12. Sedmihlásek 2.část
Harry měl pocit, že se zřítil; že teprve teď a právě teď dopadl z té střechy na zem, přímo na beton. A že se konečně definitivně rozbil.
…Omluvit?!
Snape?! A za co sakra? Že pro mě šel do Voldemortovy mysli, že mě dostal ven, že jsem ho za to sprostě vyhodil, že i přesto vyslal Renascor, že jediný mě chtěl dostat zpátky dřív, než se to všechno zvrtlo, že se mnou skočil ze střechy, aby mě dostal do bezpečí? Takže za co z toho se mi hodlá omlouvat? Za to, že mi v posledních dvou hodinách třikrát zachránil život? Nebo za to, že jsem ho zradil?!
Harry uslyšel cvaknutí dveří, madam Pomfreyová taktně zmizela, šustění látky, Snape vstal z lůžka. Několik tichých kroků. Zůstal stát.
„Harry, upřímně lituji, čeho jsem se dopustil. Překročil jsem hranice. Chápu, že se hněváš. Bohužel mne v té chvíli nenapadlo jiné řešení… Což mě pochopitelně neomlouvá. Ujišťuji tě, že se nikdy nic podobného opakovat nebude. Mohl bys mi to odpustit?“
O čem to mluví, ječel Harry v duchu, já nic nechápu!
„…Harry? Prosím, mluv se mnou.“
Harry nemohl. Všechno se v něm rozpadalo. Připadal si, jako by se sám sobě drolil pod rukama; začnu křičet nebo do něčeho praštím nebo uteču!
„Harry, já přísahám… Přísahám, že jsem nikdy neměl takové úmysly! Nic ti z mé strany nehrozí, ten… incident v mysli Temného pána byl jen zoufalý pokus tě utišit…“
Ta pusa?!
Merline, skočí pro mě do ohně a omlouvá se za pusu?! Harry se po něm nevěřícně ohlédl; nervozita v bledé tváři Mistra lektvarů ho roztrhala na kusy. Už dál nemohl.
„Včera jsem řekl, že jste hnusnej bastard!“ rozkřičel se Harry. „Malfoy na mě seslal Protego, Sirius se za mě stydí, Hermiona taky, Rona jsem zklamal, všechny ty lidi jsem chtěl nechat umřít a vůbec nevím, jak se jmenovala ta žena v parku!“
Snape na něj zůstal zírat.
„To vypadá, že máte zatraceně těžký den,“ pronesl potom zvolna.
Harry potřásl hlavou; v očích pichlavě zaštípalo, stiskl zuby.
„Hrozně se vám omlouvám,“ procedil, hlavu sklopenou, „pane, mně je to tak strašně líto.“
„Nezlobím se,“ řekl Snape klidně, po nekonečné vteřině ticha. „Umím být hnusný bastard.“ Napřímil se, složil ruce za záda, vlastně vypadal jako při hodině lektvarů, když se chystá třídě sdělit dnešní zadání. „Pan Malfoy pod vlivem Fidentia na vás seslal Protego, jelikož každý alespoň průměrně inteligentní kouzelník ví, že udržet vás naživu je jediný způsob, jak nepadnout rukou Temného pána. Black má poněkud zkreslený názor na svět a obávám se, že si vás nevědomky zaměnil za vašeho otce, a především, Black nemá nejmenší potuchy, jakým démonům čelíte, pane Pottere. Slečna Grangerová na druhou stranu je moudrá čarodějka, ať už mezi vámi došlo k čemukoliv, bude to nedorozumění, které vaše dlouholeté kvalitní přátelství ustojí. Pokud se pan Weasley cítí zklamaný vaší náklonností ke mně, dovolím si upozornit, že jste oba svobodní lidé a máte právo na svobodnou volbu. Každopádně, i tohle má své další, jiné řešení, k plné spokojenosti pana Weasleyho. Co se týče dnešní záchranné akce, celé to považuji za nesmyslný hazard, a kdybych měl tu možnost, nikdy bych to nedovolil. Lidé umírají dnes a denně. Kdybychom tam nezasáhli, možná by zemřelo hrozným způsobem zhruba padesát mudlů. Kdybyste tam zemřel vy, a k tomu chybělo jen velmi málo, zcela jistě by hrozným způsobem zemřelo statisíce lidí. A ona mladá dáma v parku se jmenovala Sarah Lenersová.“
„Ta pusa mi vůbec nevadila,“ vydechl Harry.
A Snape vypadal, že mu z ramen spadla nesmírná tíha.
„…Takže nebude nepatřičné, když vás nyní obejmu?“ zeptal se přesto váhavě.
Harry k němu došel sám. A bylo to, jako by se Mistr lektvarů sklonil, sebral hromádku z podlahy, každý z Harryho kousků, a nějak, kdo ví jak, je spojil dohromady. Harry mu ovinul paže kolem zad, nechal se pohltit náručí, tou jedinou, která ani dnes nebyla zklamaná.
Asi jako když se přestanete snažit stát na vodní hladině. Povolíte vůli i svalstvo, odevzdáte se osudu. A voda se pod vámi propadne, padáte, klesáte. Dopadnete na dno. A zjistíte, že vám voda sahá pod bradu. Dobrý. Takže ani dnes se ještě neutopíte.
„Zazdil jsem Iskariota,“ zašeptal Harry do černé vesty. „Pomůžete mi to spravit?“
„Kruci,“ hlesl Snape. „Chudák.“
Zůstal na ošetřovně. Prostě se nějak zničehonic ocitnul zpět na lůžku; tak zavřel oči. Když spíte, problémy neexistují. Ani emocionální krize, zklamaní kmotři a smrtící věštby. Spánek je úžasná věc. Teplá peřina a chladné prsty ve vlasech jsou taky fajn.
Madam Pomfreyová na to neřekla ani slovo. …No, to není tak docela pravda, ona ve skutečnosti pár slov řekla a vyslovila je poměrně nahlas; vlastně to byl její křik, co Harryho probudilo.
„Ne, absolutně ne! Pan Potter má přikázaný klid na lůžku, nikoho nepustím dál. Pane Creevey, vy i vaše čokoládové žabky budete muset přiskákat zítra znovu. A upozorňuji každého, že zdravotní potíže, způsobené nějakým neuvěřitelně nešťastným omylem vrženým kouzlem, jsem schopna vyřešit i zde na chodbě. Hezký zbytek dne, dámy a pánové. Odcházejte spořádaně a potichu!“
Harry se musel culit. Madam Pomfreyová je vtělený anděl. Okořeněný špetkou pekelné síry. Ne že by Harryho netěšil zájem ostatních, někde v tom davu nejspíš byli i Ron s Hermionou – ano, docela jistě tam byli – ale Harry ještě nechtěl mluvit o tom, co se stalo. Ne. Ještě aspoň chvíli předstírat, že dnes není ten den, kdy jediný rozdíl mezi vaším sousedem a vaším vrahem je hopsakulička, barevně skákající městem.
Harry zůstal nehybně ležet, naslouchal vzdalujícím se cupitavým krokům, šustění sukně, klapnutí dveří, madam Pomfreyová zmizela ve svém kumbálku. Harry otevřel oči. Do okenních skel se zlatě opíralo slunce, den se koupal ve zralém odpoledni.
Snape seděl v křesle u masivního pracovního stolu poblíž krbu, přetvořil ošetřovnu k obrazu svému; nebo aspoň na provizorní pracovnu. Levou rukou si podpíral spánek, v pravé držel brk a poněkud neohrabaně – zřejmě vinou zlomeného předloktí – škrtal v pergamenu před sebou. Harry nemusel přemýšlet dvakrát, domácí úkoly nebo testy.
Harry ležel, díval se. Plameny v krbu vzdáleně hučely, dřevo tiše praskalo, brk škrábal o pergamen, Snapeův dech byl pravidelný, vzduch nepatrně voněl hořepníčkem, saténové pokrývky chladily. Iluze byla dokonalá. Byl v domku. V bezpečí.
„Přejete si jíst na lůžku, nebo se ke mně připojíte?“
Harry mrknul, vytržený ze snění.
„U vás,“ rozhodl okamžitě. Vstal, zachumlal se do přikrývky. Cestou ke stolu zavrávoral, ale došel v pořádku. Klesl do křesla, které mu Snape přikouzlil na druhou stranu svého stolu; lůžek na ošetřovně valem ubývalo, snad nevypukne epidemie.
„Jak vám je?“ zeptali se oba současně.
Harry se drobně zazubil. „Mně fajn.“
„I mně,“ kývl Snape. Přisunul mu talíř s jídlem, sejmul ohřívací kouzlo. Harry se do něj pustil s dravou chutí, pronikavá vůně vzbudila ukrutný hlad. Snape pokračoval v práci.
„Je to s podivem, ale váš čtyřnohý přítel projevil nečekané kvality,“ prohodil Snape.
Remus? Harrymu se nelíbilo označení, které Snape s oblibou používal – ale neřekl náhodou něco, co se nebezpečně blížilo pochvale?!
„Remus?“ zahuhlal Harry s plnou pusou. „Jaké?“
Snape po něm vrhnul kyselý pohled.
„Docela jistě bych počkal, až potravu v ústech zpracujete, pane Pottere.“
„Pardon.“
„Lupin, ano. Nejenže byl necelou hodinu po souboji s přesilou schopen a ochoten zhostit se školních povinností a sám se nabídl odučit mou dvouhodinovou lekci lektvarů, ale dokonce projevil tolik duchapřítomnosti, aby v mém kabinetu vyhledal připravený koncept výuky. A co je nejvíc šokující, striktně ho dodržel.“
Dnes žádné citrónové bonbony? Pomyslel Harry soustrastně na své spolužáky. Ale Remus je dobrý učitel, to nemohlo být tak zlé.
„Navíc se mu podařilo zabránit téměř všem výbuchům kotlíků, takže má učebna je nadále k použití.“
Neville, odtušil Harry s jistotou, když tam nejsem já, musel to být on.
Snape dál neřekl nic. Takže to definitivně byla pochvala.
„Myslel jsem, že Remuse nemáte rád,“ zamumlal Harry nejistě. S maličkou nadějí.
„Myslel jste správně,“ kývl Snape bez zaváhání. Zvedl k němu černé oči. „Ale to nejspíš není to, na co jste se chtěl zeptat.“
Harry upřeně sledoval plátky masa na talíři.
„Předpokládám, že se ještě stále na mne hněváte z důvodu mé spoluúčasti na Lupinově vyloučení ze školy.“
Harry mlčel. Hněval se? Ne. Ne, protože zlobit se na někoho, kdo pro vás skočí do každé propasti a vyvede vás na světlo, to jednoduše nejde. Příliš mnoho protichůdných pocitů, z nich byste snadno mohli zešílet.
Velice, velice nefér k Remusovi. Harry sklonil hlavu, níž k talíři. Vina, vina.
„Nečekejte omluvy, pane Pottere. Ale pokud o to stojíte, mohu vám tehdejší situaci trochu objasnit.“
Harry prudce zdvihl hlavu, rázně kývl.
„Politika,“ řekl Snape klidně. „Fénixův řád je poměrně silný, má mnoho tajných přívrženců. A stále je to málo. Rozhodli jsme se pokusit získat další. Ta uměle vyvolaná aféra kolem Lupina měla velkou pozornost kouzelnického světa. A mezi řádky vysílala poselství. Jsi vlkodlak? Jsi odpůrce Temného pána? Ale společnost tě přesto vykázala na okraj? Pak v Bradavicích najdeš útočiště.“
Harry užasle polkl, tohle ho nikdy nenapadlo.
„Ale Remus o svou práci stejně přišel,“ namítl.
„Zajisté, to byla cena, kterou jsme všichni znali předem.“
„…On také?“
Snape jednoduše kývl. „Jeho odchod byl nevyhnutelný. Tak jsme se z toho pokusili něco vyzískat.“
„Vyšlo to?“
„Záleží, na čí názor se ptáte. Lupin i členové Řádu byli zklamaní. Já ani ředitel ne. Získali jsme další dva vlkodlaky a jednoho upíra. Každá magie se počítá.“
Harry pomalu žvýkal sousto v ústech, přemýšlel.
„Proč byl jeho odchod nevyhnutelný?“ zeptal se nakonec.
„Myslím, že to víte, pane Pottere,“ řekl Snape klidně. „Nevzal si svůj lék. Vy i vaši přátelé jste tu noc byli v přímém ohrožení života.“
„Každý dělá chyby,“ namítl Harry.
„Zajisté,“ kývl Snape. „A právě tak má každá chyba i svou cenu. Když zapomenete zalít květiny, zvadnou a vy o ně přijdete. Když zapomenete vzít Vlkodlačí lektvar, změníte se na krvelačné monstrum a někoho zabijete. Lupin dostal šanci, promrhal ji, konec diskuse. Někoho tak nezodpovědného v řadách mých studentů nestrpím.“
„Takže vy jste opravdu chtěl, aby odešel,“ povzdechl si Harry těžce. A jsem zase na začátku.
„Ano,“ kývl Snape pevně. „A za tím rozhodnutím si stojím i dnes.“
„No… Ale Remus je teď zpátky?“ hlesl Harry.
„Kompromisy,“ pokrčil Snape rameny. „Jeho přítomnost viděl ředitel jako nezbytnou. Přizpůsobil jsem se. A přizpůsobil jsem i pravidla, přináším Lupinovi jeho lektvar osobně a musí ho vypít přede mnou. Nutno přiznat, že to snáší statečně.“
Znělo to logicky. Přísné, tvrdé, striktně rozumové. Zmijozelská vize života – pevná pravidla, bezpodmínečné dodržování. Ale pokud o tom všem Remus věděl, pokud s tím souhlasil… Už to nebylo tak zlé. Tohle se dalo přijmout.
„Děkuju,“ řekl Harry. „Jsem rád, že to vím.“
Snape ho okamžik zamyšleně sledoval. Potom kývl, vrátil se k práci. Harry dojedl, nechal talíř zmizet. Místo něj se před ním objevily knihy a rolička pergamenu.
„Vaše dnešní zameškané učivo. Doporučoval bych začít hned, není toho málo.“
Harry potlačil neradostný povzdech. Ale neříkal snad před pár hodinami, jak ve všem selhal? Jak je toho tolik, co musí napravit? Musí svou magii získat zpět a využít k tomu každou příležitost. Třeba i domácí úkoly.
„Ano, pane,“ souhlasil a otevřel první z knih.
Snapeův další zamyšlený pohled mu neunikl. Jenže tenhle člověk je záhadnější než sfinga, takže nemá smysl snažit se ho pochopit. Harry se prokousal dějinami čar a kouzel, astronomií, sáhl po učebnici přeměňování.
Cvakly dveře, madam Pomfreyová drobnými cupitavými krůčky k nim došla, tác s lahvičkami levitoval poslušně za ní. Zastavila se u nich, ruce v bok.
„Nevzpomínám si, že bych ti dovolila pracovat, Severusi,“ oznámila příkře.
„Nestojím u kotlíku, nepobíhám po chodbách,“ odvětil Snape nevzrušeně, „pouze čelím nekonečné demenci našich studentů. Pokud jsi žádala, abych zůstal nehybně ležet na lůžku, drahá Poppy, měla jsi konkrétně definovat, že si přeješ, abych byl mrtvý.“
Harry skousl rty, aby zadusil smích, tvářil se, že úporně studuje a svět kolem nevnímá. Lékouzelnice před ně rozeslala lahvičky s lektvary.
„Vypít,“ přikázala.
Harry poslechl okamžitě, Snape ne. Jednu z lahviček se sladce růžovým obsahem zachmuřeně studoval v prstech. Prohlížel ji, otočil proti světlu, protřásl, odzátkoval, přivoněl, vráska na čele se prohloubila do velikosti kaňonu.
„Čekám,“ oznámila lékouzelnice nekompromisně. „A neodejdu, dokud to nevypiješ.“
Snape k ní stočil bezedné černé oči.
„Nevypiji nic, co neznám,“ oznámil.
Madam Pomfreyová vytřeštila oči.
„Lektvar, který neznáš?! Ach Merline, zřejmě jsem musela přehlédnout něco děsivého ve tvém zdravotním stavu…“
„Přestaň,“ zavrčel Snape. Znovu podrobil obsah lahvičky zevrubnému průzkumu.
„Cítím jitrocel. Neskutečné množství špatně zpracovaného cukru,“ mumlal si pro sebe.
Harry zuřivě zíral do učebnice, dusil smích. Tvářil se, že tam vůbec není. Snape rezignoval. Nasupeně postavil lahvičku na stůl a zdrtil lékouzelnici pohledem.
„Nevím. Co je to?“ zavrčel.
„Ach, ty můj nebohý Severusi,“ hlesla madam Pomfreyová, „to mě tak mrzí. Dokážeš s tím žít?“
„Co je to?!“ zavrčel Snape zuřivě.
„Možná to pozná jeden z tvých studentů,“ prohodila madam Pomfreyová a podala lahvičku Harrymu. Snapeovi v očích vybuchla salva němého vzteku.
„Cože?“ vyjevil se Harry. „Já ne, tohle přece…“
„Zkuste to, pane Pottere,“ pobídla ho madam Pomfreyová mile.
„Bez šance, madam,“ zamumlal Harry, ale lahvičku otevřel a zodpovědně přivoněl. Vzápětí se téměř udusil. Smíchy. Vrátil lektvar na stůl.
„Je to mudlovský sirup proti kašli,“ zamumlal, hlas se mu třásl potlačovaným smíchem. Zbytečná snaha; madam Pomfreyová se rozesmála na celé kolo.
„Poppy!“
„Dostala jsem tě, Severusi Snape!“ oznámila, otočila se, vracela do své pracovny, její smích byl sytý a od srdce. „Nejsi vševědoucí. Merlin ví, jak dlouho jsem se na tuhle chvíli těšila!“
Zmizela za dveřmi, ošetřovna padla do ticha. Snape se chopil svého brku.
„Je-li vám život milý, ani slovo,“ procedil. „Merline, ta ženská mě zničí.“
Harrymu život milý byl. Soustředěně se hryzal do rtu, zhluboka dýchal nosem.
„To bylo od ní zákeřný,“ řekl konečně docela vážně. „Nečestný a nesportovní.“
A zlomil se ve zběsilém výbuchu smíchu.
Harry potřetí prošel své zápisky, prolistoval knihou. Marně.
„Pane,“ otočil se na Snapea s povzdechem, „nevím si rady. Nemůžu to nikde najít.“
Profesor zdvihl tvář od pergamenů, hojně ozdobených jeho červeným inkoustem.
„Co řešíte, pane Pottere?“
„Přeměňování,“ vzdychl Harry znovu. „Máme napsat esej o důvodech, proč nejde Vera vertum použít na obojživelné tvory.“
„Další atentát na mé duševní zdraví,“ utrousil Snape. Mávl hůlkou, pár vteřin na to přilétla dveřmi kniha, složila se Harrymu do klína. Učebnice přeměňování pro třetí ročník. Harry zasténal. Copak jsem všechny ty roky prospal?!
„Díky, pane,“ zamumlal. Nahlédl do obsahu, názvy kapitol nic moc neprozradily. Harry odevzdaně začal procházet učebnici od začátku.
„Kapitola sedm,“ ucedil Snape po chvíli.
Harry hbitě nalistoval, sedmá kapitola měla něco málo přes dvacet stran, to se dá skousnout. Snape otevřel ústa. Znovu je zavřel. Harry se po něm tázavě podíval.
„Neprozradím víc,“ oznámil Snape pevně. „Jinak bych si totiž musel udělit školní trest za sabotáž vlastních učebních metod.“
Harry se uculil.
„S drbáním kotlíků bych vám pomohl,“ prohodil.
V černých očích zajiskřilo.
„Nemáte strach, že té nabídky budete jednou hořce litovat?“
„S tím počítám,“ kývl Harry. „Ale pořád platí.“
Snape mu věnoval další ze svých hlubokých, vážných pohledů; a oba se vrátili ke své práci.
Venku už se stmívalo. Madam Pomfreyová jim donesla večeři, s pochichtáváním odešla, tohle jí zřejmě vystačí na hodně dlouho. Rychle se najedli, Harry sáhl po poslední učebnici, Snape po další hromádce pergamenů.
Lektvary, a jéje, pomyslel si Harry zděšeně. S těžkým srdcem pohlédl na dnešní zadání. Vařili Magiabsorbční lektvar. Harry se zazubil, Tarsius pumilus a jeho pomocná packa. Tohle bude snadné.
Bylo. Sepsal požadovanou esej o magiabsorbentech, jejich výskytu a využití. S uspokojením úkoly odložil, měl hotovo. Snape ještě ne.
Harry se uvelebil ve svém křesle, vytáhl nohy pod bradu, zachumlal se. S přicházejícím večerem se v místnosti ochladilo.
Díval se do krbu, plameny zvolna tančily, vlnily se ve svých ohnivých kreacích. Ostrý hrot Snapeova brku škrábavě běhal po pergamenu. Klid a bezpečí.
Jako by neexistoval šílený maniak, toužící vyhladit vše lidské, když v něm už nezůstala ani špetka. Jako by nebyl žádný Sirius, sedící někde ve svých komnatách, zdrcený zbabělostí svého kmotřence. Jako by nebyl Ron, nebyla Hermiona, bojující se strachem, že je Harry opustí, že je zradil a vyměnil všechny prožité roky za Snapea. Jako by tu někde nebyl Malfoy, ne prolhaný a bezohledný Zmijozel, ale Draco, kluk, osamělý a zoufale bojující o vlastní život.
A jako by tu někde ještě stále byla Sarah Lenersová.
Když na Harryho rameno zlehka klesla čísi ruka, zmateně se probral, rozhlédl. Zjistil, že stůl je pryč, i Snapeovo křeslo, místo nich před krbem stál prostorný hluboký gauč.
„Je chladno,“ řekl Snape. „Pojďte se ohřát.“
Profesor se posadil na gauč, Harry trochu nejistě vedle něj. Pak se mu kolem ramen ovinula paže, Snape si ho přitáhl blíž. Druhou rukou spravil Harryho sklouzávající deku.
„Zkontroloval jsem vaše úkoly. Odvedl jste dobrou práci.“
Zkontroloval jsem vaše úkoly… Taková obyčejná věta. Jenže Harrymu nikdy nikdo nekontroloval úkoly. No tak, o nic nejde… Proč z toho má uzel na střevech?
„Aha. Tak… děkuju,“ hlesl slabě. Snape se po něm překvapeně podíval. Pak neurčitě kývl, jako by zmateně přijímal odměnu za něco samozřejmého. Bylo? Bylo to samozřejmé?
Nějak… ano. A Harry se uvolnil, opřel se o něj, položil hlavu na černé rameno. Teplo z krbu na ně laskavě dýchlo.
„Je nyní příhodný čas podívat se na vašeho Iskariota?“ zeptal se Snape.
„Jasně,“ odchvátal Harry k nitrobráně, otevřel dokořán. Imaginární Snape poděkoval kývnutím za pozvání, vstoupil, vykročili spolu.
Profesor zkoumavě prohlédl kamenný komín, obešel ho dokola.
„Působivé.“
„Nemyslím. Kromě toho, že to byla ode mě pěkná pitomost, a navíc ho ani nedokážu vymazat, stejně byl k ničemu.“
Snape tázavě zdvihl obočí.
„Slyšel jste mě,“ pokrčil Harry rameny. „Přišel jste přece.“
„Jistěže jsem přišel, vyslal jste Patrona.“
„Cože jsem?“ vyjevil se Harry.
„Neslyšel jsem Iskariota, vaše zaizolování bylo bezchybné. Přivedl mne váš Patron.“
„Nepamatuju se, že bych ho vyslal,“ namítl Harry.
Snape chvíli přemýšlel, pokrčil rameny.
„Podvědomá reakce. Důležité je, že jste ho vyslal.“
„Asi jo,“ souhlasil Harry. Ukázal bradou k věži. „Co s tím? Už jsem to zkoušel. Představoval jsem si, jak ta věž mizí. Jak spadne. Jak se rozdrolí. Dokonce jsem tady zkusil i menší hurikán. Ale drží jako ďas.“
„Tak to zkusíme z jiného konce,“ navrhl Snape. „Co je Iskariot?“
„Jak to myslíte?“
„Definujte, co je Iskariot.“
„Vy,“ pokrčil Harry rameny. „Část vašeho vědomí.“
Snape přitakal. „Dobře. Dál?“
„Já nevím… Je to spojení. Jak jste to říkal? Něco o mostě… Jo, už vím. Je to komunikační most mezi námi,“ vyhrknul Harry spokojeně. Ano, tohle Iskariota vystihovalo parádně.
Snape zachovával neutrální výraz.
„Pokud mne paměť neklame, kdysi jste ho definoval jediným slovem. Zrádce.“
Harry neurčitě trhnul rameny. Zvláštní, že dnes už takhle černou postavu ve svém vědomí nevnímal.
„Jsem rád, pane Pottere, že se náš názor sešel. Ano, Iskariot je komunikační spojení mezi námi, obzvláště pro podobné případy nouze.“ Krátce se odmlčel. „A myslím, že je přínosné pro váš klid, když nyní znáte způsob, jak se odříznout. Záleží pouze na vás, pane Pottere. Přejete si být se mnou ve spojení?“
Harry nestačil ani odpovědět, ta myšlenka byla čistá a jasná jako sklo. Kamenný komín zmizel, jako by tu ani nikdy nebyl. Iskariot stál na svém místě, nehybný, němý. Snape ho okamžik sledoval. Pak natáhl k Harrymu dlaň.
„Moře, poušť, deštný prales, hory? Kam půjdeme?“
Přemístili se do Snapeova sálu vědomí, Harry zvolil horskou nížinu, zelené údolí na úbočí vysokých skal. Tráva se ztrácela v záplavě modrých květů.
„Mám je rád,“ oznámil Harry prostě. „Ale jestli vadí, že zasahuju do vaší iluze…?“
„Ani v nejmenším.“
„Nebo vadí moje posedlost hořepníčkem?“
„Každý má své posedlosti. Vy jste umanutý na modrou…“
„A vy na černou,“ skočil mu Harry do řeči s potutelným úsměvem.
„Jak jste na to přišel?“ zdvihl Snape obočí. „Mám rád zelenou.“
„Jasný,“ zasmál se Harry, „Zmijozel do morku kostí.“
„A vy jste do morku kostí natvrdlý,“ oznámil Snape pobaveně. Ale dřív, než Harry stačil vyžádat vysvětlení – protože tohle teda fakt nepochopil, Snape zdvihl dlaň.
„Nejsme sami.“
Harry se automaticky rozhlédl, Snape nad ním rezignovaně potřásl hlavou.
„Stojí nad námi madam Pomfreyová.“
„Jo tak,“ dovtípil se Harry, venku. Napojil se na Snapeovu centrální nervovou soustavu, viděl a slyšel to, co on, a skutečně, u jejich gauče stála lékouzelnice.
„Ale zajisté, žádný problém, buďte tu jako doma,“ pronesl Snape kousavě.
„Pardon,“ zazubil se Harry, „zvyk.“
Snape nad tím mávl rukou.
„Já budu dělat, že spím,“ rozhodl Harry, „ona zas odejde.“
„Poppy?“ užasl profesor. „Nikdy, dokud nedosáhne svého. Předstírejte spánek, já se obětuji.“
„Zlomte vaz,“ křikl Harry.
Severus otevřel oči. Potter schoulený u jeho boku hřál, hlavu položenou na Severusově rameni, podivně příjemná tíha.
„Potřebuješ něco, Poppy?“
Lékouzelnice překvapeně mrkla, zavrtěla hlavou.
„Jen jsem vás přišla zkontrolovat,“ řekla tlumeně.
Sklouzla pohledem po Potterovi, vrátila se k Severusově tváři.
„Vše v pořádku, takže odcházím spát. Dobrou noc. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zavolat, budu vedle.“„Dobrou noc, Poppy.“
Lékouzelnice s šustěním sukně vykročila, zastavila se. Ohlédla.
„Mám tě ráda, Severusi,“ řekla velmi vážně.
Harry ucítil, jak se Snapeův sál vědomí otřásl; bylo to jako nejvyšší stupeň zemětřesení. Harry padl na kolena, skončil na všech čtyřech, vzápětí se prudce zvedla rtuť, vytryskla v gejzírech a ve vteřině zaplavila sál po strop.
Snape se vrátil. Zhmotnil se vedle Harryho, mlčky mu podal ruku, pomohl na nohy.
„Omlouvám se,“ řekl stručně.
„V pohodě,“ zamumlal Harry. Panika z utopení tentokrát odezněla rychle a sama. Pobavení zůstalo.
„Ona se mne pokouší zabít,“ oznámil Snape věcně.
Harry tvrdě skousl tvář, kruci, tohle nefunguje, jak se vytváří imaginární bolest, abyste se nesmáli?
„Paní Weasleyová mi tohle dělá furt,“ nabídl nesměle.
Snape rázně kývl. „Upřímnou soustrast.“
„Nikdy nevím, jak mám reagovat. Obejmout ji zpátky? Říct, že já ji taky?“ přihodil Harry upřímně. „Ať udělám cokoliv, připadám si jako úplnej pitomec.“
„Měla by existovat příručka Bezpečných odpovědí při emocionální konverzaci se ženou,“ řekl Snape trpce. „Radikálně by to snížilo předčasnou úmrtnost mužské populace.“
„Naučil bych se ji nazpaměť,“ zatoužil Harry, „Miona mi dává občas pěkně zabrat.“ Obezřetně mrknul po Snapeovi. „Vy to ale zvládáte dobře,“ namítl tiše.
Snape vykouzlil na tváři kyselý úsměv.
„Navenek snad. Obávám se ale, že má vnitřní reakce vaší pozornosti neunikla.“
Harry pokrčil rameny. Zazubil se.
„Žádný strach. Já vaše slabé místo Voldemortovi neprozradím.“
Sálem vědomí se hřejivě provlnilo Snapeovo pobavení.
„Děkuji, pane Pottere,“ kývl. „Vaše loajalita je bezkonkurenční.“
Snape se odmlčel, jeho tvář protkal opět ten hluboký, zamyšlený výraz.
„Bezkonkurenční,“ zopakoval vláčně, „a zbytečná.“
Harry se po něm zmateně podíval. Nechápu. Snape přivolal zpět iluzi horského údolí, přiměl Harryho k pohybu. Pokračovali písčitou cestičkou, věnčenou trsy blankytně modrých hořepníčků.
„Nebudu předstírat, že jistou dávku úcty ke své osobě nevyžaduji,“ pronesl Snape klidně. „Vyžaduji. Ovšem za jistých okolností jsem svolný ke kompromisům.“
„Nerozumím,“ řekl Harry zachmuřeně. Třebaže jisté tušení už měl.
„Přátelství pana Weasleyho je pro vás důležité. On evidentně vaši náklonnost ke mně neschvaluje. Pravděpodobně cítí ohrožení svého postu… Ta reakce je velmi pochopitelná.“
„Stop,“ řekl Harry pevně. „Mám Rona rád. Hodně. Myslím, že ho vnímám jako svého bratra a nemám v úmyslu ho ztratit. Ale už nebudu tvrdit, že vás nesnáším. Ne.“
„Ani kdyby to byla jen hra? Dočasná hra?“
„Ne,“ řekl Harry zatvrzele.
Snape se zastavil.
„Pane Pottere, velmi si toho cením. Ale vy nemáte tušení, do čeho se pouštíte. Ohrozíte vaše dlouholeté vztahy. Podle mého názoru pan Weasley nepochybuje o vašem přátelství k němu, on pochybuje o sobě. Tato kombinace žárlivosti a sebepodceňování by mohla být pro vaše přátelství zdrcující. Nejsem snad ztělesněním všeho zlého, před čím vás kdy chránil, čemu jste vy dva vždy čelili spolu? Tím, že mi nyní z jeho pohledu dáváte přednost před ním, vlastně potvrzujete všechny jeho negativní představy o něm samotném. Bude se bránit. Bude se bránit všemi prostředky. To nechcete podstoupit.“
Znělo to rozumně. Znělo to děsivě. Znělo to prostě jako něco, co řekl Snape.
„Pochopitelně, mohu se mýlit.“
„Sakra,“ hlesl Harry, „asi máte pravdu, tohle je tak zamotaný, že to musí být pravda… Já Ronovi nechci ublížit. Ale co mám dělat?“
Snape zvolna vykročil.
„Předstírejte. Pane Pottere, naše přátelství není tak křehké, aby podobnou hru neuneslo.“
Harry sklopil hlavu.
„Nechci to takhle,“ zašeptal; slíbil jsem, že já vás odejít nenechám a tohle se tomu tak hrozně podobá…
Chladné prsty pod bradou, Snape mu zdvihl tvář. Černé oči připomínaly satén, který jediný nebolí.
„A to mi zcela stačí. Není to napořád. Jen jsou teď důležitější problémy, kterým musíte čelit, bylo by hloupé si situaci ještě ztěžovat. A dělat vědomě hloupé věci mi připadá…“
„Hloupý,“ povzdechl si Harry. „Já vím, že asi máte pravdu. Jenom… Zkusím to nějak vyřešit, že třeba o vás nebudu mluvit vůbec… A když spolu můžeme mluvit tady, tak to ostatní nepoznají, ne?“
Snape kývl. „Zdá se mi to jako přijatelný kompromis. Přesto, pane Pottere, chci, abyste věděl, že máte můj výslovný souhlas říkat cokoliv. Je to hra, rozumíte? Žádám o jediné. Až se na mne budete skutečně hněvat, řekněte mi to.“
Harry se zarazil. Neurčitě kývl. Snape ho intenzivně sledoval.
„Mám dojem, že jste došel k velice chybnému závěru,“ pronesl zamyšleně. „A totiž, že se na mne hněvat nemůžete. Mýlím se?“
Harry se zamračil, kruci, jsem průhlednej nebo co?!
„Nevím, jak to myslíte,“ zamumlal. S pocitem provinilosti se z prstů vymanil, zamaskoval to snahou pokračovat v procházce. Snape ho bez námitek následoval, kráčeli vedle sebe.
„Pane Pottere, vzpomínáte, v jakém jsem patře?“
„V tom, kde mě neopustíte,“ řekl Harry pevně. Bylo to tak. Snape ho neopustil, ani dnes ne. „Budete tu, dokud vás budu potřebovat.“
„Správně. Jaké jsem si kladl podmínky?“
Harry propadl totálnímu zděšení, podmínky? Jaké podmínky?! Zapomněl jsem to? Něco jsem nepochopil? Co jsem zase podělal, Merline?!
„Žádné, pane Pottere,“ řekl Snape s tichým důrazem. „Žádné podmínky. Jednoduše tu budu, dokud mne budete potřebovat. Smíte se na mne zlobit. Smíte se mnou nesouhlasit. Ve své podstatě mne ani nemusíte mít rád. A já tu stále budu.“
Harry se zastavil. Zíral do země. Lomcovalo to s ním uvnitř. Vděčnost. Dojetí. Tak hezké pocity by sakra neměly bolet.
Snape ho vzal kolem ramen, pokračovali cestou dál. Prostě jen tak. Nebesky modré hořepníčky kvetly jako o život.
„Čím jste zklamal slečnu Grangerovou?“
„Slyšela, co jsem o vás říkal,“ zamumlal Harry, „a protože ona jediná ví, co jste pro mě udělal…“
„Ano, jistě,“ přitakal Snape zadumaně, „slečna Grangerová je apodikticky spravedlivá. Tohle vyřešíte snadno. Zajděte za ní, řekněte jí pravdu. Že jste o tom se mnou mluvil, že máte mé svolení. Předpokládám, že vám pomůže udržet vaše předstírání v pro vás snesitelné úrovni.“
„To by šlo… Prima, díky. A co mám dělat s Malfoyem?“ zdvihl k němu Harry tvář, Snape snad zná odpověď na všechno.
„Netuším přesně, v čem váš problém s panem Malfoyem spočívá.“
„Malfoy je na tom špatně. Kvůli mně. Měl bych… nějak bych mu měl poděkovat. A pomoct, ne?“
Snape přemýšlel.
„Ano, pan Malfoy se ocitl ve složité životní situaci. A ne, není to kvůli vám. Slepě následoval cestu, vyznačenou jeho otcem. Nyní se probudil a učinil vlastní rozhodnutí. Skutečnost, že bylo správné, bohužel nic nemění na faktu, že ho přivedlo do mnoha těžkostí. Projde jimi a ne, pane Pottere, není na to sám. Má veškerou podporu mou i ředitelovu. Vaše přátelství by mu zřejmě drobně ulevilo – vám na druhou stranu, za současného stavu, velmi přitížilo. Osobně nedoporučuji dělat jakékoliv radikální kroky.“
Harry si těžce povzdechl. „Takže nemám dělat nic.“
Snape po něm mrknul.
„Strávil jste málo času se Zmijozelem? Tajné spojenectví, tu a tam ve skrytu prohozené slůvko, umí hotové zázraky.“
Harry se bezmocně usmál.
„Dobře,“ kývl, „zkusím to. Ale tyhle věci mi fakt nejdou. Mám radši upřímnost a otevřenost. Schovávání se mi moc nelíbí.“
Snape pokrčil rameny.
„Přivolejte si na pomoc svou nebelvírskou sílu a odhodlání.“
Došli k úpatí vysokých, strmých skal, ostré břity útesů čněly do všech stran. Snape je myšlenkou přemístil na samotný vrcholek. Až Harry zatajil dech. Byli tak vysoko, že údolí i hory pod nimi zmizely, zakryté chomáčky bílých mraků. Nekonečný obzor, slunce nad hlavou, z bílé záplavy občas vykukoval horský štít. Být na podobném místě v reálném světě, bojoval by se strachem z výšky. A se zimou, samozřejmě. Jenže takové věci v imaginární vizi neexistují.
Harry se rozhlížel. Takový mír. Taková čistota. A tolik viny na duši.
„Chtěl jsem je nechat umřít,“ zašeptal. „Měl jsem takový strach, že bych je radši všechny obětoval. Kdyby tam nebyl Sirius… Je mi z toho zle.“
I Snape se rozhlížel, černý hábit pleskavě vlál ve větru. A nějak zvláštně a dokonale zapadal do té scenérie, k té strohosti skal, krutosti útesů, mlze plné skrytého nebezpečí, a pak, když se podíváte, opravdu podíváte, sevře se vám srdce, tolik divoké volnosti a syrové krásy…
„Chtěl jsem je nechat zemřít,“ oznámil zvolna. „Byl jsem rozhodnutý je obětovat. Kdyby nezasáhl Black, nenechal bych vás odejít.“ Natočil se, pohlédl Harrymu do očí. „A ano, pane Pottere, až do konce svých dní bych nesl břímě zodpovědnosti za jejich smrt. Jediné, co by mne dokázalo udržet na nohou, je skutečnost, že já, na rozdíl od Blacka a evidentně vás, dokážu vidět i ty tisíce tváří, které ještě můžete zachránit. A které by byly ztraceny, kdybyste tam dnes zemřel. Vyměnit padesát životů za statisíce? Ano. Je to logické a správné rozhodnutí. Ovšem bez ohledu na jeho správnost a nutnost, za takové volby se platí peklem.“ Odmlčel se. „Myslím, že dnes jsme měli všichni velké štěstí.“
„Takže bylo dobře, že jsme tam šli? Bylo, že ano?“
Snape pokrčil rameny.
„Já to nevím. Kdo ví, možná měli zemřít. Možná jeden z nich právě doma vymýšlí nějaký další mudlovský nástroj zkázy. Možná jeden z nich nás všechny v budoucnosti zachrání. A možná to bylo jedno. Možná padnou zítra, za týden, do jiné pasti Temného pána, o které již vědět nebudeme. Já to prostě nevím, Harry.“
Harry si kousal rty.
„Já takový rozhodnutí dělat nedokážu. Já vím… Vím, že máte pravdu. Riskoval jsem všechny pro záchranu několika. Vypadá to jako nesmysl. Ale já bych nemohl… Sakra, co si to nalhávám?! Já je chtěl nechat umřít! Jenomže pro žádný z těchhle vznešených důvodů, já měl prostě strach!“
Poslední slova už Harry křičel do černé vesty. Snape si ho přitáhl, pevně sevřel.
„Samozřejmě, že jsi měl strach. To je v pořádku.“
„Není,“ vzlykl Harry, „nesnáším se! Pořád vykřikuju, jak bych klidně umřel pro každýho z nich, a když na to přijde… Nenávidím se! Jsem… jsem špatný člověk,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby; kdyby je povolil, rozpadl by se.
„Harry, ty jsi velmi dobrý člověk,“ řekl Snape vážně, „ty jsi dokonce natolik dobrý člověk, že to zastíní i ten smutný fakt, že jsi Nebelvír.“
Harry se rozesmál. Prudce protáhl paže kolem Snapeova pasu, objal ho, obličej zabořený do těch velkých, silných prsou, odolával pro změnu náporům pláče.
„Přijde mi zcela přirozené, že štěňata mají strach,“ pokračoval Snape svým hlubokým, zvláštně konejšivým hlasem, „a potom z nich vyroste velký a silný pes, ochránce stáda. Strach je zdravý. Udrží štěňata naživu, aby mohla vyrůst. Tak je to na světě zařízeno a tak je to správně. Respektoval jsi odchod své tety. Respektuješ mé hranice. Buď stejně spravedlivý i k sobě, Harry. Nechtěj od sebe víc, než nyní můžeš dát.“
„Proč to Sirius tak nevidí?“ vzlykl Harry. „Viděl jste ho? Viděl jste, jak se na mě díval? Zklamal jsem ho. Stydí se za mě!“
„Myslím, že se na to díváš špatně, Harry. Black tě dnes poprvé ve svém životě uviděl. Ne Jamese. Ne neporazitelného Spasitele, kterého si vyfantazíroval během let v Azkabanu. Ale tebe. Harryho. Normálního, šestnáctiletého chlapce. Ano, je v šoku, tohle zjištění pravděpodobně otřáslo jeho světem od základu. Až ho překoná, až se k tobě vrátí, bude mít rád tebe. Ani Jamese, ani Spasitele. Tebe. A to je dobré, Harry, to je přeci moc dobré.“
Harry sevřel rty. Zavřel oči. Plakal tiše. Bolest i krása v souznění protékala tělem.
„A moje magie? Proč jsem ji ztratil? Proč nedokážu ani jedno pořádné kouzlo?“ zašeptal o něco později, hlas ještě nasáklý pláčem.
„Magii jsi neztratil, stále v tobě je, mocnější, než kdy dřív. A stále sílí.“
Harry zavrtěl hlavou.
„Já toho Smrtijeda chtěl odrazit. Věděl jsem, že musím, věděl jsem, že to dokážu, protože už jsem to dřív udělal. Ale nešlo to. Skoro jsem nás zabil…“
„Naopak, zachránil jsi nás.“
„Proč to říkáte?! To přece vůbec není pravda, kdybyste si ho nevšiml, zabil by mě. Nebo vás!“
„Říkám to, protože tak to vidím. Nevšiml bych si ho, kdybys mne nevaroval. Udělal jsi vše správně – nejprve ses pokusil zneškodnit ho sám, potom jsi nás varoval. Harry, pokud bych měl znovu čelit přesile a směl si vybrat partnera, který mi bude krýt záda, zvolím tebe.“
Harry protáhl jednu svou ruku zpět, otřel si tváře. Vzhlédl.
„Myslíte to vážně?“ hlesl.
„Smrtelně,“ kývl Snape.
„…Nebylo by lepší mít v zádech někoho, kdo do Smrtijedů přátelsky nešťouchá?“
Snape udělal grimasu. „Nudné.“
Harry se krátce zasmál, ztichl. Položil hlavu znovu na Snapeovu imaginární hruď.
„Myslíte, že se Sirius vrátí?“ zašeptal.
„Pokud se nevrátí, nic jste neztratil, jeho láska patřila někomu, kdo nikdy neexistoval.“
Harry mlčel. Snape si bolestně povzdechl.
„Máte neobvyklé nadání mne neustále tlačit k věcem, které jsou mi z duše protivné, pane Pottere. Ano,“ zavrčel, „myslím, že se k vám Black vrátí. Ten negramotný imbecil vás má v hloubi sebe skutečně rád.“
Harryho tvář se samovolně roztáhla do širokého úsměvu. Bolest odplouvala. Teď jeho existencí v tichém souladu protékala krása s nadějí.
„Ale zpět k vaší magii, pane Pottere. Dalším vaším zcela neobyčejným darem je nevidět cokoliv dobrého, co se týká vás. Vám skutečně uniklo, že jste dnes opět vykonal něco, co se téměř rovná zázraku?“
„Jsem naprosto mimo,“ řekl Harry zmateně. „O čem to mluvíte?“
Snape nad ním nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Bezhůlkovou magií jste prošel bradavickými štíty. Pronikl magií Zakladatelů. Nevím o nikom, kdo by to dokázal s hůlkou.“
„…Fakt?!“ vyjevil se Harry. „Ale Brumbál…“
„Ani on,“ řekl Snape pevně. Harrymu klesla brada.
„Fíha,“ řekl pak. A zazubil se. „Tak fajn. Mám zatraceně silné Accio. Přitáhnu Jupiter a hodím ho Voldemortovi na hlavu.“
Stalo se něco neuvěřitelného; Snape prudce vydechl nosem, jeho úzké rty zvlnil opravdový, nefalšovaný úsměv.
„Usmál jste se,“ vyhekl Harry šokovaně; tomu říkám zázrak!
„Absurdní,“ oznámil Snape suše, ale černé oči jiskřily. „A teď vás dokonce postihly halucinace. Zřejmě přivolám Poppy, ať vám předepíše silnější sirup proti kašli.“
Harry se rozesmál, Snape změnil vizi. Stáli na nekonečné pláni, mírně zvlněný povrch zakrýval narudlý, jemňoučký prach, pár kroků od nich byl hluboký kráter. Nikde ani živáčka. Nikde ani jediná stopa.
Harry se užasle rozhlédl. Nebe nad nimi bylo jiné, hvězdy zářily bíle, neskutečně blízko, nezvykle veliké. A támhle…! To nebyl Měsíc, tohle byla mnohonásobně větší planeta, prstenec kolem sebe – Jupiter? Mléčná dráha!„Páni,“ vydechl Harry, „nádhera…“
„Pokud si přejete, má vize je vám k dispozici. Doplňujte planety dle libosti.“
Harry stvořil kometu, takovou, jakou si pamatoval z mudlovské školy, přikrášlenou fantazií. Prolétla kolem nich, zpomalená, ohnivý ohon plný vlečených kamínků se blýskavě třpytil.
„Pěkné,“ ocenil Snape. „Vaše magie je silná, pane Pottere. Přijdeme na to, v čem je problém a odstraníme ho.“
„Dobře,“ kývl Harry s úsměvem. „Děkuju.“
Stvořil maličké modré slunce, pět různobarevných planetek obíhalo kolem něj.
„Vy už nějaký nápad asi máte, viďte?“ prohodil.
Snape pokrčil rameny.
„Domnívám se, že jste z pochopitelných důvodů začal o sobě pochybovat. A pak je tu ještě jedna věc, ale nejsem si jistý, jak moc souvisí s potížemi s magií.“
„Poslouchám.“
Harry stvořil souhvězdí, nebelvírského lva.
„Myslím, že i vy tušíte, že Black není jediný, kdo podlehl iluzi neporazitelného Spasitele.“
Harry mlčky kývl, Brumbál… Stvořil souhvězdí zmijozelského hada.
„Kromě většiny kouzelnické veřejnosti, kromě většiny studentů a vašich kolegů… Ano, i ředitel má svůj pohled částečně zkreslený. Podotýkám, že částečně, pane Pottere. On si je vědom, že máte své hranice a že teprve dospíváte.“
Harry vykouzlil havraspárskou vránu. Kývl.
„Pak je tu ještě jeden člověk. Obávám se, že právě on je tou iluzí postižený nejvíc. A to shledávám jako zásadní, tragickou chybu… která mohla mít zničující následky.“
Harry dokončil mrzimorského jezevce. Otočil se na Snapea, tázavě zachmuřil.
„Kdo?“
„Ty,“ řekl Snape.
Harry lapnul po dechu. „Ale já… Já si nemyslím, že jsem Spasitel,“ namítl slabě, „já přece… To ne,“ vrtěl hlavou.
„Ne? Necítíš vinu za každou smrt? Nemáš pocit, že musíš zachránit svět? Harry. Ty nejsi Bůh.“
„Já to vím,“ vydechl Harry zděšeně.
„Nerozhoduješ, kdo dnes zemře, ani kdo dnešek přežije. To není ve tvé moci. A když tohle není ve tvé moci – jak bys mohl nést vinu za něčí smrt? Jsi pouhý člověk, Harry. Máš velký dar, dar neobyčejné magie. A přistupuješ k němu velice zodpovědně. A to je také všechno, co můžeš udělat. Smyslem tvého života není vyhrát, jen to zkusit, protože k tomu máš větší šanci než my ostatní. Víš, kolik takových Temných pánů bylo od počátku věků? Svět to vždy nějak přežil, přežije to i tentokrát. Nesnaž se být Spasitel. Buď Harry, Harry s velkou mocí,“ Snape k němu přistoupil, vztáhl dlaně. Vzal do nich Harryho tvář. „Nebo buď Harry bez velké moci,“ řekl tiše. „To je jedno. Ty víš, že při každé z těchto voleb máš mou plnou podporu. Pouze ta třetí volba je špatná. Velmi, velmi špatná.“
Harry už zase cítil, jak ho štípe v očích, jak to ten člověk zatraceně pořád dělá?! Přesto nedokázal odtrhnout pohled.
„Nechápu, jaká třetí volba?“ hlesl a musel se hodně snažit, aby se mu netřásl hlas.
„Být mrtvý Harry,“ řekl Snape.
Harrymu vytryskly slzy. Takže to poznal? Slyšel moje myšlenky, když jsem našel Voldemorta? Ach Merline…!
„Harry, pokud se rozhodneš to vzdát, přijď za mnou. Slíbil jsi mi to. Najdu místo, kde tě ukryji před celým světem, kde v bezpečí prožiješ hezký a klidný život. A,“ zakryl mu palcem ústa, zabránil promluvit, sám pokračoval s tichou naléhavostí, „a protože jsem Mistr nitrozpytu, dokážu z tvé paměti vymazat vše… Rozumíš? Až budeš mít pocit, že je konec, že není ve tvých silách pokračovat, přijdeš za mnou. A já ti dám nový život. Bez vzpomínek. Bez výčitek. Máš můj slib, Harry. Nikdo se to nedozví, pro svět zemřeš jako hrdina, který podlehl přesile. Protože přesně to se stane. Jsi hrdina. A to, co proti tobě stojí, je nesmírná, děsivá přesila.“
„Sakra, já už nechci brečet,“ ucedil Harry, zuřivě mrkal.
Představte si, že by se ve vaší cele zčistajasna objevily dveře. Tedy, ony tam byly vždycky, křídou namalované na zdi, ale teď najednou se staly skutečné. Ne že byste jimi chtěli projít. Protože – kdo ví, co je za nimi. Ale bylo fajn, je tam mít.
„Tak jo. Jasný. Děkuju. Slibuju, pane, a hrozně se omlouvám, že jsem…“
Palec mu znovu chvatně sklouzl přes rty.
„Ta souhvězdí jsou nádherná. Myslím, že si je tu ponechám,“ oznámil Snape. Černé oči se k Harrymu zvolna vrátily, hluboké, zamyšlené, Snape drobně kývl. „Děkuji, pane Pottere. Děláte můj svět hezčí.“
______________________________________________________________________
Ochutnávka na 13.kapitolu Za druhé
„…Neusnu,“ oznámil tiše Potter, hlas jemně vibroval úsměvem, „nedostal jsem pusu na dobrou noc.“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo šustění pokrývek.
XXX
„Vulnus laceratum!“
Severus odrazil i tenhle útok; zelené, zelené, zelené oči. A za otevřenou nitrobránou takové – ticho.
„Přestaň,“ hlesl.
XXX
Omlouvám se, editor tentokrát těžce nespolupracoval, nezbylo mi nic jiného, než kapitolku rozdělit. Doufám, že se přesto líbila.
Díky vám všem, vaše komentáře jsou opravdu úžasné.
Přeji nekonečný víkend! Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Další mistrovský dílek, který jsem zhltla na jeden nádech...budu už pro dnešek muset přestat, protože z toho čtení skoro nevidím :D. Nechtěla bys to vydat? Protože je to mnohem lepší čtení než posledních deset knížek, co jsem četla (s výjimkou HP7, kterého jsem právě dočetla :D)...fakt, mělo by to ohromný úspěch.
Ale abych byla upřímná, nechce se mi moc číst dál...protože se naprosto děsím toho, že by to kdy mělo skončit...
Myslím, že pro dnešek už bylo dost mých nesmyslných komentářů...ještě jednou moc děkuji za skvělou četbu a za to, že dalších několik hodin budu mít o čem snít...
krása s velkým KRÁ
(Kami, 2. 8. 2011 21:55)