Drahá Alice, víš co se mi zdá? Že si každého svého čtenáře poznamenala. V dobrém i zlém. A to něco, co jsme si každý vzal z tvých příběhů, nás spojuje, tam někde uvnitř. Protože ať už koukám na obrázky od ostatních nebo tady na ten text nahoře - mám mnohem větší pocit, že rozumím. Asi to bude znít divně, ale každý, s kým jsem se bavila (a byl to čtenář právě Klíče nebo Stop) jsem se cítila... Já nevím... Zesynchronizovaná? Zvláštní termín, já vím. Ale nedokážu to teď lépe popsat. Pořád jsme všichni svoji, každý jiný. A přesto mám při hovoru pocit, že když přijde řeč na tebe a tvé příběhy, v každém jsou vidět následky čtení. Každý si vzal něco jiného, stejně to ale člověk pozná. U lidí, které teprve poznávám, jakmile přijde řeč na tebe, najednou CVAK, změna a je to setkání jiné. Možná je to tím, že jen určitý okruh lidí čte tvé příběhy. A možná je to tím, že přečtením v nás něco zůstalo, něco co rezonuje stejným způsobem s ostatními čtenáři. Tak jako tak, to něco znamená. Dílo by mělo ve svých čtenářích zanechat něco, cokoli. A tvoje příběhy to dělají lépe, než některé běžně vydávané knihy.

Takže moc děkuji, že jsi mě pozměnila tímto způsobem. Umožňuje mi to lépe se spojit s ostatními i jejich případnými texty, jako třeba zde. Už se občas necítím tak sama. Ať už ve svých názorech nebo pocitech. A za to jsem neskutečně vděčná.