane,“ zachraptěl Harry. Dál se nedostal.
„Ticho,“ utnul ho Snape příkře. Přemístil nakrájenou směs do kotlíku, sledoval, jak přilétla dóza, odkápla několik průhledných slz, Snape si cosi mumlal, zřejmě počítal. Ruším, došlo Harrymu. Potichu se otočil, chtěl odejít.
„Zůstaň tu.“
A tak zůstal. Němý a nehybný, na prahu. Díval se. Snape pracoval v perfektní koordinovanosti pohybů, místností vládl organizovaný shon, kdo ví, jak dokázal udržet pozornost na třech místech najednou. Měl zachmuřeně soustředěný výraz. Také v něm bylo cosi tvrdého. Hněv? Smíchával uschlé lístky s šedavým práškem, promnul je v dlaních. Ani bych nedokázal spočítat, kolikrát mě tyhle ruce objaly. Pohladily. Kolikrát se na mě jeho černé oči usmály?
Můj Bože.
Já ho nemůžu ztratit.
Je mi úplně jedno, jak mě potrestá. Vůbec na tom nezáleží! Všechno přijmu. Jestli mě vyhodí, půjdu. A každý den se budu vracet a prosit, aby mi odpustil. Co jsem si myslel?!
Udělám cokoliv. Klidně budu sám! Ale odmítám být… bez něj.
Snape mávnutím hůlky přemístil hotový lektvar do prázdné lahvičky, ochladil kouzlem. Vykročil ke dveřím, Harry mu rychle ustoupil z cesty. Snape ho nesmlouvavě chytil za paži.
„Půjdeš se mnou.“
Harry šel. Jestli má příštích padesát let strávit v Zapovězeném lese, jestli má vypít všechny lektvary Nejčernější noci, udělá to. A ani pípnutí.
„Ošetřovna, Bradavice.“
Vstoupili do krbu, zelenavý vír, vyšli na rohož.
„Stůj tady.“
Harry opět poslušně zkameněl v půli kroku, Snape chvátal dál. Madam Pomfreyová k nim vzhlédla od jednoho z lůžek, kdosi tam ležel.
„Přišla jsi na něco?“ zeptal se jí Snape stejně úsečně.
Lékouzelnice potřásla hlavou, ustarané hluboké vrásky brázdily tvář.
„Nic. Nevím, co mu je. Nedokážu to diagnostikovat. Vše se zdá v pořádku. Jen prostě… umírá.“
Kdo? Vyplašil se Harry. Trochu ukročil, aby přes ně viděl, povytáhl se.
„Musí to být nějaká kletba. Ale jaká? Jaká, Severusi?!“
„Vyzkoušíme toto. Je to ten nejradikálnější magiabsorbent, jaký jsem schopen narychlo uvařit.“
Kdo je to?! Harry se zvedl na špičky. A bezděčně uskočil. Šokovaný.
Pár kroků od něj na nemocničním lůžku umíral Igor Karkarov.
„Co se mu stalo?! Kdy?!“ vyjekl.
„Ráno ho našli v bezvědomí v jeho pokoji,“ řekl Snape, aniž by se k němu otočil. Roztančil hůlku, vkouzlil svůj lektvar do Karkarovova nehybného těla. „A antisérum, Poppy? Již dorazilo?“
Lékouzelnice zavrtěla hlavou. A jako by to přivolali, na vzdálené okno zaklepala zobákem velká sněžná sova.
„Sláva Merlinovi,“ vydechla madam Pomfreyová, odběhla zásilku převzít.
„Ale co se mu stalo? Pane, prosím!“ zašeptal Harry.
Snape se k němu obrátil.
„Postihla ho kletba. Velmi silná kletba.“
„Ale jaká? Kdo?!“
Snape pomalu zavrtěl hlavou. „Nelze ji identifikovat.“
Harry zavřel oči.
„Dneska v noci?“ zašeptal.
„Ano.“
Harry se na něj podíval. Nekonečně zoufalý.
„To já,“ zasípěl. Rozklepal se. „Určitě. Stínovou magií. Proklel jsem ho!“
A Snape naprosto klidně odvětil: „Pravděpodobně.“
Bože! Nevěděl jsem…!“
„Já vím.“
„Co mám udělat? Jak to mám zvrátit?! Prosím, pane!“
Snape pokrčil rameny. „Můžeš se pokusit si stejně intenzivně přát, aby se uzdravil.“
„Dobře, ano, rozumím… Bude to stačit?!“
„Netuším. Kde nejsou inkantace, těžko se hledá protikouzlo; proto je stínová magie tak mocná.“
„Zkusím to,“ zachroptěl Harry, protáhl se kolem něj, doběhl k lůžku. Chytil Karkarova za ruku, byla podivně suchá, studená. Bez života. Harry stiskl víčka, úporně se soustředil.
Nechci, abyste umřel. Udělal jste zlé věci, ale nejste zlý člověk. Nechci, abyste umřel. Jste Snapeův přítel, má vás rád. Možná vás miluje. Nechci, abyste umřel!
Ošetřovnou zazněly trylky monitorujícího kouzla.
„Merline!“ vyjekla madam Pomfreyová. Rozběhla se k nim.
Ne, Bože, ne, zasténal Harry zoufale, na rameni ucítil ruku, Snape ho odtáhl pryč.
„Bolí mě… hlava… jako střep,“ kdosi zachrčel, Karkarov?! Harry vytřeštil oči, po zádech mu ledově stékal pot. Karkarov mrkal, zpomaleně se rozhlížel.
„Kde to… jsem…?“
„Zdá se, že antisérum již nebude třeba, Poppy. Můj magiabsorbent zabral.“
„Ano, ano,“ kývala lékouzelnice nadšeně, její hůlka tančila nad ležícím tělem, „ach, Severusi. Báječné. Báječné!“
„Pane,“ promluvil Harry ke Karkarovovi, Snapeova dlaň na rameni ho v mžiku sevřela, Harry zmateně zmlknul. Ale přece jim to musí říct. To on to způsobil!
„Stavím se tu ještě později,“ řekl Snape, popadl Harryho, odvlekl ke krbu, vhodil letax.
 
Potter zůstal stát vprostřed obývacího pokoje, kde ho Severus pustil. Hlavu sklopenou, pěsti zatnuté. Ramena se mu drobně chvěla.
Nitrobrána němá, jako královna ticha; němá němých.
Severus zhasl světla, ztlumil oheň v krbu. Pokoj padl do hlubokého šera.
„Klekni si.“
Potter poslechl okamžitě.
Severus došel k němu, poklekl za ním. Přitáhl si mladíka mezi kolena, opřel si ho zády o prsa. Do pravé ruky uchopil Potterovu pravičku, do levé tu druhou, propletl jim prsty. Jeho i své paže ovinul kolem Potterova hrudníku, přitiskl si ho blíž. Pevně sevřel. A Potter za celou dobu nezaprotestoval ani nejmenším náznakem, bezvládně odevzdaný na něm spočíval; hlavu sehnutou, až se bradou dotýkal hrudi.
„Držím tě,“ řekl Severus. „Nyní mluv.“
Potter se sípavě nadechl.
„Omlouvám se,“ zašeptal křečovitě. Hlas se mu zatřásl. „Tolik se vám omlouvám, pane! Udělal jsem strašnou věc, vlastně dvě, panebože… Nechtěl jsem vás urazit. Nepřemýšlel jsem. Nechtěl jsem ho zabít! Jenom jsem chtěl, aby šel pryč, nic víc, přísahám! A vás… Vím, co jsem provedl. Hrozně jsem vás urazil. Podvedl. Nerespektoval jsem vaše rozhodnutí, že mě nechcete. Je to hnusný, co jsem vám udělal. A sobecký. Je mi tak hanba. Ale já si vás vážím, pane! Jestli chcete, abych se odstěhoval, udělám to. A všechen čas prosedím u vašich dveří, dokud mi neodpustíte, a jestli mi tohle taky zakážete, poslechnu vás. Potrestejte mě, jak chcete, udělám to. Strašně mě to mrzí!“
Potter zajíkavě zmlknul, zuby nehty odolával pláči. V prstech drtil ty Severusovy, tiskl ho k sobě s úpornou naléhavostí. Jako se děcko drží mámy, když musí poprvé odejít a nechce, mami, že nemusím?!
„Vezmeme to popořadě, Harry,“ řekl Severus. „Igor Karkarov…“
„Já ho nechtěl zabít!“ vyjekl Potter naříkavě. „Je mi příšerně, nic mi neudělal, neměl jsem právo…!“
„Jistěže jsi měl právo,“ vstoupil mu Severus klidně do řeči. „Vnikl na tvé území. Bránil ses.“
Potter k němu šokovaně obrátil tvář. Zelené oči tak blízko, tak ohromné a tak vyhaslé.
„Málem jsem ho zabil.“
„Ano,“ kývl Severus.
„Ale co kdyby umřel?!“
„To by zřejmě byl mrtvý.“
„Jenže…! Já… Zbláznil bych se.“
„Ne,“ zamítl Severus. „Naučil bych tě s tím žít. To ale není věc, o které jsem chtěl mluvit. Harry, žádám od tebe slib. Ten nejdůležitější slib, jaký jsi kdy složil. Takový, který nesmíš nikdy porušit.“
„…Jaký?“
„Nikdy, za žádných okolností, a nikomu – tohle nesmíš prozradit. Ani svým přátelům. Ani řediteli. Nikomu. Nikdy. Přísahej.“
„Ale to…!“
„Přísahej! Harry, ty nemáš představu, co by se stalo. Kdyby se někdy veřejnost dozvěděla, že jsi schopen zabít na dálku, pouhou myšlenkou, že dokážeš seslat nerozpoznatelnou kletbu… Vše by se změnilo. Chceš, aby se tě tvoji přátelé báli? Chceš číst v novinách, že včera kdesi kdosi zemřel, nezpůsobil to náhodou Potter? To bys neunesl. Nesmíš to nikomu říct. Přísahej, Harry.“
Potter na něj zděšeně zíral.
„Jenže… Brumbál se to stejně dozví! Vždycky všechno ví. A proč on ne?“
„Protože to říkám.“
„Stejně se to dozví!“
„Bude mít podezření. Které se mi podaří bez větších potíží zmást jinou možností.“
„Jakou? Nechápu.“
„Po prvním pádu Temného pána si Karkarov vykoupil svobodu tím, že vyzradil jména dalších Smrtijedů. Včetně toho mého.“
Cože? Zradil vás?!“
„Což je v naprostém pořádku. Byl jsem Smrtijed. Za druhé, v té době jsem již spolupracoval s Řádem, tudíž mi jeho svědectví nijak výrazně neuškodilo.“
„Ale to je hrozný, jak mohl, vždyť jste… A jak to souvisí s tímhle? Proč? …Ne,“ zarazil se Potter. „To neuděláte. Ne!“
„Přesně to udělám, Harry,“ ujistil ho Severus pevně. „Včera se tu stavil. Byl jsem to já, s kým naposledy mluvil, kdo mu nalil sklenku.“
„To nesmíte! Tohle nedovolím, potrestají vás, Karkarov vás bude nenávidět! Je to moje vina!“
„Ale já se přeci k ničemu nepřiznám. Jen mlhavě nastíním možnost. Ředitel se na mě bude chvíli mračit a Karkarov to přijme jako adekvátní odvetu. Nic se mi nestane.“
„Nedovolím to, ne, nikdy! Já za to můžu!“
„Harry, já ti nedávám na vybranou,“ řekl tvrdě Severus. „Takto to bude a ty to musíš přijmout. Dokaž mi, že jsi dospělý muž a dokážeš nést zodpovědnost za svůj život. Zničit si budoucnost kvůli jediné hloupé chybě, spáchané v nevědomosti, není odvážné ani čestné. Je to jen a pouze tragicky pitomé.“
„Nelíbí se mi to! Tohle není správný!“
„Dost. Teď mlč. Přemýšlej o tom.“
Potter zničeně sklopil hlavu. Zuřivě kousal spodní ret.
„Chápu, co jste říkal,“ hlesl později. „A vím, že máte pravdu. A nechci… nechci, aby se mě lidi báli. To by bylo příšerný. Nechci to. I mě samotného děsí, co jsem udělal. Já vím, že máte pravdu! Jenže…“
„Není žádné jenže. Přísahej, Harry.“
„No tak jo, dobře! Přísahám. Ale jestli vás potrestají nějak…“
„Žádné podmínky! Přísahej.“
Potter sváděl urputný boj s vlastní vůlí.
„Přísahám,“ procedil. „Nikomu to neřeknu.“
Dlužím ti, Merline, vydechl Severus úlevou.
„Dobře,“ řekl. „Děkuji.“
„Já děkuju, pane,“ zamumlal Potter. „Uzdraví se?“
„Ano. Věřím, že ano.“
„Dobře… Omlouvám se vám, že jsem mu ublížil.“
„Slyším a přijímám.“
Potter se o něj už zase opíral, hlavu položenou na jeho rameni, oči měl zavřené.
„Děkuju, pane.“
Propadli se do ticha. A naprostý, nezvučný klid vládl i v Potterově sálu vědomí. Severus vymazal monolit. Ano, to jsem čekal; vysoká kamenná zeď, Potter byl schovaný v úkrytu.
„Tak už to řekněte, pane,“ zaprosil najednou tiše.
„Nepovím nic, dokud ke mně nebudeš upřímný.“
„Jak to myslíte?“ hlesl zmateně. „Řekl jsem vám všechno. Mrzí mě to, opravdu.“
„Lhal jsi mi tři dny, Harry. Chceš mou odpověď? Já chci tvou upřímnost.“
„Ale já pořád… Aha. Jasně. Chápu,“ zamumlal. Jeho srdce v Severusově objetí splašeně zatlouklo. Sevřel mu prsty, silně. A vymazal ochranný val. Myšlenky a emoce v mohutné erupci zavalily sál, strach, zděšení, vina, vděčnost i touha, okouzlení, láska a bolest, tolik protichůdných sil, všechny tak mocné. Severus užasl, že Potter nekmitá místností a neječí.
Vstoupil do víru. Procházel vzpomínky, naslouchal myšlenkám, absorboval pocity.
Potom sál opustil, zhmotnil monolit. Ponořil se do rtuti. Přemýšlel.
„Pane?“ zašeptal Potter zoufale. „Můžete něco říct? Prosím.“
„Přemýšlím.“
„Vím, že jsem vás zklamal…“
Severus pokrčil rameny. „Necítím se zklamaný. Jsem rozhněvaný.“
Nitrobránou zacloumala radost i panika zároveň.
„Hodně rozhněvaný?“ hlesl Potter.
„Použil jsi proti mně mou vlastní zbraň. A jak jsi správně řekl, nerespektoval jsi mé odmítnutí. Zlobím se poměrně dost.“
„Jo. Dobře,“ procedil Potter. Kývnul. „Zasloužím si to.“
„…Ale velmi se mýlíš, pokud si myslíš, že tě nechci. Protože já tě chci, Harry. Chci tě tu u sebe. Chci večer usínat s vědomím, že jsi blízko a v bezpečí. Chci se dívat, jak rosteš a sílíš. Chci naslouchat tvému smíchu a chci být s tebou, když jsi smutný. Chci tě.“
Potter prudce zvrátil hlavu. Vzlykl se zaťatými zuby. Sál vědomí hluboce rezonoval bolestí. Tak jako jsou stovky písní, tisíce druhů lásky, i bolest má nespočet tváří. S touhle prošli vody Jordánu.
„Mrzí mne, že ti to nestačí. A mrzí mne, že ti nejsem schopen dát víc. Ale, Harry, vždyť ty sám vlastně nevíš, co ode mne chceš,“ namítl Severus jemně.
„Chci být s vámi! Chci všechno!“
Severus se k němu sklonil. „Skutečně všechno?“ zašeptal významně. „Co kdyby mně pouhý polibek nestačil? Co kdybych se na tebe vrhnul? Přemýšlel jsi o tom?“
Potter strnul, sál rozechvěl úžas, vzplálo vzrušení, a vyplašeně vyhaslo ve studu a nejistotě.
„Tak vidíš,“ řekl Severus. „Na to jsi rozhodně připravený nebyl. Jak by ses na mě nyní díval? Ustáli bychom to? …Harry, ty vůbec netušíš, kolik síly mne stálo, abych to neudělal.“
„Nenapadlo mě, tohle jsem… Sakra!
„Nápoj touhy, tak, jak jsi mi ho podal, je extrémně silný. S lektvary není radno si zahrávat, Harry. Připravil jsi mi velmi perné chvilky.“
„Bože,“ zasténal Potter, „já se tak omlouvám, pane! Ale v Lexikonu psali, že i když patří mezi omamné lektvary, pod jeho vlivem nikdo nedělá věci, které by neudělal i normálně, tak jsem si myslel…“
„Harry,“ potřásl Severus hlavou, skryl své pobavení, „já fyzické potřeby těla dost opomíjím. S tímto lektvarem by u mne uspěl snad kdokoliv. Ve skrytu duše sice doufám, že Argus Filch ne, ale jistý si nejsem.“
Potter po něm překvapeně mrknul, i přes emocionální rozervanost vyprsknul smíchy.
„Skvělý, tak jsem aspoň přijatelnější než Filch.“
A Severus ho sevřel trochu pevněji.
„Harry, ty jsi naprosto nepřijatelný,“ řekl mírně.
Veselí zmizelo jako dešťová kapka na rozpáleném plechu. Jen to syklo. Nejdřív to s Potterem škublo. Potom se pokusil vytrhnout, nitrobrána bouřila, žal, rozhořčení, vzdor. Severus ho udržel. A pak to Potter vzdal, stejně rychle a náhle, jako předtím zdivočel, mysl zahalil smutek a rezignace jako morový stín.
„Ale proč?“ vydechl. „Váš nezletilý student nebudu vždycky. A že jsem Potter, s tím nic nenadělám, ale kdo je dokonalý?!“
„Nikdo,“ přitakal Severus. „A proč? Před chvílí jsme o tom mluvili. Spěcháš a sám nevíš kam.“
„Copak vám se to nelíbilo? Ani trochu? Nevěřím!“
„Jsi pohledný mladý muž, samozřejmě, že to bylo příjemné. Což na podstatě věcí nic nemění.“
„Příjemný? Tak to teda nebylo, nebylo to příjemný, bylo to fantastický! Nikdy jsem nic lepšího nezažil!“
„Ano, jsem si vědom, jak zoufale málo máš v této oblasti zkušeností. A že veškeré erotické zážitky jsou vinou vílího dechu spojeny se mnou. Harry, když pominu všechny ostatní překážky, ve tvém věku tomu předchází zamilovaná psaníčka, tajné schůzky na věži milenců. A nic z toho ti přeci dát nedokážu.“
„Dopisy?“ zamumlal Potter. Mrknul po něm. „Procházet se s vámi při měsíčku? Teda, pardon, pane, ale tohle mi přijde fakt trapný…“
V Severusovi to zabublalo. Vklouzl mu rukou do vlasů, rozcuchal ho.
„Pořád jsi hrozné štěně.“
„No tak jsem, no!“ zasténal Potter. A zazubil se. „Co s tím mám dělat? Nemůžu si pomoct.“
Zhluboka se nadechl. Odhodlaně na Severuse pohlédl. „Už jste se rozhodl, jak mě potrestáte?“
Severus mu prohrábl vlasy, pomalu stekl dlaní na jeho mladičkou tvář.
„Trest je efektivní, když si provinilec potřebuje promyslet, v čem chyboval a pořádně si to zapamatovat. Ty víš, co jsi udělal špatně. A domnívám se, že to nezapomeneš. …Nechci tě trestat, Harry.“ Nechal ruku klesnout. „Odpouštím ti.“
A konečně – konečně se pokoj rozzářil jasně zeleným světlem; Potter naklonil hlavu do strany, oči se mu zalily vláhou.
„Děkuju vám, pane,“ zašeptal.
Severus mu kývnul.
„A třebaže mne nijak neblaží, že Draco o celé záležitosti ví, na druhou stranu jsem potěšen. Protože jsi ho dnes požádal o pomoc. To jsi udělal velmi správně, Harry.“
„…Ale ne! Říkal, že se to v žádném případě nesmíte dozvědět!“
„A přesně tak se budeme tvářit,“ přitakal Severus vážně.
„Jak? Že vy nevíte, že on ví? …A on bude dělat, že neví vůbec nic. A přitom všichni budou vědět všechno.“
„Vítej ve Zmijozelu,“ mrknul Severus.
Potter se zasmál. Úleva z něj stoupala v hřejivých vlnách. Pustil Severuse, odtáhl se, na kolenou přetočil tváří k němu.
„A co my? Co bude teď?“ zeptal se prostě.
„Zůstanu s tebou a ty se mnou,“ pokrčil Severus rameny.
„Jenže já vás pořád chci políbit. Už nikdy nic podobného neudělám, slibuju, přísahám! Ale… nejsem si jistej, jestli vydržím… nezkusit… Budu se snažit. Opravdu. Jenže mně se to tak hrozně líbilo, takže…“ klesla mu hlava. „Ach jo.“
„Věřím ti, Harry,“ řekl Severus. „Pokud ti to pomůže… Vím s určitostí, že nějaké to klopýtnutí ještě vydržím.“
„…Fakt?!“ vydechl Potter, rozkvetl mu před očima. A prudce se předklonil, vtiskl Severusovi na rty chvatný, pevný polibek. Stáhl se zpět, obezřetný, číhavý. Nadšený.
Severus přimhouřil oči.
„Pouze ty dokážeš klopýtnout i vsedě.“
Potter se rozesmál. Nádherně. Čistě.
Ne… Ne, to nebyl hněv, co se rozpínalo tělem, utlačovalo orgány, nebyl, ne. Tvrdá krusta, která právě pukla a v tom smíchu se úlevně rozpouštěla jako kapka krve na hladině vody; nebyl to hněv.
Je možné, že své lekce nám osud uděluje jen proto, abychom o desítky let později mohli ochránit před stejným utrpením někoho jiného? Někoho… drahého?
Pokud ano, pak byl Severus osudu za své rány vděčný. Ani dnes se Harryho křehká duše v jeho dlaních nerozbila.
Zvedl se na nohy, rozsvítil místnost, podal Potterovi ruku a jeho strach se v něm dál rozplýval, dokud nezmizel docela.
„Zmeškali jsme oběd. Nemáte hlad?“ zeptal se.
„Ani ne. A vy?“
„Také ne,“ řekl Severus. „Ovšem čaj bych si dal. Pokud budete tak laskav a připravíte ho.“
Potter ruku přijal, vstal.
„A to vážně můžu?“ zeptal se váhavě.
„Zajisté. Jen ten můj nejdřív ochutnáte.“
Potter po něm mrknul. Drobně se zazubil. „No nevím, jestli by vás zrovna tohle s Nápojem touhy zachránilo…“
„Pravda,“ zarazil se Severus. Obličej se mu zvlnil v zachmuřené trpkosti. „Někdy se vedle vás cítím podivně bezbranný.“
 
Severus zvedl ruku, klouby prstů zlehka klepl o hladké dřevo.
„Pojď dál, prosím,“ ozvalo se, Severus vstoupil.
Albus seděl za svým pracovním stolem, desku pokrytou rozloženými otevřenými knihami, cosi psal. V tlumené, nazlátlé záři jediného kahanu; zbytek ředitelny tonul v přívětivém šeru. Nejspíš kvůli Fawkesovi, spal na svém bidýlku, hlavičku skrytou pod křídlem.
„Neruším?“ zeptal se Severus.
Albus potřásl hlavou.
„Naopak. Přestávka mi přijde vhod.“ Odložil brk, sejmul brýle, unaveně promnul kořen nosu. Místností zazněla tichounká melodie vysokých hodin, do půlnoci chybělo třicet minut. „Po čtvrté zamítli mou žádost o Harryho pěstounskou péči. Právě sepisuji odvolání, opírám se o kauzu stát versus Myrtyn Naoki z roku 1621. Posaď se, Severusi.“
Severus nabídku odmítl, došel k němu. Přelétl pohledem desítky textů, knihy překrývaly jedna druhou.
„Ten případ neznám.“
Albus nasadil brýle. Věnoval mu drobný úsměv.
„Však mi dalo práci jej objevit. Věřím, že ani na ministerstvu se ho nedopátrají ihned. Další týden budou formulovat vysvětlení, v čem se oba případy liší a jak je má námitka irelevantní.“
„Hrajete o čas,“ přitakal Severus.
„Ano,“ kývl Albus zemdleně. „Do Harryho plnoletosti chybí jen pár měsíců. Takových případů mám ještě několik; byrokracie má i svá pozitiva.“
Albus sklouzl dlaní na zátylek, přivřel oči, pomalu zakroužil hlavou. Přes všechnu jeho sílu a nezměrnou magii, zvolna a neochvějně kráčel stáří vstříc. Nedostatek odpočinku také nepomáhal.
Severus stál po jeho boku. Ruce se mu zdvihly samy; srdce tu smělost postrádalo. Mírně Albusovu dlaň odsunul, shrnul záplavu stříbrem prokvetlých vlasů stranou, přiložil prsty k jeho ramenům. Masíroval. Jemně. Mělnil ztuhlé svaly, látka šedobílého hábitu šustila. Albus se s vděčným výdechem poddal, blaženě přivřel oči.
Severus také.
„Děkuji,“ řekl Albus později, Severus poslušně ruce stáhl. Náhle byly tak prázdné a zbytečné.
„Mohu ti něco nabídnout?“ zeptal se Albus.
Severus neodpověděl. Stál. Potom zvolna poklesl v kolenou, spustil se níž, v těsné blízkosti Albusova křesla. Dlaně starého muže pokojně ležely v klíně. Vždy byly jemné. S věkem se jejich kůže vrásnila; hebkost dosáhla vyšší úrovně.
Severus zvedl tvář, pohlédl mu do očí. Albus ten pohled pevně opětoval. A Severus se natáhl, pomalu, ochromený vlastní odvahou, bezmocný tou potřebou, naklonil se k němu, téměř, téměř na dotek…
Albus neuhnul. Pouze velmi tiše řekl: „Hněvám se na tebe, Severusi.“
Téměř. Jen téměř.
Severus se stáhl.
„Ta tvá prchlivost nás tentokrát mohla vyjít příliš draze. Kruval na naší straně je můj další triumf v boji s ministerstvem. Kdyby tu Igor zemřel, také nám to mohlo zlomit vaz,“ oznámil Albus vážně.
Severus na okamžik stiskl víčka.
„Změní se něco, když se omluvím?“
Albus potřásl hlavou. „Tak pošetilou chybu bych od tebe skutečně nečekal. Jak je to dlouho, co jsi otrávil Siriuse? Sotva pár dní. Okamžitě s tím přestaň. Nic dalšího nebudu tolerovat.“
„Rozumím,“ řekl Severus.
Albusův výraz se změnil; prodchlo ho cosi smutného.
„Vím, že Sirius tě ranil mnohokrát. Igor se zpronevěřil zradou. …Neměl bych se začít bát?“ zeptal se tiše.
Stejně tak mu mohl do těla vrazit nůž, rázným sekem otevřít, vyvrhnout vnitřnosti.
„To bych nikdy neudělal,“ procedil Severus přes zatnuté zuby.
„Proč?“
„Nikdy bych ti neublížil. A ty to víš!“
„Proč?“ zopakoval Albus mírně. „Nejsem já snad ten, kdo ti působí bolest každičký den? Desítky let. To já se na tobě provinil ze všech nejvíc.“
„Přestaň,“ zavrčel Severus varovně.
„Zřejmě si ani nedokážu představit, jak nesmírně těžké pro tebe musí být sledovat Harryho vztah k tobě. Jak se mění, nabírá na intenzitě. Jak bolestně ti musí připomínat tebe samotného.“
„Vůbec to není stejné,“ vydechl Severus křečovitě. „Ty jsi byl volný. Já nejsem.“
Pomněnkové oči mu klouzaly po tváři.
„Bylo by to jiné, kdybys volný byl?“ zeptal se Albus.
Tichá hrůza jako droboučké střípky skla vstoupila do řečiště žil, protékala tělem. Krájela zevnitř.
Nejsem.“
„…Možná bys být měl.“
„To nemyslíš vážně,“ zašeptal Severus. „Albusi. Tohle mi nedělej.“
„Přemýšlej o tom. Prosím.“
„Není o čem!“ namítl Severus zoufale. Chtěl zůstat. Chtěl prosit.
A tak se zvedl a odešel.
 
Opatrně, nezvučně zavřel dveře Potterova pokoje. Malá ručka mu hbitě vklouzla do dlaně, do Severusovy ložnice vešli spolu. Lily hupsla na lůžko. Severus přivolal hřeben, usedl k ní.
Rozvázal sytě zelené mašle, rozpletl copy. Nejdřív rezavé vlásky projel jen prsty, teprve poté do nich vnořil zuby hřebenu.
„Takže ty nyní chráníš Harryho i před Albusem?“ prohodila Lily.
„Jistěže ne.“
„Tak proč to před ním tajíš?“
Severus pokrčil rameny. „Mohl by dojít k mylnému závěru, že je Harry připraven. Stejně jako Albus sdílím názor, že je marné snažit se z něj vychovat soubojového mistra; Temný pán prošel stovkami bitev, jeho umění se Harry nikdy nemůže vyrovnat. Co potřebuje, je objevit a poznat svou vlastní magii. Mám jistou teorii. Myslím, že Harry někde v sobě ukrývá nesmírné rezervoáry magie – a cestu k nim nachází jen podvědomě v okamžicích emocionálního přepjetí. Tuším, že tomu začíná rozumět. Nyní potřebuje chvíli, aby si na tu myšlenku zvykl. Potom k nim začne sám hledat cestu. Mám trochu obavy, že by daný stav považoval Albus za dostatečný a s tím nemohu souhlasit. Bezděčné použití nezměrné síly nikdy nemůže dosáhnout takových výsledků, jako když si je plně vědom své moci a ví, kdy a jak ji přivolat.“
Lily chvilku mlčela.
„Opravdu v tom není nic jiného?“
„O ničem nevím.“ Severus odložil hřeben, vlásky rozdělené perfektní pěšinkou na dvě poloviny. Jednu z nich rozčlenil do tří proudů, začal splétat nový copánek.
„Čím déle válka trvá, tím víc bude nevinných obětí,“ řekla Lily.
„Ano. To je pravda.“
„Albus by obětoval cokoliv, aby to už skončilo.“
„Ano,“ kývl Severus.
„A ty?“ zeptala se Lily.
„Jistě. …Pochybuješ o mně?“ zarazil se.
Lily mu věnovala něžné světlo svých zelených očí. Tichá. Vážná.
„I Harryho?“
„Nepustím ho do bitvy, dokud nebude připravený,“ oznámil pevně.
„Tu jistotu nebudeš mít nikdy.“
„Lily, co chceš ode mne slyšet? Jistota je naděje slepých. Neexistuje.“
„Já nevím,“ povzdechla si. „Možná chci slyšet, že se o něj taky tak bojíš.“
Severus přestal plést. Sklonil se, políbil ji na vršek hlavy.
„Ano. Bojím se o něj,“ řekl prostě.
Lily se přetočila k němu, nedokončený cop vyklouzl Severusovi z prstů, jemné vlásky se chvatně rozpletly. Lily se mu stulila v náručí.
„Byl jsi dnes skvělý. To, co Harry udělal… Zachoval ses báječně.“
„Pak ti zřejmě muselo uniknout, jak jsem téměř hodinu u Albuse běsnil,“ namítl zlehka.
Lily na něj mrkla. „Ale vždyť přesně o tom mluvím.“
Severus pobaveně potřásl hlavou. Přiložil dlaň k její tváři, byla tak malá a drobná, dokonale pasovala; pohladil ji pohybem palce.
„Věděla jsi o tom. Že mám pravdu?“
„Našla jsem u něj ten lektvar,“ přiznala bez váhání. „Bylo mi jasné, komu ho chce dát.“
„Ale proč jsi mne nevarovala?“
„A jak jinak bys poznal, jaké to je, když tě líbá někdo, kdo tě chce?“
Severus zkameněl. Strhnul ruku. Vstal, chvatné kroky, bouchnutí dveří.
 
„Odpusť mi to,“ zašeptala.
„To je v pořádku, Lily,“ řekl Severus tvrdě.
„Hněváš se na mě.“
„Ne,“ odvrátil se od žáru plamenů, stejně tu námrazu na srdci nerozehřály. „Nehněvám se na tebe. Ze dvou pádných důvodů. Za prvé, mám tě velmi rád. Za druhé, máš pravdu.“
„Mrzí mě to, Severusi.“
„Že máš pravdu? Nu, mne též. Což je také vše, co se s tím dá dělat.“
Lily se k němu přiblížila o několik dalších kroků. Srdnatě zdvihla bradu.
„Není,“ řekla. „Jak dlouho ještě chceš žít v iluzi, že ho získáš?“
„Získal jsem ho!“ otočil se po ní divoce. „Je můj, Lily. Je můj!“
„Ano, jistě. Nezapomněla jsem. Jak bych také mohla?! Žiješ z té chvíle už deset let! A kolikrát za ty roky svůj slib stvrdil? Dvakrát, Severusi?“
„Dodržuje vše, co mi slíbil,“ zavrčel. „Je mi věrný. Nikdy nebude patřit jinému.“
Ale není tu! …Ach, Severusi. Nikdy tu není. A nikdy nebude. Že je ti věrný? Ale jistěže ano, spává s knihami, bdí s válkou; je víc spjatý s Temným pánem než s tebou!“
„Pro boha živého, Lily! Vždyť on se mnou prošel rituálem Splynutí! Kolik kouzelníků od Merlinových časů potkalo takové štěstí?!“
„Severusi, ty mě vůbec neposloucháš.“
„Dal mi všechno, co mohl.“
„Ano,“ kývla. „To je naprostá pravda. A to jeho všechno je k nepřežití málo! Urovnej to s Igorem. Nebo dej šanci Harrymu. Ale Severusi, pro všechno dobré tě prosím, otevři oči a vyjdi z té pasti, do které ses zazdil!“
Dost!“
Pracovna padla do ticha jako propadlištěm šibenice. Tikání hodin. Praskot ohně.
„Dnes ne, Lily. Prosím,“ řekl Severus tiše. „Albus měl… velmi divné řeči. Jsem… Jsem vyděšený.“
Došla k němu, vztáhla ruce. Severus se sklonil, vzal ji kolem pasu, zvedl do náruče. Ovinula kolem něj nohy i paže. Pevně sevřela.
„Držím tě,“ zašeptala.
Drželi se navzájem. Ostatně jako celý život.
„Je opravdu Harry tak nepřijatelný?“ zeptala se tichounce.
„Lily, prosím!“
„Stačilo říct: Ano,“ namítla jemně.
Severus zabořil obličej do rudozlatých kadeří.
„Jenomže já to nevím,“ vydechl rezignovaně. „Mám v sobě hrozný zmatek.“
Lily se o něj otřela tváří, usmála se. „Zmatek je dobrý. Z něj se rodí změny.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Dobrý večer, pane. Jsem moc rád, že jste v pořádku.“
„Pane Pottere,“ kývnul mu Karkarov trochu překvapeně. „Děkuji. Dobrý večer i vám. Vím, že je už poměrně pozdě, ale madam Pomfreyová mne právě propustila, bylo by možné…“
„Jistě,“ řekl Harry pevně. Ukročil stranou, otevřel domovní dveře dokořán. „Pojďte dál. Myslím, že na vás čeká.“
„Skutečně?“ užasl Karkarov. Rty mu zvlnil úsměv. „Výborně tedy.“
Harry ho dovedl do obývacího pokoje, Lily mezitím stačila zmizet. Snape vstal od rozehrané šachové partie.
„Igore, vítej.“
„Severusi,“ pokynul mu Karkarov, „vidím, že ruším…“
„To je v pořádku,“ oznámil Harry. „Budu u sebe.“
Prochvátal místností, zavřel za sebou.
A opřel se o dveře, křečovitě semknul víčka.
Je to dobré, je to dobré, je to… Dobré. Chci, aby byl šťastný. Má právo být aspoň trochu šťastný, ne? A když to nemůže být se mnou – tak sláva Merlinovi za Karkarova!
„Chceš si něco zahrát?“ špitla Lily. Klečela na jeho lůžku a sledovala ho.
„Jasně,“ pronesl Harry rázně. Posadil se k ní. „Co chceš hrát?“
Hlas mu přeskočil. V krku škrábalo. Tělem vířilo tornádo, přerovnávalo orgány i kosti.
„Myslíš, že někam půjdou?“ hlesl.
„Nevím,“ řekla Lily upřímně.
Harry se na ni zahleděl. „Nechci, aby šel,“ zašeptal. „Ale vyrovnám se s tím,“ dořekl tvrdě.
Lily se natáhla, pohladila ho po ruce.
„Severus tě má velmi rád, Harry.“
„Jo. Já vím.“
„To je dobře.“
„Lily? …Ty víš, co jsem včera udělal?“ zeptal se opatrně.
Přitakala. Přimhouřila oči, nakrčila nos. Mezi rty se objevily drobné perličky zoubků, Lily se culila.
Harry zčervenal. Ale stejně se mu ulevilo.
„Chápu správně, že ti to nevadí?“ ujistil se.
„Vůbec,“ zatřásla hlavou, copy se rozlétly.
„Tak… prima.“
„Víš, co dělal, když jsi odešel? Rozbíjel ten hrníček s čajem. Sedmatřicetkrát, počítala jsem to. Už bych z něj nepila. Odejít bylo od tebe velmi moudré,“ pronesla významně.
„Cože,“ hlesl Harry. „Tys byla u toho?! Celou dobu?! Ne,“ zasténal, skácel se na matraci.
„No jistě, přece si to nenechám utéct. Už jsem si začínala myslet, že si ten čaj snad nikdy nedá.“
Harry šokovaně hekl.
„Tys věděla, že to chci udělat!“
„Jo.“
Harry se posadil. Nevěřil vlastním uším.
„Nevarovala jsi ho…“
„Ne.“
„Proč?!“
Lily se trochu předklonila. „Byla jsem pekelně zvědavá, jak to dopadne.“
Harry zíral.
„Tak tohle je šílený.“
„Možná malinko,“ připustila. Harry se zasmál. A smích v něm vyhasl.
„Lily. Nechci, aby s ním odešel,“ zamumlal nešťastně.
„Neříkej to mně. Pověz to jemu.“
„To nejde,“ potřásl zdrceně hlavou. „To přece nemůžu.“
„A já myslím, že musíš,“ pronesla tajnosnubně. „Harry… O Severuse nikdy nikdo nebojoval. Nechceš být první?“
Bojovat o něj. Získat ho. Mít ho jako nikdo jiný. A… patřit mu.
Myšlenky létaly hlavou, horké, až se zrychlil tep a svaly svíraly. Opravdu nevím, co chci?
Vím, že chci být s ním. Vím, že ho chci líbat. A vím, že se o něj nechci dělit; s Dracem ano, ale ne s Karkarovem. Ne. Ne, s ním ne.
…A mít zas jeho ruce všude po celém těle?
Srdce poskočilo, Harry se zajíknul.
…A co mít ruce všude po jeho těle, zašeptal tichý hlásek podvědomí. A jako seismická vlna nejvyššího stupně se prohnal Harryho bytím, nenechal kámen na kameni.
„Podezřelé zvuky ignorujte, to pouze apaticky buším hlavou do zdi,“ pronesl Snape suše.
Sakra!“ zakvílel Harry. „Nemáte poslouchat! Neslíbil jste náhodou, že mi dáte vědět, když posloucháte?!“
„Já se skutečně intenzivně snažím nevnímat, pane Pottere. Fakt, že to na mne váš Iskariot ječí, mi poněkud hází klacky pod nohy.“
„Tak co mám dělat?! Když jsem se zazdil, dopadlo to příšerně! …Jasný. Budu se ovládat,“ dodal Harry tragicky.
„Jen ve své mysli je člověk zcela svobodný,“ otevřely se dveře pokoje, Snape vstoupil. Harry si zmateně uvědomil, že Lily už tam není; kdy zmizela? Profesor došel k němu, usedl na pelest.
„A toto právo vám vzít odmítám,“ dořekl vážně. „Jen mne dál směle děste. Já to vydržím. Tu a tam si dopřeji lehké nervové zhroucení a ano, doplním zásoby whisky.“
Harry se zazubil. „Budu se snažit děsit co nejmíň.“ Mrknul k pootevřeným dveřím; Karkarov…?
„Už je pryč,“ řekl Snape.
„…Aha.“ Harry sklopil hlavu, radost s provinilostí protekla střevy. „Takže se na vás zlobí.“
„Trochu,“ připustil Snape.
„To mě moc mrzí, pane.“
Snape prohnul rty, cosi potměšilého mu prokmitlo výrazem.
„Mě ne. Nakonec, zradil mne. A já se mstím k smrti rád.“
Harry zíral do matrace. Chtěl se zeptat. Potřeboval to vědět. Jenže říct to nahlas nedokázal.
A tak se zeptal Iskariota.
„Milujete ho?“
„Ne,“ řekl Snape.
Štěstí! Vybuchlo v hrudi, pročistilo krev, naplnilo plíce. Harry zvedl hlavu, pusa se mu sama roztahovala do širokého úsměvu. Černé zorničky na něm spočívaly. A zastřel je matný stín.
„Harry…“
Odvrátili se oba, prudce. Najednou.
Harry si odkašlal, nějaký divný knedlík v krku.
„No, ale stejně… i tak to mohlo být fajn… s ním,“ zamumlal. „Ne?“
„To bezesporu ano. S ohledem na to, jak mi váš speciální čaj rozhodil koncentraci…“
Harry ohnivě zrudl.
„Rozumím,“ řekl Snape, „žádné detaily. Nehodlám vás křísit.“
„Ale no tak!“ zasténal Harry. Popadl polštář, praštil s ním profesora do prsou.
„Tohle musí být zřejmě v genech,“ pronesl Snape chmurně.
Harry si sice nějak nedokázal představit polštářovou bitvu mezi Snapem a Jamesem Potterem, ale nechal to být. Zajímalo ho něco jiného. Posbíral všechnu kuráž.
„Tak proč jste s ním neodešel?“
„Zřejmě jsem pochopil, že mne ještě potřebuješ celého,“ řekl Snape klidně.
Harry ho prudce objal.
„Naprostá rovinka, klopýtání nepředstavitelné,“ oznámil chvatně Snape.
Harry se rozesmál. „Vy mi snad čtete myšlenky nebo co...“    
 
 
 
 ______________________________________________________________________
 
Ochutnávka na 26.kapitolu Na chvíli
 
Draco do něj ostře šťouchnul loktem.
„Okamžitě s tím přestaň,“ sykl.
„Cože? S čím?“ hlesl Harry zmateně.
„Svlékáš ho očima!“ naznačil Draco neslyšně, zběsilý lesk v očích.
Harry našpulil ústa.
„Jo,“ přiznal.
Draco polkl. Vyrval Harrymu misku, slizkou směs naředil zlatavým roztokem, vlil do kotlíku.
„Proč já?“ zašeptal zdrceně. „Merline, proč já?!“
 
XXX
 
Snape ho držel za ramena, tvář staženou výrazem, který u něj Harry ještě neviděl; strach? Harry znovu zuřivě zamrkal, plašil mlhu.
„Jsem vzhůru.“ Jazyk neposlouchal, ale lektvar se už zvolna rozpínal tělem, probouzel sílu a energii, zalil mysl chladivou sprchou. Po Harrym steklo kouzlo, ledově svěží. „Jsem vzhůru!“ vyjekl. „Co se děje?“
„Albus s Dracem mají potíže, volají o pomoc,“ vydechl Snape. A teprve tehdy si Harry uvědomil tichounké šumění křídel, sněhově bílý Patron fénixe mu kroužil pokojem, spěchej, Severusi.
 
XXX
 
Děkuji vám všem. Přeji vám krásný, klidný víkend – a sněhu jen tolik, kolik si přejete J Merlin s vámi

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář