Jdi na obsah Jdi na menu
 

Sál vědomí od Megreaderbone

29. 8. 2018

 

Když jsem pročítala stránky Klíče, objevila jsem, jak někteří čtenáři popisovali svůj sál vědomí. A pocítila jsem touhu se podělit o ten svůj:
 
Zavírám oči a ocitám se v docela prostinkém a obyčejném hotelovém pokoji. Sem tam nějaká pohozená drobnost, pod postelí mám kufr a ve skříni bez dveří jsou uložené mé věci. Beru si na sebe lehké šedé šaty, od kolenou jsou roztřepené, u pasu je utahuje gumička. Kolem krku mám desítky provázků, na jednom visí lahvička s myrtou, druhý drží kříž, jiné dva Elysejské klíče. Jeden byl dárek a druhý jsem si vyrobila sama.
Kontroluju si ruce, náramek i prsten s chorvatským Otčenášem jsou na svém místě, zbývá mi už jen klobouk a plášť.
Pomalu otevírám dveře, všude je pusto a ticho. Se zavřením dveří jako by utichnul shon světa, bolest se sem nedostane. Jistým krokem seběhnu do haly, opustím hotel Mateho Pavloviče a mířím do srdce Medzugorie.
Cestou míjím desítky obchůdků a budov, každá ukrývá nějaké mé vzpomínky roztříděné chaotickým systémem. Před očima se mi rýsují věže kostela sv. Jakuba, v dálce vidím Križevac a Podbrdo, rozpustile se usměju na ohromný bílý kříž a soše Maminky Marie zamávám.
Proběhnu tunelem, minu kapličku a objevím se na prostranství za kostelem. Na oltáři je vystavena Nejsvětější Svátost oltářní, slyším lehké tóny písní. Nejprve Gospa, pak Zdravo. Obě mají prostý text, přesto ukrývají něco nesmírného.
Na moment pokleknu, skloním hlavu, vyženu poslední chmurné myšlenky. Procházím kolem sloupů se světovými vlajkami, z hecu je pojmenovávám. Známými cestami kráčím vstříc ohromnému kříži, míjím skleněné mozaiky, lehce se osvěžím vodou z vodovodu. 
A pak jsem na místě. Nádherné dílo vyobrazující Krista, podle perliček na náramku odříkávám medzugorský růženec. Konejší mě to, mé šaty se proměnily na dlouhé, sněhově bílé. Okamžik je neuvěřitelný.
Pak se jednoduše zvednu a jdu zpátky, očištěná, svobodnější. Při venkovním oltáři se zastavím, pomalu propouštím skrze ochranný val první problémy, hledám řešení. Pak se země zatřese, cosi se děje. 
Běžím do ulice, která vítá poutníky na tomhle místě, něco se prodralo skrze val bez mého souhlasu a snaží se zničit můj sál vědomí. Příliš křehký, příliš čerstvě vystavěný. Věřím, že obstojí. 
To černé cosi napadlo mé zapuzené myšlenky, zapomenuté vzpomínky, bolest včerejších dnů. Přivolám svůj nitroklid. Lehký vánek, který políbí každou molekulu černého stínu a neúprosně ho zmrazí. A led rozkvétá, tráva, merlík, hořepníčky, pomněnky, vlčí máky, černé kaly, slunečnice, chryzantémy, růže, lilie, levandule, orchideje, tisíce rostlin… A nejvýraznější jsou právě mé milované modré hvězdy. 
Černý oblak se utiší, zmizí. Pomalu se vracím.
Známou cestou mířím do hotelu, vyběhnu do patra, svléknu šedý šat, otevřu oči. 
Je čas znovu čelit světu venku.
 
___________________________________________________________________
 
Tvůj sál mi přijde posvátně, rituálně očistný; kéž stojí navěky, stále pevný 
Děkuji ti za další odhalený kousek tvé jemné duše 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

chrám

(AQeris, 29. 8. 2018 17:31)

Tvá mysl, je skutečně tvým chrámem. Krásným a i já věřím, že obstojí. Základy máš pevné a jen tak se nerozsypou. O co stabilnějšího by se měl člověk opřít, než o víru? Já nejsem křesťanka, jenom velice hluboce věřící člověk. Kdybych se měla škatulkovat, bude to druid :-D asi :-) Ale moc ti děkuji za úchvatný výlet do tvojí duše. Jsem šťastná, že lidé ještě věří. Křesťanství vnímám jako základ naší kultury. Desatero jako zákony slušného chování.
Páni, teď musím ještě dodat, že z toho úplně září energie. Až mi přeběhl mráz po zádech. Díky