Jdi na obsah Jdi na menu
 

20. Zrnka vteřin
Povečeřeli spolu v soukromí. Harry dojedl jako první, počkal na Snapea. Odstranil nádobí, připravil čaj pro oba, přivolal ženšenový balzám.
„Je čas,“ řekl.
„Zajisté,“ kývl Snape. Přemístil se do svého křesla, Harry za ním. Poklekl před něj, nabral mast do prstů. V levé ruce držel Snapeovu dlaň ve vzduchu, aby k ní mohl ze všech stran, pravou nanášel hojivý balzám. Pěkně jeden prst za druhým; už neměl strach, že mu každým sebemenším dotykem působí děsivou bolest, ani jizvy dnes nevypadaly tak hrůzostrašně. Lehce oteklé, narůžovělé, lemovaly přirostlé prsty jako děsivé prstýnky.
Nejdřív palec, hezky kolem dokola, pečlivě, nevynechat ani ždibeček kůže, jemně vmasírovat. Ukazováček. Opatrně, neroztahovat prsty od sebe víc, než je nezbytně nutné, ale dostat mast i do prostoru mezi nimi. Dlouhé, štíhlé prsty Mistra lektvarů pokojně odevzdané se podvolovaly každému Harryho nátlaku, poslušně naslouchaly jeho vůli… Snape měl hezké ruce. Bez hrubých mozolů, krátce střižené čisté nehty, provázky modravých žil se proplétaly hřbetními kůstkami pod bledou kůží. Elegantní; a přece silné. Dokázaly stisknout, že by zlomily vaz, stejně tak uměly pracovat s delikátními ingrediencemi, vyžadujícími precizní jemnost hodináře. O jejich laskavosti věděl Harry své, že ano? Tisíckrát na těle pocítil jejich měkkost. Ano, Snape měl opravdu hezké ruce; byly to ruce silného, kultivovaného muže. Ale především, především – tyhle dlaně uměly plašit bolest. Nějak. Kdo ví jak. Prostě to uměly.
V soukromí své mysli to Harry dokázal říct i nahlas. Ano, on Snapeovy ruce miloval. Dolohov nemohl udělat nic horšího. Zničil, zmrzačil, co bylo Harrymu svaté, co ho měsíce drželo při životě. Zasloužil si smrt, pomyslel si Harry divoce. A zjistil, že zatíná zuby, vytrhlo ho to z myšlenek; kruci, nějak se zapomněl.
Mrknul po Snapeovi. Ten na něj shlížel, černé oči sametové, trpělivě snášel Harryho pozornost.
„Pardon,“ zamumlal Harry. Ucítil, jak mu zahořely uši; ani naprostý tupec by tohle nemohl považovat za pečlivé ošetřování, vždyť on se se Snapeovou rukou doslova mazlil… „Trochu jsem se do toho zabral… Ale nebolí to, že ne?“
Snape mírně zavrtěl hlavou.
„Nebolí.“ Vymanil se z Harryho sevření. „Pane Pottere? Podívejte.“
Harry poslušně pohlédl, kam mířily černé oči. Snape zvedl svou levou ruku, celá se leskla nánosem masti, zatraceně, vážně jsem to přehnal, zasténal Harry v duchu; a pak Snape těmi prsty pohnul. Trochu, trhaně, mírně je ohnul, zahýbal s nimi.
Harry úžasem otevřel ústa, uzdravil se, bože. Opravdu se uzdravil! Nadšeně vzhlédl, pusu od ucha k uchu.
„To je úžasný, pane!“
„Ano,“ přitakal Snape blahosklonně. „Naše Poppy je taková malá kouzelnice.“
Harry měl pocit, že mu z ramen spadly celé Himaláje, a to ani nevěděl, že je tam má. Bude to v pořádku, všechno bude jako dřív!
„Být kouzelník je prostě skvělý,“ ulevil si procítěně.
„Má to své nepatrné výhody, ano.“
Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře.
„Draco říkal, že se chce stavit,“ vzpomněl si Harry okamžitě.
Snape drobně pozdvihl obočí.
Draco?“
Harry se zazubil, trhnul rameny, no co, no…
„Jdu se podívat,“ vyskočil na nohy, dochvátal do předsíně. Magická tabulka z dálky neochvějně hlásila Draco Malfoy. Jak to Snape udělal s těmi dveřmi? Harry si na inkantaci nevzpomínal, tak to prostě udělal stínovou magií. Dveře zprůhledněly, mladý Zmijozel stál vzpřímený, ruce za zády, čekal.
„Je to Draco,“ zavolal Harry tlumeně do obýváku.
„Pusťte ho dál, pane Pottere, prosím.“
„Jasně,“ kývl Harry, došel ke dveřím. „Heslo!“ zařval.
Malfoy užasle mrknul.
„Pottere… Ty jsi idiot.“
„Správně!“ zařval Harry, rozesmál se. Otevřel. „Tak pohni, nemám na tebe celej den.“
Malfoy nad ním potřásl hlavou. Vstoupil, došel do pokoje.
„Dobrý večer, Severusi. Rád vidím, že je ti lépe.“ Ohlédl se po Harrym. „Potter vypadá spokojený. Takže ty potřebuješ lektvar proti bolestem hlavy.“
„Á, přišel pan Dokonalý,“ zašklebil se Harry.
„Netuším, co je dokonalého na znalosti, že je neomalené ječet jako smyslů zbavený v přítomnosti nemocného člověka, ale budiž, přít se s tebou nebudu.“
„Říká ti něco informace, že smích léčí? A kruci, promiň! Zapomněl jsem, ve Zmijozelu je smích sprosté slovo.“
„Jedna věc je kulturní zábava inteligentních jedinců, tomu protikladem je evidentně nebelvírský humor.“
„Moc rádi jsme tě viděli, škoda, že už musíš…“
„Skončili jste?“ ozval se Snape mrazivě.
„Jistě,“ kývl Malfoy rázně. „Já skončil.“
„Já ne,“ oznámil Harry zatvrzele, podíval se na Snapea. „Bolí vás hlava?!“
Snape nehnul ani brvou.
„Pokud kdokoliv vysloví ještě jednou cokoliv o bolestech hlavy, půjdete mi okamžitě ten lektvar uvařit. Oba,“ oznámil suše.
Harry hbitě ukázal na svůj pokoj.
„Kdybyste mě hledali, budu u sebe.“
„Skvělý nápad,“ naznačil Malfoy.
„Sklapni,“ naznačil Harry.
„Odpusť, tomuto plebejskému žargonu až tak úplně nerozumím,“ sykl Malfoy.
„Z toho si nic nedělej, třeba to pochopíš, až budeš velkej,“ ušklíbl se Harry.
„Ano,“ pronesl Snape s tragickým patosem, „bolí mne hlava.“
Harry s Malfoyem máchli hůlkou současně, lahvička přilétla do pokoje a zůstala vibrovat v prostoru mezi nimi, zmítaná tahem protichůdných magií.
„Nebuď jak malej a pusť to,“ sykl Harry.
„Prosím tě, kdy ty jsi sáhl na lektvar a nezničil ho?!“ sykl Malfoy.
Snape prudce vstal, vydrápl lahvičku z jejich Accia.
„Myslím, že bych snesl i dva,“ procedil. „Nebo tři. Možná i pět.“
„Vůbec tady nejsem,“ špitl Harry a zmizel tiše jako myška.
Ve svém pokoji vytáhl knížku o prvotní magii. Jenže na posteli se číst nedalo, v křesle to nějak nebylo ono, nakonec se uhnízdil na zemi, zády opřel o stěnu. Hned vedle dveří. Rozhovor v obývacím pokoji slyšel perfektně… Neslídím, ohradil se v duchu. Nemůžu za to, že mluví tak nahlas. A kromě toho, jsem přímo v hadím doupěti – být dobře informovaný je životní nutnost, zašklebil se v duchu.
Trvalo jen chvilku, než se zorientoval. Malfoy Snapeovi sděloval novinky o zmijozelských studentech. Bulstrodeové konečně přišel dopis z domova, dobré zprávy, Pritchard vybojoval z přeměňování ucházející, Baddock se usmířil s Goodspringem, Nollamovi se vrátily noční děsy, Rogetové pravděpodobně začaly ženské potíže… Cože?! Snape řeší i takové věci?! Nikdy nechci být hlava koleje, pomyslel si Harry zděšeně.
Neměl pocit, že by McGonagallová s nimi řešila tak intimní záležitosti. Nebo to jen on se držel zpátky? Najednou měl dojem nepatřičnosti, kruci, tohle by neměl poslouchat, nebyla to žádná spiklenecká schůzka, spíš… rodinná porada.
Harryho píchlo u srdce; žárlivost? Stará se Snape s takovou intenzitou o každého? A kdyby? Nebuď idiot, sakra…
Nikdy jsem nebyl pro nikoho na prvním místě. Pro Hermionu, Rona, Brumbála, jsem důležitý, mají mě rádi, Remus a Sirius… jo, Sirius taky, i když je to teď všechno tak na levačku. Vím, že mě mají rádi. Hodně. Šli by za mnou třeba do pekla. Ale nejsem první.
Tenhle status se možná ani nedá popsat – asi ho jde jenom cítit. A Harry ho poprvé pocítil se Snapem. V domku. Třebaže mu to tenkrát samotnému nedocházelo, svět se točil podle něj. To není o narcistické lásce k sobě samému; aspoň v to Harry doufal. Ale vědomí, že kdybyste zmizeli, zůstane po vás někde u někoho prázdné místo, které nikdo jiný nikdy nemůže zaplnit, to vám dodá strašlivou sílu, svět najednou chutná nějak jinak. Je to něco… nezbytného. Něco, bez čeho můžete žít jen tak napůl.
Dává Snape takový pocit každému ze svých hadů? Možná. Nejspíš… Nikdy se netajil, jak jim vždy a všude nadržuje a ne všechno byla hra, to Harry chápal.
…Ale já jsem ten, kdo tu má svůj vlastní pokoj. Se mnou sdílí svou mysl, to já mu smím uvařit čaj, když je nemocný. Jo. Pořád jsem pro něj první.
Zatraceně dobrej pocit.
„Výtečná práce, Draco,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje a Harry to přijal s klidem v duši. Nemusím být jediný. Jen chci být první.
Bytem zaznělo rázné zabušení na dveře, to je tady vždycky takovej nával? Harry se vytáhl na nohy, odložil knihu, prošel obývákem.
„To je dobrý, já to vyřídím,“ usmál se na ně, Malfoy už napůl vstával. Dosedl zpět s lehkým zmatkem ve tváři, i Snape vypadal užasle. Prima, pomyslel si Harry spokojeně.
Vyšel na chodbu, magická tabulka problikávala, Harry tomu nevěnoval pozornost, stínovou magií zprůhlednil dveře. Filch.
Harrymu se zatmělo před očima. Bylo to jako proběhnout mrazivým vodopádem; vztek! Nenávist, jako skučící bestie naprostého šílenství, když i poslední jiskřička zdravého rozumu blikla a polekaně vyhasla; vymazat ho, aby z něj nezůstalo nic, chápete, vůbec nic, jako by nikdy nebyl, on nikdy neměl být, něco takového se ani nemělo…
„…Podívej se na mne. Hned.
Harry si uvědomil prsty na tváři, zamrkal, zíral do Snapeových očí, černé, hluboké, skálopevné, uvědomil si, že zadržuje dech, bůh ví jak dlouho, Harry syčivě vydechl.
„Výborně,“ řekl Snape tiše. „Všechno je v pořádku. Tohle je skutečně Argus Filch. To, že je nechutný a zhola zbytečný, bohužel není dostatečně dobrý důvod, aby mohl být sprovozen ze světa.“
Harry těžce polkl, kývl. Filch znovu zabušil, o stupeň hlasitěji.
„Omlouvám se,“ zachraptěl Harry.
„Není proč. Jděte do pokoje,“ Snapeova dlaň sklouzla na Harryho rameno, krátce stiskla, všechno je dobré. Harry znovu kývl, toporně se otočil, vykráčel z chodby. Zůstal stát na prahu. Prostě tam nemohl nechat Snapea samotného. Co kdyby…?!
Snape to nechal tak. Otevřel dveře.
„Mám takový neblahý dojem, že snad něco potřebujete, Argusi. Nebo jste jen nalezl podivnou zálibu v ničení mých dveří, o klidném večeru nemluvě?“
„To bylo slušný, Pottere,“ ozvalo se polohlasně vedle Harryho, Malfoy ho sledoval se zvláštním výrazem.
„Co jako?“ hlesl Harry; je to Filch, že jo? Žádná hůlka? Nemá ji za zády?
„Co?“ zopakoval Malfoy. „Co asi. To, co jsi udělal.“
„Nemám tušení, o čem to žvatláš,“ zamumlal Harry, proč sakra Filch neukáže druhou ruku?!
„Žertuješ?“ zeptal se Malfoy. Vážně. Harry po něm mrsknul pohledem.
„Cože?“ zavrčel netrpělivě. „Nemohl by ses prosím tě už vymáčknout?“
„…Ty to fakt nevíš,“ řekl Malfoy konsternovaně.
„Co sakra nevím?!“
„Chvíli to vypadalo, že tady všechno vyhodíš do vzduchu,“ oznámil Malfoy.
Přeskočilo mu? No, to je fuk. Harry se k němu naklonil.
„Je to Filch?“ zašeptal.
„Dolohov dostal polibek už druhý den. Je mrtvý, Pottere. Filche prý našli v Zapovězeném lese, kdosi mu dal Blábolivý lektvar a vymazal mu paměť. Nemá ani tušení, co se tu dělo.“
„…Aha,“ utrousil Harry. Sledoval zarostlého, neupraveného bradavického školníka, jak něco rozčileně Snapeovi vypráví, už zase si stěžuje? Co hadi provedli tentokrát? Ať už to bylo cokoliv, škoda, že to přežil. „Stejně ho nesnáším.“
„Ten pocit sdílím,“ šeptl Malfoy.
„Jednou chytím paní Norrisovou, zamknu ji a nechám ji vyhladovět, pak proměním Filche do myši a strčím ho k ní,“ slíbil Harry temně. Prudce se na sebe s Malfoyem podívali.
„Proč mě to sakra nikdy nenapadlo?!“ vyjekli současně.
„Nic z toho pochopitelně nikdo neudělá,“ pronesl Snape zvolna mrazivým tónem, věnoval každému elektrizující pohled. Až se Harrymu zježily chloupky na zátylku.
„Ano, pane,“ zarecitovali s Malfoyem svorně.
Filch na ně zíral taky a v očích měl… co? Strach? Vážně? Snape se opět obrátil k němu, pokračovali v hovoru, Harry se uvolnil.
„…Možná je na studenty tak hnusnej, protože se nás vlastně bojí,“ zamumlal.
„Bravo,“ zašeptal Malfoy ironicky, „a na to jsi přišel úplně sám?“
Harry zavrčel.
„Nejsem zvyklej, že se mě lidi bojí,“ odsekl.
„Pokud předvedeš na veřejnosti, co jsi udělal před chvílí, měl by sis na ten pocit začít zvykat.“
„Začínáš s tím být otravnej,“ utrousil Harry, otočil se, vešel do obýváku, „ale to s paní Norrisovou… To je příjemná představa.“
„Velmi příjemná,“ přitakal Malfoy vroucně.
 
Harry vyšel z koupelny, pozhasínal, nechal zářit jen magické svíce v rozích pokoje. Svlékl župan, vlezl do postele.
Ležel na zádech, ruce pod hlavou, hleděl do stropu. Sledoval mihotavý tanec stínů, vrhaných drobnými plamínky. Vychutnával prostý okamžik. Ležel ve své posteli v barvách všech kolejí, ve svém pokoji s mechovým kobercem, třpytil se jemně jako zalitý měsíčním světlem. Doma…
Za zavřenými dveřmi bytostně vnímal Snapeovu přítomnost, ne jen jeho magii, celý prostor dýchal… jím. Plný skrytých tajemství, nevyřčených slov, ve rtuti utopených emocí. Vadí mi to? Harry se upřímně zamyslel. Kdyby se choval jinak – byl by to vůbec Snape? …Ne, asi nebyl. Takže mi to nevadí, přetočil se Harry spokojeně na bok, nahrnul polštář pod hlavu. Chci ho takového, jaký je.
Tiché zaklepání na dveře. Harrymu se na tvář okamžitě vloudil úsměv; věděl jsem, že přijde.
„Pojďte dál.“
Škvírou mezi dveřmi vniklo ostré světlo, Harry přimhouřil oči. Zář zmizela, téměř neslyšné kroky, levitační kouzlo, jak se Harryho křeslo přemístilo k jeho posteli. Šumění látky, Snape usedl. Harry nechával oči zavřené. Jen ho vnímal. Klid a bezpečí, které vstoupilo s ním.
Na tváři ucítil chladivé prsty; zvláštní, jak může něčí dotek vyvolávat pocit mužské drsnosti a zároveň být tolik jemný. Přivinul se k té dlani. Mohl. Dobrá věc, smět dělat, co si přejete.
Měkká bříška prstů mu zlehka cestovala po tváři; sklouzla přes obočí, po lícních kostech, polaskala spánky. Snape ho hladil. Vážně – přesně tohle dělal. Harry držel jako mezek; neotevřel by oči ani za nic. Chvíle byla příliš křehká, pohyb řas ji mohl snadno rozbít.
„Jste unavený?“ zeptal se Snape, hlas sametově hluboký.
„Ne,“ pousmál se Harry. Otevřel oči.
Dlaň zmizela. Zůstalo po ní pouštní prázdno, vyprahlé a nekonečné. Snape ho sledoval. Příliš vážný.
„Lhal jsem ti, Harry,“ řekl.
V čem? Jeho ruka nebude v pořádku?! Bolí to?
„Ohledně Sarah Lenersové,“ řekl Snape.
Harry byl rázem naprosto vzhůru.
„V čem?“ zeptal se přiškrceně.
„Když jsem se druhý den vrátil pro její tělo, bylo pryč.“
Harry se posadil. „Nerozumím.“
„Někdo ho uklidil.“
„A to znamená…?“
„To právě nevím.“
„Tak… Asi ji našli nějací mudlové. Ne?“
„Mudlovská policie ji eviduje stále jako nezvěstnou,“ potřásl Snape mírně hlavou.
„Tak kdo? …Voldemort,“ lapl Harry zděšeně po dechu.
„Je to jedna z možností, ano.“
„Ale proč?! Proč by to… Existuje kouzlo, kterým se dá zjistit, kdo ji… kdo… víte co. Dá se to?!“
Snape kývl. „Ano, lze vypátrat spojení mezi tělem a hůlkou, ze které vyšla smrtící kletba.“
„Musíte se jí zbavit!“ vyjekl Harry. „Hned! Proč jste to při Merlinovi ještě neudělal?!“
„Protože není jisté, že ji má Temný pán. A protože já nemohu být bez hůlky. Nejsem vy,“ namítl Snape klidně.
„Vezmete si mou!“
„Ne,“ zamítl Snape rázně. „Je jistý… rituál, kterým se dá z hůlky vymazat seslání kletby. Ale nechci ho podstoupit, ne, dokud nebudu cítit přímé ohrožení.“
„Černá magie,“ dovtípil se Harry.
Snape jednoduše kývl. „Nemám ho rád. A pak, ještě stále tu je možnost, že její tělo odstranil přítel.“
„…Jsou nějaké známky, že by po vás bystrozoři šli? Máte na ministerstvu někoho?“
„Hlídáme to, ano. A ne, žádné podezření zatím nepadlo.“
„Brumbál to ví?“
„Ano.“
„…Zlobí se?“ hlesl Harry.
„Absolutně ne. Stejně jako já je spokojen s tím, že vy jste zůstal naživu.“
Harry si těžce povzdechl. Jisté noční můry zřejmě nikdy neskončí.
„Hlavu vzhůru, pane Pottere. Žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Jen by bylo nemoudré stavět se k tomu lehkovážně. To je vše.“
Harry se na něj podíval. „Slibujete?“
„Ano,“ kývl Snape vážně. „A omlouvám se, že jsem to před vámi zatajil. Nejsem… Nejsem příliš dobrý týmový hráč.“
„Jde vám to skvěle,“ špitl Harry. „Děkuju, že to vím, pane. Fakt. Vážím si toho.“ V dlaních žmoulal pokrývku. „…Máte strach?“ hlesl.
„Přirozeně. Mám strach z mnoha věcí. Strach je zdravý, nutí nás k opatrnosti.“
Zašustění látky, Snape natáhl ruku, sevřel Harryho rameno. Jemně stiskl.
„Nechci vám přidělávat starosti. Ale být dobře informován je většinou jediný rozdíl mezi životem a smrtí. …Zvládneš to, Harry?“
Harry se pousmál, pokrčil rameny. Kývl. „A vy?“
„Zajisté. Nejsem na to sám,“ mrknul Snape.
Harry se zazubil. „Jo. My vás s Brumbálem nedáme.“
„Pak jsem zcela v bezpečí,“ oznámil Snape se smrtelnou vážností.
Harry se krátce zasmál, znovu si lehl, Snape ho zakryl. Zůstal u něj sedět. Bylo ticho, rušené jen nočními zvuky, sesycháním nábytku.
„Směl bych na chvíli k tobě, Harry?“ zeptal se Snape tlumeně.
„No jasný,“ přitakal Harry nadšeně, otevřel nitrobránu.
Imaginární Snape vstoupil; linul se z něj konejšivý, životadárný chlad, prostoupil celý sál vědomí; jako stín košatého stromu v parném poledni.
„Chybíte mi tu,“ řekl Harry a vyslovil to bez jediné kapky studu. Byla to pravda a bylo to v pořádku.
Iskariot vysílal mírné vlny Snapeovy spokojenosti, taky se tu cítil dobře.
„I já vaši blízkost postrádám.“
Harryho zalilo cosi vřelého, trochu to svíralo a trochu to připomínalo hudbu. Usedl do tureckého sedu vprostřed sálu, nechal se prostoupit Snapeovou přítomností. Takový mír.
„Smím se podívat na ony tři dny, pane Pottere?“
Harry nechal oči zavřené.
„Můžete cokoliv. A moc dobře to víte.“
Zvlněný vzduch, neslyšné kroky, intenzivní přítomnost. Snape stál za Harrym. Poklekl. Cítil ho za sebou s tak ostrou jasností, a nějak, hrou podvědomí, byl zpět v domku, prostorem se linula pronikavě zemitá vůně Všeléčivého balzámu. Vzápětí si Harry vyplašeně uvědomil, že bezděčně změnil oděv na saténový přehoz, nahý a zachumlaný do něj byl zpátky v čase, okamžik po aplikaci, žádná bolest, jen neskonalá úleva… Zalily ho rozpaky, to by neměl, pořád tápal ohledně těch tenkých hranic. Ale než stačil přehoz změnit zpět do společensky přijatelného úboru, ovinuly ho paže, přitáhly k sobě.
„Jste pro mne první v mnoha směrech, pane Pottere.“
Harry se o něj opřel, zahlcený vděčností. S jakou lehkostí přijímá vše, co si na něj vymyslím! Vyprostil ruce ze saténové látky, sevřel Snapeovy paže, znásobil objetí. Zaklonil hlavu, nechal ji klesnout na rameno za sebou. Přetočil tvář. Zabořil ji do hebké kůže profesorova hrdla, ústy blaženě vdechl požehnanou vůni hořepníčku.
„Mám vás tak strašně moc rád,“ zašeptal.
Snape sklonil hlavu, zlehka se přivinul k Harryho tváři.
„V tomto směru jste myslím nikoho nenechal na pochybách,“ řekl s vláčnou jemností.
Harryho srdce se roztančilo. A ta následující myšlenka byla tak silná, tak všeprostupující, že bylo zbytečné ji nevyslovit. Stejně by ji Snape poznal.
„Chci vás políbit.“
Snape mírně znásobil tlak objetí.
„Spi, hlupáčku,“ zašeptal mu do vlasů.
„…Políbit vás není hloupý.“
„Ovšem ani to neomračuje zářnou moudrostí.“
„Všechno nemusí být moudrý,“ zamumlal Harry. „Některý věci prostě můžou být jen hezký.“
„Zajisté,“ přitakal Snape, hlas měkký úsměvem.
„A vy mi pusu dát můžete,“ namítl Harry, trochu dětinsky, trochu vyčítavě. Vzápětí se vznesl do vzduchu, Snape ho zvedl ze země, vzal do náručí, kde se tu vzala postel? Harry byl položen na pelest, zakryt peřinou, nadýchané, saténové, laskavý chlad splývavé látky ho objal, bylo to jako Snapeovy ruce všude po celičkém těle.
„Já přeci smím cokoliv…“
„No jo. Sakra,“ zazubil se Harry. „A vy byste mě políbit asi nechtěl?“
„Vy snad umíte číst myšlenky.“
„…Nesmějte se mi,“ zamumlal Harry.
Dlaň na tváři.
„Omlouvám se.“
Harry zadusil povzdech, cosi v těle se hladově stočilo do klubíčka.
„Přetočte se. Na břicho,“ řekl Snape.
Harry poslechl, bylo přirozené poslechnout, cokoliv žádal hluboký hlas. Vzápětí se jeho ramen dotkly dlaně, v krouživých pohybech sklouzly po lopatkách, přes páteř, Harry zavřel oči. Hlad mizel, tohle bylo tak dobré. Vstřebával, kůží vdechoval jemný, do morku kostí známý dotek, Snapeovy dlaně mu líně tančily po zádech, očišťovaly od zlého. Krása z kontaktu zaplavovala tělo i mysl, jako ospalý proud lávy, která neublíží. Když dlaně nakonec zmizely a Harryho opět zahalila peřina, už to nevadilo. Byl sytý.
„Pokud by vás to nerušilo, prohlédl bych si ještě vaše vzpomínky.“
„Prima,“ zamumlal Harry v polospánku.
Dlaň ve vlasech, sklouzla po tváři, dvě vteřinky setrvala na špičce nosu. Snape vstal, vzdálil se.
A přece tu stále byl, Harry ho vnímal, dobrý pocit, jako nedělní ráno zalité sluncem; usínal.
Zmateně mrknul, cosi ho vytrhlo z blaženého nevědomí; Iskariot vysílal přidušené temné vlny hněvu. Harry se polekaně posadil. Snape stál před obrazem, Sirius křičel, Okamžitě mi jdi z očí, díky Merlinovi, že se tohohle James nedožil!
„On tě uhodil,“ řekl Snape zvolna, slova krájená vztekem. A kruci…
„No, já… To bylo nedorozumění,“ vydechl Harry chvatně. „Až později mi došlo, že to asi pochopil špatně, jako že vy a moje matka jste byli… víc než přátelé. Víte? Já… Sakra. Vůbec jsem mu to neměl říkat. Bylo to vaše tajemství. Moc mě to mrzí, pane.“
„Souhlasím,“ řekl Snape rázně. „Což nic nemění na skutečnosti, že zuřím!“
Harry si nemohl pomoct, zazubil se; líbí se mi, když mě bráníte.
„Slibte mi, že Siriusovi nic neuděláte,“ zaprosil přesto.
„Slibuji, že neudělám nic neadekvátního,“ pronesl Snape stroze.
Ups. Co je adekvátní? Tedy, Snape a pěstní souboj…? Úděsná představa.
Profesor mu věnoval kyselý pohled.
„Kouzelníci se neperou, pane Pottere. Kouzelníci se proklínají. Hrubá síla je projev primitivismu.“
„Ale vy Siriuse neproklejete, že ne?“ zadoufal Harry vyplašeně.
„Pane Pottere,“ utrousil Snape suše, „jsem si zcela jasně vědom, že k tomu zoufale nepoužitelnému hňupovi chováte náklonnost. Jak jsem řekl, neudělám nic neadekvátního. Konec rozhovoru.“
Harry sklapl ústa. S tímhle se bude muset spokojit. No, Merlin tě opatruj, Siriusi… I když se na tebe zlobím.
Složil se zpět do peřin, v sálu opět zavládl mír. Okrajem vědomí matně postřehl, když Snape později odešel, zavřel za sebou nitrobránu. V reálném světě urovnal Harryho peřinu, sklonil se, vtiskl mu lehký polibek do vlasů.
Věděl jsem, že ji nakonec dostanu, byla Harryho poslední myšlenka a byla sladká jako med.
 
Severus nechal svíce zářit, vykročil ke dveřím. Proto se magická bolest nevrátila. Konečně uvěřil, že ho neopustím. Oddané, bezelstné štěně… Na prahu se ještě ohlédl, z chumlu lůžkovin vyčnívala jen čupřina tmavých vlasů.
Zabít ho? Stejně tak mohl Dolohov chtít, aby Severus přivedl zpět mrtvé.
Jednoduše nemožné.
„Klidné sny, Harry.“
Tiše za sebou zavřel, pozhasínal v obývacím pokoji, uzamkl letaxovou síť, vstoupil do ložnice.
„Este vivanti.“ Usmál se. „Dobrý večer…“
Přivinula se k němu, objal ji, zvedl do náruče. Usedl na pelest, nechal si ji na klíně.
„Jaký jsi měl den?“ zašvitořila.
Severusovi před očima vytanul obraz Albuse po boku, i ve chvíli, kdy s ním nesouhlasil, Potterovo zavolání, jeho věrnost.
„Dobrý,“ řekl vláčně.
„A tvá ruka? Bolí ještě?“
„Jen trochu.“
Na jeho levou dlaň, na zjizvené kroužky prstů, se snesl drobný deštík polibků.
„…Lepší?“
Cítil, jak se mu rty vlní v bezmocném úsměvu.
„Mnohem.“
Usmála se. Zářivě. Nikdo se neumí usmívat jako ona.
„Zdálo se ti něco?“ zeptal se.
„Ano,“ kývla zodpovědně.
„A budeš mi to vyprávět?“ Severus přivolal hřeben, zdravou rukou rozpletl mašli na dlouhém, těžkém copu.
„Ano! Vzpomínáš na tu houpačku? Říkával jsi, že skřípe jako dveře ve strašidelném hradu.“
Severus vnořil měkké zoubky hřebene do bohatých, zvlněných kadeří, v pomalém tahu projel tu hebkou záplavu až ke konečkům.
„Jistěže vzpomínám. Přesně tak skřípala.“
Čas, od počátku věků, plyne neměnný. Bezemočně přesný, lhostejný k lidské bolesti, netečný ke štěstí. Odsypává zrnka vteřin, jedno jako druhé, stále stejné. A přece pár z nich v tom nekonečném moři času je jiných. Některé jsou tuhově černé, prokleté nenapravitelnou hrůzou. A některé, některé jsou svaté.
 
Harry sklidil nádobí po snídani, přivolal mast. Snape už čekal ve svém křesle, Harry poklekl před ním.
„Hojí se to úplně fantasticky,“ zazubil se Harry.
„Dva tři dny a bude zcela v pořádku,“ souhlasil Snape.
„Paráda… Pane?“ zamumlal Harry, náhle v hlubokých rozpacích. „Víte, jak včera v noci… jak jsem říkal, že bych chtěl… No, já… Zlobíte se?“
Opatrně po něm juknul, do tváří se drala horkost. Snape na něj shlížel klidný, černé oči vyrovnané.
„Splašené hormony jsou děsivá záležitost,“ oznámil nevzrušeně. „Naštěstí, nebude tomu tak navěky. Buďte silný, pane Pottere.“
Jenže koutky úst se mu drobně chvěly potlačovaným úsměvem; Harry to viděl s fanatickou dokonalostí.
„To teda jo,“ hlesl. „Protože já už zase chci…“
Snape se rozesmál. Hlasitě, zurčivě; Harry ho omráčeně sledoval, nemohl se odtrhnout.
„Tak tohle mi fakt nepomohlo,“ pronesl mdle.
Snape se k němu natáhl, objal ho, přitáhl k sobě. Harry ho automaticky sevřel.
„Pevněji,“ řekl Snape.
Harry ho stiskl víc, sám silně svíraný profesorovými pažemi.
„Pevněji.“
Drtili se v náručí. Až se stresory v krvi změnily na adrenalin, ten vyhořel úsilím, svalová únava v mysli nastolila vláčný mír. Snape ho propustil, odtáhl se.
„Lepší?“
Harry pohodil hlavou. Zazubil se. „To bylo prima.“
Snape drobně kývl, vstal. Přivolal svůj hábit.
„Měli bychom vyrazit, ať nemeškáte.“
Harry popadl svůj Kulový blesk, byt opustili spolu. Harry šel na sobotní famfrpálový trénink, Snape spočítat škody ve své učebně, napáchané za jeho nepřítomnosti.
Merline, prosím, aspoň týden žádné průšvihy, zatoužil Harry. Chtěl bych pár úplně obyčejných, příšerně nudných dní, plných školních úkolů a nočních rozhovorů, to by bylo vážně milý, a Harry si poskočil, aby sladil svůj krok se Snapeovým.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Tak jo,“ oznámil nečekaně Ron a udělal to s takovou razancí, až Harrymu zaskočilo, „já to teda beru.“
Cože co, proč? Harry zmateně mrknul po Hermioně, ale ta zírala na Rona úplně stejně nechápavě.
„Ty a Snape,“ řekl Ron. „Je to v pohodě.“ A pihovatý Nebelvír sám sobě přikývnul.
„Fakt?“ užasl Harry. „Co tak najednou? Teda, ne že bych si stěžoval,“ dodal rychle.
Ron se zatvářil, jako by to bylo snad jasné, ne?
„Minulej tejden jsem měl o tebe fakt docela strach, byl jsi… divnej. Ale co se Snape vrátil… Hele, mně nemusíš nic vysvětlovat. Je mi jasný, že jste se pohádali a beru, žes o tom nechtěl mluvit. Vážně, to je dobrý. Já ti taky neříkám všechno,“ pokrčil Ron rameny, pak ukázal bradou na Harryho talíř. „Strávil jsi s ním celej víkend a teď sis poprvý od začátku roku přidal. Takže seš konečně v pořádku,“ dokončil spokojeně.
Harry vytřeštil oči. Proč mi nikdo neřekl, že je to tak jednoduchý?!
„Teda, neříkám, že ho mám rád,“ zamumlal Ron chvatně, „ale…“ Polkl. Vytáhl se v ramenou. „Začnu na tom dělat,“ slíbil škrobeně.
Harry měl pocit, že snad pukne radostí. No sláva – Merline, díky moc!
Nasadil kamenně nehybný výraz.
„Takže ty mi neříkáš všechno,“ zopakoval.
Ron překvapeně mrknul, pobledl, Harry ho probodával očima. Hermiona vyprskla smíchy; tohle už Harry nevydržel, rozesmál se. Poplácal Rona po rameni.
„Dýchej…“
„Blbečku,“ ulevil si Ron procítěně. „Sakra… Fakt jsem se lekl.“ Natáhl se po dýňové taštičce. „Tohle musím zajíst,“ zabručel.
Harry se s Hermionou podívali na sebe, pokrčili rameny. A vzali si každý taky jednu, jako přípitek.
Polední pauza končila, studenti se pomalu vytráceli z Velké síně, měli by vyrazit. Ron ještě popadl dvě taštičky jen tak do ruky, zvedli se od stolu. Do sklepení šli společně. Harry měl nutkání si pískat; bylo mu skvěle.
„Ty, Harry,“ naklonil se k němu Ron, najednou vypadal trochu rozpačitý, „víš, jak jsem teď byl párkrát s Mionou… No, víš… Já… Dostal jsem v lektvarech dvakrát přijatelné a jednou nad očekávání…“
„Do háje,“ vyklouzlo Harrymu obdivně. Možná spíš šokovaně. S kapkou závisti; N v jeho případě byla zkratka pro nemožné.
„Viď,“ rozzářil se Ron. A opět znervózněl. „Jestli mám být bystrozor, tak to potřebuju úplně zoufale… Sakra. Budeš naštvanej.“
Harrymu to konečně došlo.
„Jestli chceš být ve dvojici s Hermionou, mně to nevadí. Opravdu,“ připojil povzbudivý úsměv.
„Dík,“ vydechl Ron. „Jenomže, Neville je na marodce, nějak se chytil s úponicí jedovatou… S kým budeš?“ dodal sklesle.
Harry pohodil hlavou. „S Malfoyem. Umíš si představit, že by dostal z lektvarů trolla?!“ zazubil se.
„Hustý,“ zasvítily Ronovi oči, „fantastickej nápad!“
Uznale do Harryho praštil, pokračoval v cestě viditelně radostněji. Za tu malou lež se Harry trochu styděl, protože ve skutečnosti být ve dvojici s… Dracem by mohlo být docela prima. Ale nemělo smysl na Rona tlačit; stačí, že přijal Snapea. Už to se rovnalo zázraku. Budu mu to servírovat po kouskách. A k večeři si přidám, kdybych měl puknout, umínil si v duchu.
Malfoy to přijal v klidu. A bez námitek. Dneska jsou asi erupce na Slunci…
Snape zadal úkol na dnešní čtyřhodinovku, vařili Mizející lektvar. S jeho pomocí jste mohli na pár hodin zneviditelnit jakýkoliv předmět; šikovná věc, když potřebujete rychle něco schovat.
Harry se pekelně soustředil. Vedení nechal Malfoyovi, pozorně ho sledoval při krájení mizenek, pak to převzal po něm a nechal ho pracovat na extrahování magické mízy z kůže chameleona. Malfoy zkontroloval pokrájenou směs, souhlasně kývl. Vrazil Harrymu do ruky metličku, sám vsypal do bublajícího kotlíku připravené ingredience, přikápnul dvě kapky extraktu.
„Dvakrát doleva.“
Harry poslušně proběhl metličkou vroucí tekutinu, Malfoy přidal dvě kapky.
„Dvakrát doprava.“
Lektvar dostával zvláštní, duhově průhlednou barvu. Další kapky.
„Teď to dvě minuty střídej, jednou doleva, jednou doprava.“
Harry přitakal, soustředěně míchal. Postřehl, že kolem nich prochází Snape; Harry míchal, jako by na tom závisel jeho život, doleva, doprava, doleva. Malfoy na pracovním stole utřel nadrcené nožky pakobylky s kořínky pamětníku, šlo jim to jedna báseň. Malfoy zkontroloval kotlík, přidal novou směs, převzal metličku. Míchal zkušenými pohyby, střídal směr, počet a intenzita krouživých obrátek se neustále měnila, tekutina v kotlíku se točila v malém víru, stávala se téměř neviditelnou.
„Dobré,“ kývl Malfoy uznale. „Nyní to necháme pět minut vařit, přidáme netopýří sklivec na ustálení magických vlastností. A je téměř hotovo.“
Harry se bezděčně podíval po misce s bílým práškem, v mysli se mu vybavila epizoda z domku. Mrknul po Snapeovi; ten se na něj díval, koutky rtů nepostřehnutelně zvlněné ve svém diskrétním úsměvu, zdvihl levé obočí, dáte si? Harry se prudce kousl do tváře, aby se nerozesmál.
„Co je?“ zeptal se Malfoy nechápavě.
„Nic,“ zamumlal Harry, „já jen… Skvělý, že to nebouchlo. Teda zatím.“
„Tss,“ utrousil Malfoy.
Troll se dneska asi nekoná, promiň, Rone. No, popravdě, s tímhle Harry tak nějak počítal…
Oba se opřeli zády o lavici, založili ruce na prsou, svorně hypnotizovali dění v kotlíku.
„Ty, Draco,“ zamumlal, rychle zkontroloval Snapea, byl na druhé straně učebny, nehrozilo, že by je slyšel; aspoň v to Harry doufal, „už jsi chtěl někdy políbit někoho, koho bys asi neměl?“
Malfoy k němu natočil tvář.
„Jak moc se mám bát, Pottere?“
„Cože? Ne tebe! Ježíš…“
Zmijozel se vrátil pohledem ke kotlíku.
„Právě jsem omdlel úlevou.“
„Pitomče,“ ulevil si Harry.
„Děcko,“ odtušil Malfoy hbitě. „Takže o koho jde?“
Harry na to nemohl přestat myslet. Ta absolutní fascinace Snapeovými rty, splašené hormony nebo ne, byl to tak intenzivní pocit, potřeba se jich dotknout, ochutnat, že to vymazávalo okolní svět, museli jste se zuby nehty držet reality a připomínat si, že vážně nezemřete, pokud to okamžitě neuděláte… Hloupost. No jasně.
„Hm?“ pobídl ho Malfoy.
Harry to nutně potřeboval nějak vyventilovat. A Ronovi nebo Hermioně na tuhle otázku těžko mohl říct, že jim do toho nic není, že jo?
„O někoho, kdo o to až tak úplně nestojí,“ zamumlal.
Jo, Malfoy je ideální volba. A nebo taky ne… Protože Zmijozel se chytil za srdce, vytřeštil oči.
„Nemožné!“ vyjekl tlumeně. „Po téhle planetě chodí někdo, kdo tě nezbožňuje?! Kdo je ten kacíř?!“
„Moc vtipný,“ zavrčel Harry otráveně.
Malfoy mu samolibě pokynul. A zčistajasna se tvářil jako normální lidská bytost.
„Víš jistě, že nechce?“ zeptal se klidně.
Harry ho podezřívavě sjel pohledem. Trhnul rameny. „Jo. Asi jo.“
„Asi není jistota. Zkusil jsi něco?“
„Řekl jsem mu to.“
Malfoy mrknul. Vteřinu na Harryho zíral, pak potřásl hlavou, otočil se zpět ke kotlíku.
„Nebelvíři jsou mimozemštani… No nic, dál. Jaká byla reakce?“
„Pobavilo ho to,“ utrousil Harry kysele.
„To není odmítnutí.“
„…Ne?“
„Ne,“ přitakal pevně. „To je reakce překvapeného člověka. Podle mého to znamená pouze to, že nic podobného od tebe nečekal. A pokud jsi v tom skutečně nepostřehl hněv nebo nechuť, není jeho základní pocit záporný. Hlavu vzhůru, Pottere. Je poměrně slušná šance, že i tahle poslední nedobytá bašta padne.“
„…Byla by to pro tebe moc velká oběť, kdybys se mnou mluvil normálně?“
„Já mluvím normálně. To ty používáš hagridovštinu.“
„Hagrid je skvělej,“ naježil se Harry.
„Ale zajisté, vaše blahorodí.“
„Blbče.“
„Pitomče.“
„Vidíš, že to umíš,“ zazubil se Harry.
Malfoy rezignovaně povzdechl. „Jak hluboko jsem klesnul…“
„Vítej mezi spodinou,“ šklebil se Harry. „Takže fakt myslíš, že mám šanci?“
„Ano,“ kývl Malfoy vážně, jako by probírali strategii válečného útoku. „Na tvém místě bych to nevzdával. Ale pokud hodláš pokračovat v duchu děsivé nebelvírské upřímnosti, nejdřív si u madam Pomfreyové zjisti, zda objekt tvého zájmu netrpí nějakou vážnou srdeční vadou. Taky bys ho mohl zabít.“
Harry se tlumeně zasmál, tak tohle může vynechat, Snape ustojí všechno. A znovu mu tělem proběhlo mravenčení. Sakra, já to prostě musím vědět, jaké by to bylo, políbit ho. A když se smál… Merline!
Harrym zacloumala nutkavá touha se po něm aspoň podívat. Ale to by mohl úplně stejně do Malfoye drcnout; tak to je on. O něm mluvím. Malfoy by zřejmě na místě zemřel. Něco mi říká, že tím bych Snapea nepotěšil.
„Tak… dík moc. Vážně. Hele, ty máš v tomhle… eh, zkušenosti?“
Malfoy na něj úkosem pohlédl.
„Dobývání je tou nejzajímavější částí,“ pronesl lakonicky.
Harry se zazubil. „Jo tak. A ty teď dobýváš někoho?“
„Ne,“ utrousil Malfoy. „Jsem momentálně poněkud zaneprázdněn záchranou světa a provozováním psychologické poradny.“
„Kolik Nebelvírů jsi už úspěšně dovedl k sebevraždě?“
„Ty budeš můj první.“
„Dej si na mně záležet,“ mrknul Harry.
A oba se ohlédli, protože dveře učebny se otevřely, šest rudých hábitů, zasvištění magie.
„Accio hůlka Severuse Snapea! Profesore, půjdete s námi.“
 
Sára. Vědí o Sáře.
Harrymu se zastavilo srdce, pak jako by mu v těle došlo k explozi, všechny orgány náraz přimáčkl k páteři.
„Accio hůlka Severuse Snapea!“ vyjekl, mrštil kouzlo, vyrval hůlku překvapenému bystrozorovi z rukou. Otočil se k nim zády, několika dlouhými kroky dochvátal k Snapeovi. „Vaše hůlka, pane,“ zasípěl, podával mu svou. Snad si ji bystrozor nestačil prohlédnout, snad je jejich magie natolik podobná, aby je hůlka při identifikaci nezradila, snad se svět začne točit pozpátku…
„Po vaší poslední návštěvě jsem si prošel pár zákonů,“ natočil se Harry k oněmělým bystrozorům, ve třídě vládlo mrtvolné ticho, asi jako v něm, „takže vím, že jestli se nejedná o přímé ohrožení kouzelnické společnosti podle článku sedm zákona o utajování, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků v roce 1875, musíte se nejdřív prokázat platným zatykačem stvrzeným ministerskou pečetí, než někomu zabavíte hůlku. Vaše hůlka, pane!“ zopakoval křečovitě.
Snape na něj hleděl, zkamenělý, v očích cosi divného. Zvedl ruku. A Harryho hůlku přijal.
„Třebaže váš výklad zákona je překvapivě správný, tohle bylo velmi neuctivé, pane Pottere,“ pronesl. Odpoutal se od Harryho vyděšených očí, pohlédl na bystrozory; nekonečně klidný. „Jsem si víc než jist, že páni bystrozoři jsou předpisů znalí a jejich dalším krokem bylo obeznámit mne s obviněním. Není-liž pravda?“
Bystrozor, kterému Harry hůlku vyrval, stál se zachmuřeným výrazem, teprve teď ho Harry poznal, ano, byl to ten samý, který se ho před pár dny pokoušel odvést z Bradavic. Nyní propaloval Harryho pohledem a neuhnul s ním, ani když promluvil.
„Byl jste obviněn z opakovaného překračování profesorských pravomocí s podezřením na použití zakázaných magických trestů. Jste předvolán před kárný soud. Zde je zatykač. Stvrzený ministerskou pečetí,“ procedil.
Lupnutí, vedle Harryho se před Snapem objevil svitek.
„Vskutku… nečekané,“ řekl Snape.
Harrymu se skoro úlevou podlomila kolena, nevědí o Sáře; dobrý Bože, děkuju!
„Přirozeně, běžným postupem v takovém případu je prověření veškerých kouzel, která jste seslal. Ale v tom by neměl být problém, že ne, profesore? Všechny ty báchorky, že jste snad někdy byl Smrtijedem, jsou snůškou nehorázných lží…“
A panika byla zpět, zatnula ostré drápky do Harryho ramen, ledovým jazýčkem líně přejela po zátylku. Bystrozor teď zíral na Snapea, ve tváři nepokrytou zášť.
Tak fajn. Je to zlý.
„Ještě štěstí, že to můžete lehce vyvrátit, že ano, profesore? Ukážete mi své levé předloktí?“
Snape pustil z prstů pergamen, ten se svinul, s lupnutím zmizel.
„Želbohu, váš zatykač postrádá svolení k osobní prohlídce,“ řekl suše.
„Mám to chápat tak, že ho dobrovolně neukážete?“
Snape zdvihl obočí. „O čem by si pak lidé povídali?“
Bystrozorovým obličejem prokmitl vztek a zmizel pod hladinou.
„Vše je v pořádku. Má hůlka, pánové,“ oznámil Snape, vykročil k nim, Harryho hůlku mírumilovně na dlani. Bystrozor ho zastavil rázným gestem. Stočil zrak k Harrymu, naklonil hlavu mírně do strany, pronikavé oči zúžené do hadích štěrbinek.
„Legitimus accio hůlka Severuse Snapea!“
Do hajzlu, zařval Harry v duchu. Snapeova hůlka se v jeho dlani otřásla, kouzlo ji zachytilo, téměř mu vylétla. Drapnul ji na poslední chvíli, zatnul do ní prsty, vibrovala, Harry stáhl ruku za záda, přitiskl k tělu, hůlka se zmítala. Chtěla pryč.
Současně s tím se jeho vlastní vznesla ze Snapeovy dlaně, přelétla učebnu, ladně přistála v bystrozorově napřažené ruce, Snape to musel udělat stínovou magií. Úleva a nadšení, jak skvěle sehraní jsou, prokmitla a zhasla; Harry se zoufale potýkal s hůlkou za zády. Chtěla pryč!
Zůstaň, zůstaň, soustředil se na ni úporně stínovou magií, nemělo to vliv. Zmítala se, vláčená zákonem podmíněným Acciem. Harry zatnul zuby. A zběsile se snažil tvářit normálně; v tom asi taky moc neuspěl.
Bystrozor vypadal rozčarovaně. Schoval získanou hůlku do rukávu.
„Bylo to takto správně, pane Pottere? Nerad bych vás znovu zklamal,“ podotkl jízlivě.
Harry nemohl mluvit. Soustředil všechnu energii na hůlku, nesmím ji pustit, je v ní Avada – nesmím ji pustit.
„Pane Malfoyi, buďte tak laskav, ukončete všechny procesy v kotlících,“ otočil se Snape k mladému Zmijozelovi, se zvláštním jemným důrazem.
„Jistě, pane. Finite incantatem!“ zavelel Malfoy okamžitě, na poslední chvíli špičku hůlky nepatrně sklonil, kouzlo v plné síle narazilo do Harryho.
Nepomohlo, vyslal k němu Harry vyděšený pohled. Panikařil.
„Finite…!“ napřáhl se Malfoy znovu.
„Rigor,“ pronesl jeden z bystrozorů, všeobecné tiché bublání rázem ustalo, „vaši studenti mají vážně nedostatky ve vzdělání, profesore.“
Neudržím ji, zaječel Harry němě. Přetrvávající Accio rvalo hůlku z prstů, vzpírající se magie pálila a smrtelný pot tak báječně klouzal…
„Žádný spěch, pánové. Nebývám zatčen každý den, rád bych si to vychutnal,“ oznámil Snape jedovatě, vykročil ke dveřím.
Neudržím, Harrymu se rosilo čelo, do lícních svalů dostával třes, zatínal nehty do kůže, drtil hůlku, klouzala. Žďuchnutí do ramene, Malfoy jakoby ledabyle stanul těsně po jeho boku. Vzápětí ucítil Harry na zádech šátravou ruku, Malfoy chytil Snapeovu hůlku hned vedle Harryho zpocených prstů. A další ruka, a ještě jedna, někdo za ním, tři, možná čtyři teď drželi zmítající se hladké dřevo.
„Nějaké potíže, pane Pottere?“ zahleděl se na něj bystrozor.
Harry zuřivě zavrtěl hlavou.
„Nakonec, mohu jít napřed,“ oznámil Snape ve dveřích.
„Bez obav, dorazíme včas. Pane Pottere, mám dojem, že mi chcete něco říct?“
Bystrozor k němu vykročil.
„Expecto patronum!“ vypískl Ron. Bystrozor se prudce obrátil, hůlku v ruce, pozdě. Ronův bílý pes zmizel v chodbě.
Bystrozor věnoval Ronovi zdrcující pohled.
„Já… To… Předpisy…“ Ron vypadal, že sebou každou chvíli sekne, bledý jako sníh. „V učebně bez dozoru… Předpisy!“
„Zajisté,“ procedil bystrozor mezi zuby. „Jdeme!“
Rudé hábity vzaly Snapea mezi sebe, chvatně odcházely. Na setinu vteřiny se Harryho pohled setkal s černýma očima.
Vraťte se, prosily ty Harryho.
Vrátím, slíbil Snape.
Dveře cvakly, byli pryč.
 
Sakra…!“ zakvílel Harry tlumeně, prudce se obrátil, Malfoy, Zabini, Parkinsonová hůlku stále pevně drželi, teď už přidali i druhou ruku, stále se zmítala.
„Legitimus liberatio!“ šlehla po nich Hermiona kouzlem. A hůlka utichla, vklouzla do rajské nehybnosti. Harry se zhroutil na nejbližší židli. Ostatní ho propustili, obezřetně uvolňovali sevření, ale bylo to dobré, hůlka byla mírumilovně klidná.
„Do háje,“ sténal Harry tiše. Pomalu rozevíral prsty, ztuhlé křečí, skoro je necítil. V dlani krvavé půlměsíce od nehtů a ostře rudou čáru spálené kůže od vzpěčující se magie Accia; to cítil zatraceně dobře. „Moje ruka…!“
„Episkey,“ seslali na něj Malfoy s Hermionou současně. Krvavé otisky zmizely. To bylo asi tak všechno. Pálilo to jako tisíc čertů!
„Měl bys jít na ošetřovnu,“ rozhodla Hermiona.
„Nejdřív musíme…“
„Jít na ošetřovnu,“ řekl Ron zamračeně.
„Jasně, ale…“
Zahučení letaxu, z krbu do učebny vletěl Ronův Patron a rozplynul se, hned za ním se objevil Brumbál.
„Už odešli,“ vyhrknul Malfoy.
Brumbál mu kývl, chvátal ke dveřím.
„Pane?“ zvedl se Harry. Nejistě ukázal Snapeovu hůlku. Úleva, zračící se v ředitelově tváři, měla hloubku Mariánského příkopu. Došel k Harrymu a prostě ho objal.
„Děkuji,“ vydechl.
„Všichni pomohli,“ zamumlal Harry rozpačitě.
Brumbál se rozhlédl kolem, nyní už úsměvně. Vrátil se pohledem k Harrymu.
„U mě bude v bezpečí,“ zašeptal, Snapeovu hůlku si vzal, schoval v rukávu. A k Harryho naprostému úžasu mu podal svou vlastní.
„Myslím, že zajdu na ministerstvo. Jako člen Starostolce mám právo být porotcem u kteréhokoliv kárného soudu,“ a pomněnkové oko spiklenecky mrklo.
Harry se rozesmál. Bude to dobrý, všechno bude v pořádku…
„Do večeře jsme zpět,“ špitnul Brumbál, obrátil se k ostatním. „Bohužel, v současné chvíli není nikdo z profesorů k dispozici, musím vám s lítostí oznámit, že pro dnešní den vaše výuka skončila.“
Učebnou se rozneslo hlasité jásání.
„A ty bys měl zajít na ošetřovnu,“ řekl Brumbál.
Harry udělal opravdu kyselou grimasu.

severus-od-sky.jpg

Severus od sky (děkuji ti )

 

21.Nepouštěj

Komentáře k 20.kapitole

_______________________________________________________

Ochutnávka na 21.kapitolu Nepouštěj

Odstín se přestal měnit, proces byl dokončen, tekutina zůstala příjemně žlutohnědá. Severus ji ještě jednou protřásl. Žlutohnědá. Stínovou magií lektvar vymazal, vložil svůj vlastní.
Obrátil se, podal jedovatě oranžový roztok Potterovi.
„Dobré,“ řekl.
 
XXX
 
„Pane Pottere, já se nehněvám,“ namítl Severus mírně. „Ani vás nepovažuji za pomatence. Svým způsobem mi to lichotí.“
„…Fakt?“ hlesl Potter.
„Skutečně to chcete probírat? Bez metafor a šifer.“
Nitrobránou v horkých vlnách pronikla Potterova nervozita, stud, vzrušení.
 
XXX
 
Plním slib a jsem na vás hodná – tentokrát ;-) Z ukázek je patrné, že Brumbál Severuse „nedal“… J
Díky vám všem. Přeji krásný víkend, Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář